23 Cdo 362/2013
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.





23 Cdo 362/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AZYS Trading, a.s. , se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, PSČ 100 00, IČO 27369480, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Vnukum s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, PSČ 110 00, IČO 27176819; vedlejšího účastníka na straně žalobkyně 1. správcovské a konkurzní v.o.s. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, IČO 26126788, insolvenčního správce dlužníka Prefa Pardubice a.s., se sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579, PSČ 533 51, IČO 46504818, zastoupeného Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bulharská 588/1, PSČ 101 00; vedlejšího účastníka na straně žalobkyně RASTRA AG-CZ a.s., se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, PSČ 531 63, IČO 25288041; proti žalované CEMEX Cement k.s. [dříve pod obchodní firmou Holcim (Česko), a.s., člen koncernu], se sídlem v Prachovicích, Tovární ul. 296, PSČ 538 04, IČO 15052320, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 80/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 2 Cmo 330/2011-568, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 2 Cmo 330/2011-568, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. června 2011, č. j. 44 Cm 80/2007-447, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) se žalobou domáhala zaplacení peněžité náhrady bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná (její právní předchůdkyně) získat na úkor žalobkyně neoprávněnou těžbou výhradního ložiska v dobývacím prostoru Čeperka, ačkoliv oprávněním k dobývání disponoval právní předchůdce žalobkyně.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 27. června 2011, č. j. 44 Cm 80/2007-447, rozhodl, že základ nároku žalobkyně na zaplacení peněžité náhrady bezdůvodného obohacení je po právu.
Soud prvního stupně zjistil, že dne 29. prosince 2000 byl prohlášen konkurs na společnost RASTRA AG-CZ a.s. Do konkursní podstaty byly sepsány i pozemky, které byly později na základě výsledku jiného řízení (rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 17 C 65/2001-538, který určil, že předchůdkyně žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků a že jí náleží oprávnění k dobývání výhradního ložiska v dobývacím prostoru Čeperka, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2006, č. j. 23 Co 44/2005-698) z konkursní podstaty vyloučeny. Dobývací prostor nebyl do konkursní podstaty ani zapsán, neboť se konkursní správce domníval, že dobývací práva jsou nedílnou součástí předmětných pozemků.
Dne 24. dubna 2001 konal tehdejší správce konkursní podstaty Ing. S. dražbu, jejímž předmětem bylo právo uzavřít smlouvu o těžební činnosti, smlouvu o prodeji surovin a smlouvu o smlouvě budoucí na prodej všech předmětných pozemků včetně převodu dobývacího práva a možnost pronájmu pozemků a stávající těžební technologie.
Na základě dražby uzavřel dne 24. dubna 2001 konkursní správce Ing. S smlouvu s žalovanou, a to smlouvu o smlouvě budoucí kupní a budoucí smlouvě o převodu dobývacích prostorů. Téhož dne s žalovanou uzavřel smlouvu o provádění těžební činnosti. Dále dne 29. května 2002 s žalovanou uzavřel smlouvu o dílo se zajištěním hornické činnosti v dobývacím prostoru Čeperka (obsah smlouvy neučinil soud prvního stupně předmětem skutkového zjištění) .
Tyto smlouvy neodpovídaly předmětu dražby podle dražební vyhlášky, nicméně platnost dražby nebyla napadena.
Smlouva o provádění těžební činnosti obsahovala závazek žalované (její právní předchůdkyně) uhradit správci konkursní podstaty za pronájem a znehodnocení pozemku, na kterém bude aktuálně prováděna těžba, částku odpovídající vytěžené surovině zušlechtěné na štěrkopísek (částka byla stanovena na jednu tunu štěrkopísku). Právní předchůdkyně žalované se rovněž zavázala předkládat správci konkursní podstaty podklady o měsíčním prodeji štěrkopísku.
Účastníci dražby věděli, že je zapsána poznámka k pozemkům zapsaným do konkursní podstaty, takže si vydražitel žalovaná musel být vědom, že vlastnické právo úpadce není nepochybné.
Ve smlouvách nebylo ujednání o prodeji suroviny, které bylo obsaženo v dražební vyhlášce jako předmět dražby. Takové ujednání nebylo ani v obsahově stejné smlouvě o těžební činnosti ze dne 10. února 2004 uzavřené mezi žalovanou a Dr. Ing. H. jako druhým správcem konkursní podstaty úpadce RASTRA AG-CZ a.s.
Vzhledem k tomu, že z ničeho nevyplynulo, že by žalovaná vytěženou surovinu prodávala pro úpadce, došel soud prvního stupně k závěru, že vytěženou surovinu prodávala na vlastní účet a odpovědnost.
Dne 7. prosince 2006 provedl Obvodní báňský úřad v Trutnově změnu v evidenci dobývacích prostorů na právní předchůdkyni žalobkyně (na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 17 C 65/2001-538, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 5. října 2006, č. j. 23 Co 44/2005-698, které určily, že předchůdkyně žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků a že jí náleží oprávnění k dobývání výhradního ložiska v dobývacím prostoru Čeperka) s tím, že se nejedná o převod dobývacího prostoru ve smyslu § 27 odst. 7 horního zákona, ale o navrácení v předchozí stav.
Soud prvního stupně dovodil, že úpadci nesvědčilo právo k dobývacímu prostoru Čeperka a tento ani nebyl sepsán do konkursní podstaty. Jestliže správce konkursní podstaty uzavřel smlouvu týkající se dobývacího prostoru Čeperka, nejedná se o platnou smlouvu (soud prvního stupně odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98) a soud prvního stupně měl za to, že ani nemohl dobývací prostor přenechat k výkonu těžební činnosti někomu jinému. Oprávnění k dobývání výhradního ložiska v dobývacím prostoru Čeperka svědčilo žalobkyni, takže žalovaná, která surovinu těžila a zpracovávala, aniž ji od úpadce kupovala, je v řízení pasivně legitimována.
Soud prvního stupně považoval smlouvy ze dne 24. dubna 2001, 29. května 2002, 10. února 2004 a 16. února 2004 za neplatné, když byly uzavřeny v rozporu s dražební vyhláškou, byly uzavřeny někým, kdo neměl právo přenechávat dobývací prostor k vytěžení, protože tímto prostorem jako majetkovou hodnotou ani nemohl nakládat, neboť nebyl sepsán do konkursní podstaty. Žalovaná získala majetkový prospěch prodejem vytěženého písku na úkor oprávněné k dobývacímu prostoru, tj. právní předchůdkyně žalobkyně.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2012, č. j. 2 Cmo 330/2011-568, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud citoval ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. a uvedl, že skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení je i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Pod tuto skutkovou podstatu lze podle odvolacího soudu podřadit zejména majetkový prospěch získaný v rozporu s dobrými mravy, majetek získaný trestnou činností, ne vždy se však musí jednat o majetek získaný činností, která je postižitelná normami trestního práva. Musí se však jednat o majetek získaný nedovoleným jednáním.
Odvolací soud poukázal na to, že správce konkursní podstaty při výkonu své činnosti postupoval nesprávně, pokud neučinil dobývací prostor Čeperka a právo odpovídající oprávnění k dobývání podle ustanovení § 24 horního zákona součástí soupisu konkursní podstaty podle ustanovení § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání (dále též ZKV ), avšak s těmito majetkovými právy nakládal.
Ve věci nedošlo ani k platnému převodu dobývacího prostoru Čeperka z právního předchůdce žalobkyně na úpadce RASTRA AG-CZ a.s.
Pokud tedy úpadce RASTRA AG-CZ a.s. nebo správce konkursní podstaty vykonával těžební práva výhradního ložiska a nakládal s dobývacím prostorem, je nutné pohlížet na takové jednání jako na jednání nedovolené.
Odvolací soud nepovažoval za rozhodné, zda oba správci postupovali podle ustanovení § 27 odst. 2 ZKV nebo podle § 18a odst. 3 ZKV a v souladu s ním. Oproti soudu prvního stupně však nepovažoval smlouvy uzavřené správci s žalovanou bez dalšího za neplatné, neboť mohli předmětné smlouvy uzavřít i mimo dražbu.
Ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nikdy neuzavřela se správcem konkursní podstaty žádnou smlouvu o prodeji suroviny, na jejímž základě by byla oprávněna chovat se k vytěžené surovině jako vlastník.
Takové právo odvolací soud nedovodil ani ze smluv o provádění těžební činnosti ze dne 24. dubna 2001 a 10. února 2004, a to ani ve spojení s dražební vyhláškou.
Pokud žalovaná tvrdila, že byla kupujícím suroviny ve vztahu k úpadci , pak vzhledem k tomu, že úpadce nikdy nenabyl dobývací prostor, nemohl ani uzavřít s žalovanou platnou smlouvu, kterou by na ni převedl jakékoliv právo vztahující se k vytěžené surovině.
Žalovaná nezískala právo k vytěženým surovinám ani jako k plodům a užitkům jejich oddělením od ložiska, neboť nemohla být v dobré víře v oprávněnou držbu dobývacího prostoru Čeperka úpadcem, když ze zákona nepochybně vyplývá, že vyhrazené ložisko není součástí pozemku. Námitce o oprávněné držbě dotčených osob podle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. nepřisvědčil odvolací soud přesto, že po určitou dobu došlo ke změně evidence dobývacího prostoru ve prospěch úpadce, neboť dotčeným osobám muselo být s přihlédnutím k jejich odborné a právní erudici zřejmé, že k převodu práv k výkonu těžebních práv z žalobkyně na úpadce nedošlo.
Odvolací soud rovněž připomněl, že žalovaná byla věřitelem v konkursním řízení úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a znala proto okolnosti věci, tedy spornost práv k dobývacímu prostoru.
Vzhledem k absenci jakéhokoli právního titulu, který by žalované umožňoval vytěženou horninu vlastním jménem a na vlastní účet prodat třetí osobě, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná získala majetkový prospěch popsaným nedovoleným jednáním na úkor právní předchůdkyně žalobkyně.
Odvolací soud shledal věcnou pasivní legitimaci žalované v daném sporu, bez ohledu na to, že vystupovala v právních vztazích i v postavení vydražitelky práv na základě dražby konané dne 23. dubna 2001. Žalovaná totiž nikdy neuzavřela se správcem nebo úpadcem takovou smlouvu, která by ji opravňovala k prodeji vytěžené suroviny a prodávala tedy zpracovaný štěrkopísek bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
V úvodu svého dovolání dovozuje, že přestože dovolání podává za právní úpravy účinné do 31. prosince 2012, má za to, že dovolání je nutno posuzovat ve světle nálezu Ústavního soudu ČR č. 147/2012 Sb.
Podle dovolatelky je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), když dovozuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů: a) napadeným i prvostupňovým rozsudkem bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí soudů bylo nepředvídatelné, nedošlo k oprávněně očekávanému potvrzení námitky nedostatku pasivní legitimace a k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř.,
b) napadený i prvostupňový rozsudek neřeší základní otázku pasivní legitimace žalované, zabývají se věcí bez ohledu na námitku jejího nedostatku, neoprávněně (bez návrhu a bez oprávnění takovou věc zkoumat z vlastního podnětu) v daném sporu posuzují platnost smluv a obsahů projevů vůle smluvních stran, ačkoliv se jedná o smlouvy, v nichž žalobkyně není smluvní stranou a jedna smluvní strana není účastníkem řízení,
c) napadený i prvostupňový rozsudek nepřihlíží k ústavně zaručenému právu oprávněné důvěry ve správnost výkonu veřejné moci, když oba soudy skutečné či domnělé chyby konkursního soudu či jím jmenovaných správců konkursní podstaty přičítají k tíži žalované,
d) napadený i prvostupňový rozsudek vybočují z principů právního státu, jsou zdravým rozumem nepochopitelné, odporují hmotněprávní úpravě a navíc vytváří situaci, kdy žalovaná rozhodnutím soudů obou stupňů ztrácí možnost aplikace ustanovení § 457 obč. zák. vůči správci konkursní podstaty žalovaná se nemůže domáhat vydání poskytnutého plnění, neboť ona i druhá smluvní strana mají dané smlouvy za platné a řádně plněné. K bodu a) dále upřesnila, že prvoinstanční soud žalovanou nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř., když ji neseznámil s tím, že má na věc jiný právní názor než žalovaná. Soud ani neupozornil, že na věc nelze aplikovat ustálenou judikaturu, neuvedl, proč rozhodl bez předchozí možnosti žalované reagovat na odlišný právní názor prvoinstančního soudu. Žalovaná v odvolání poukázala na to, že tím došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se však touto námitkou nezabýval, čímž toto právo porušil sám. Odvolací soud pouze odcitoval § 118a odst. 2 o. s. ř. a uvedl, že odvolací soud neshledal žádné pochybení, neboť soud prvního stupně věc rozhodl v souladu s návrhy účastníků. Ve sporu však neexistují shodné návrhy účastníků. Odůvodnění vzbuzuje domněnku, že s posuzovanou věcí nesouvisí (jako by byl převzat z jiného rozhodnutí). Dovolatelka v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ČR č. 147/2012 Sb.
K bodu b) uvedla, že již v prvoinstančním řízení argumentovala tím, že není dána pravomoc soudu k přezkumu platnosti smluv uzavřených mezi správci konkurzní podstaty a úpadcem RASTRA AG-CZ a.s., a to ani v rámci předběžné otázky, neboť taková předběžná otázka nebyla dána. Podle žalované tak soud může činit pouze k návrhu k návrhu jedné ze smluvních stran, což se nestalo. Soud nepřípustně zasáhl do smluvní volnosti stran a smluvní straně, která není účastníkem, byla podle názoru dovolatelky odňata možnost hájit svá práva a oprávněné zájmy před soudem. Odvolací soud tuto námitku dovolatelky zcela pominul. Podle dovolatelky je již tímto odchýlením od obecného vnímání spravedlnosti, ústavních principů a zákonů dána existence zásadního právního významu pro přípustnost dovolání.
Odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně), který se i přes námitku nedostatku pasivní věcné legitimace a nedostatek pravomoci zabýval otázkou platností smluv a existencí právního titulu pro odkup těženého nerostu žalovanou od úpadce, měl povinnost vzít v úvahu, že kupní smlouva na těžený nerost existovala mohla být uzavřena konkludentně, přičemž důkazem o její existenci a realizaci je nezpochybnitelně poskytované vzájemné plnění smluvních stran.
K bodu c) argumentovala tím, že dovolatelka předmětné smlouvy uzavřela se správci konkurzní podstaty, jimž konkurzní soud uložil provozovat podnik úpadce RASTRA AG CZ a.s. smlouvy tak dovolatelka uzavírala s vykonavatelem veřejné moci, navíc pod dohledem konkurzního soudu. Dovolatelka tedy jednala s důvěrou ve výkon veřejné moci, navíc účelem smluv bylo zajištění výkonu dobývacích práv, prodej vytěžené suroviny, to vše v zájmu získání prostředků pro uspokojení nároků věřitelů úpadce. Ani touto námitkou se odvolací soud nezabýval.
K bodu d) dále uvedla, že je nepochybné, že dovolatelka správcům konkurzní podstaty (úpadci) na základě uzavřených smluv poskytovala sjednané plnění a odkupovala vytěženou surovinu. Dovolatelka tedy za získanou surovinu řádně zaplatila a považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za odporující zdravému rozumu a v rozporu s obecným vnímáním pojmu spravedlnost.
Dovolatelka dále v dovolání rozvádí jeho důvody. Dovozuje, že odvolací soud měl za to, že dovolatelka získala majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Podle dovolatelky však takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka se nepovažuje za pasivně legitimovanou, neboť má za to, že žalovaná s žalobkyní neuzavřela žádnou smlouvu týkající se předmětných pozemků a dobývacích prostorů, žalobkyně nikdy žalované neposkytla žádné plnění, neexistuje žádný, mezi žalovanou a žalobkyní existující právní titul, který by později odpadl, a neexistuje jakýkoliv nepoctivý zdroj, z něhož by žalovaná mohla získávat majetkový prospěch ke škodě žalobkyně.
Dále předkládá svůj náhled na skutková zjištění, když má za to, že bylo prokázáno, že žalobkyně předmětný dobývací prostor převedla na společnost RASTRA AG CZ a.s. smlouvou ze dne 8. února 1999 a předmětné pozemky kupní smlouvou ze dne 9. srpna 1999. Vlastnická práva společnosti RASTRA AG CZ a.s. k předmětným pozemkům byla řádně vložena do katastru nemovitostí. Rovněž cituje rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. ledna 2004, sp. zn. 17 C 65/2001. Poukazuje na skutečnost, že dobývací prostor Čeperka č. 71127 byl evidován na společnost RASTRA AG CZ a.s. až do právní moci určovacího rozsudku, a tvrdí, že provozování podniku úpadce RASTRA AG CZ a.s. bylo správcům konkurzní podstaty výslovně nařízeno soudem.
Z hlediska nesprávnosti právního posouzení věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v jeho rozsudku absentuje právní posouzení základní otázky námitky nedostatku pasivní legitimace, jakož i jakékoli jiné právní posouzení. Dle dovolatelky postavil odvolací soud své rozhodnutí pouze na závěru, že se žalovaná (dovolatelka) bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně z nepoctivých zdrojů. Takovou konstrukci považuje dovolatelka za nesprávnou, neboť by vedla k neakceptovatelným důsledkům: a) nepoctivým zdrojem by byla činnost a rozhodnutí konkurzního soudu, jeho pokyny udělované správci konkurzní podstaty, činnost a dohled obvodního báňského úřadu včetně jemu odpovědnému závodního lomu,
b) jiný závěr není možný, neboť žalovaná konala v důvěře ve správnost výkonu veřejné moci,
c) zákonné poplatky z dobývacího prostoru a z vydobytého nerostu, které státu platil úpadce, nemohou být ničím jiným než úplatkem nepoctivému zdroji. Dále odvolacímu soudu vytýká, že překroutil význam vyjádření Obvodního báňského úřadu v Trutnově a předkládá vlastní hodnocení důkazů.
Podle dovolatelky je nepochybné, že z provedených důkazů a z evidence dobývacích prostorů vedených obvodním báňským úřadem je nepochybné, že daný smluvní převod dobývacího prostoru žalobkyní na úpadce byl podle horního zákona uznán platným a jako takový zaevidován. Následná neplatnost smlouvy (a to nikoli pro rozpor s horním zákonem), nýbrž jen pro formální chyby, nemůže z hlediska výkonu dobývacích práv k výhradnímu ložisku působit od počátku, nýbrž až od právní moci určovacího rozsudku. V případě opačného závěru by poplatky vybírané státem z dobývacího prostoru a z vydobytých nerostů byly bezdůvodným obohacením.
Rovněž vytýká některé terminologické nesprávnosti a za zásadní označuje závěr odvolacího soudu, že je-li soudně napadeno vlastnické právo, je od okamžiku takového napadení nutno pohlížet na výkon takového vlastnického práva dosavadním vlastníkem jako na jednání nedovolené. Dovolatelka upozorňuje, že takový závěr nelze opřít o žádné ustanovení ani jeho výklad.
Dle názoru dovolatelky došlo k uzavření a realizaci smluv mezi úpadcem RASTRA AG-CZ a.s. z popudu a pod dohledem konkurzního soudu, s vědomím a pod dohledem Obvodního báňského úřadu v Trutnově, neboť uzavření smluv týkajících se těžby výhradních ložisek podléhá oznamovací povinnosti, za jejichž splnění je odpovědný závodní lomu. V případě vadnosti smluv by musel z úřední povinnosti zasáhnout jak konkurzní soud, tak obvodní báňský úřad, což se však nestalo.
Odvolací soud se zabýval správností či nesprávností postupu správců konkurzní podstaty, což je v daném případě irelevantní, a opomenul posoudit namítaný nedostatek pasivní legitimace žalované, ignoroval i další námitky nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nezabýval se tím, proč na věc neaplikoval žalovanou uváděné judikáty Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ). Dovolatelka na tato rozhodnutí plně odkazuje a přidává odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004. Rozsudek odvolacího soudu považuje za neústavní a odkazuje na nález Ústavního soudu ČR č. 147/2012 Sb. .
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jakož i všichni vedlejší účastníci na její straně.
Žalobkyně s argumentací žalované nesouhlasí a upozorňuje na to, že se dovolatelka pokouší uvést Nejvyšší soud v omyl, když se ve věci nejedná o aplikaci § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), žalobkyně neodvozovala bezdůvodné obohacení žalované z neplatných smluv, pouze reagovala na její snahy své jednání těmito smlouvami legalizovat. Nesporná aplikace smluv o dílo, jejichž předmětem bylo zajištění hornické činnosti v dobývacím prostoru Čeperka žalovanou pro úpadce RASTRA AG-CZ a.s., je vyloučena, neboť jsou nelegálním podvrhem, když jejich účastník úpadce RASTRA AG-CZ a.s. se od těchto smluv a tvrzení žalované distancoval. Rovněž nesouhlasí s tím, že došlo k ústnímu uzavření kupní smlouvy. Žalobkyně dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009, podle kterého není možné vyloučit pasivní legitimaci žalované na základě smlouvy uzavřené se správcem konkurzní podstaty. Dále poukazuje na další rozpory mezi dovoláním a obsahem spisu a odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Dovolání navrhuje odmítnout.
Žalobkyně své vyjádření později doplnila o informace týkající se řízení skutkově souvisejících s tímto řízením a upozornila Nejvyšší soud na vyškrtnutí JUDr. J. Č. zástupce dovolatelky ze seznamu advokátů (v době po podání dovolání).
Vedlejší účastník Vnukum s.r.o. rovněž nesouhlasil s argumentací žalované a její dovolání považoval za nepřípustné, neboť dovolatelka neoznačila otázku zásadního právního významu. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nebylo nutno splňovat, neboť účastníci splnili povinnost tvrzení a na svých názorech po celou dobu setrvali. Pasivní legitimaci žalované odvolací soud řešil, vyplývá mj. z toho, že žalobkyni svědčí lepší právo . Žalovaná věděla o zpochybnění práv k pozemkům i dobývacímu prostoru. Konkurzní soud nijak nepovoloval zpeněžování konkurzní podstaty z majetku, který nebyl do konkurzní podstaty sepsán, případně byl sepsán s poznámkou podle ustanovení § 19 odst. 1 ZKV.
Vedlejší účastník 1. správcovská a konkursní v.o.s. také nepovažuje dovolání za přípustné. Otázka věcné (aktivní i pasivní) legitimace byla judikaturou dovolacího soudu již vícekrát řešena, judikatura je ustálená a nemělo by dojít k jinému posouzení otázky. Výhrady dovolatelky se týkají zásadně skutkových zjištění.
Vedlejší účastník RASTRA AG-CZ a.s. odmítl tvrzení dovolatelky týkající se úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a svědka Ing. L. Aplikaci právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, považuje za vyloučenou.
Se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, tj. před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatelka je zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, neboť lze shledat zásadní právní význam otázky, kterou lze vyvodit z argumentace dovolatelky, zda v případě obohacení získaného prodejem suroviny vytěžené z výhradního ložiska osobou, která tak činila na základě neplatné smlouvy s osobou, na kterou nebylo platně převedeno oprávnění dobývat výhradní ložisko, je dána věcná pasivní legitimace osoby, která prováděla těžbu.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolání, u něhož přichází v úvahu jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího, tato skutková zjištění přezkoumávat nemůže a musí z těchto skutkových zjištění vycházet. Podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen obč. zák. ), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle odstavce 2 téhož paragrafu bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že oba soudy měly za to, že žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, tedy že je pasivně věcně legitimována. V rozsudku odvolacího soudu ani v rozsudku soudu prvního stupně však není jednoznačně konkretizována skutková podstata bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou; odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nejprve naznačuje, že by mělo jít o skutkovou podstatu majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů (srov. strana 6 pátý odstavec a strana 12 poslední odstavec), v další části odůvodnění však odvolací soud již naplnění této skutkové podstaty neposuzuje a argumentuje tím, že v dané věci nedošlo k platnému převodu dobývacího prostoru Čeperka na úpadce RASTRA AG-CZ a.s., argumentuje nedovoleným jednáním, ale nikoliv žalované, ale jednáním úpadce či správce konkursní podstaty úpadce, který vykonával těžební práva výhradního ložiska a nakládal s dobývacím prostorem, ač nedošlo k platnému převodu dobývacího prostoru na úpadce, který nemohl ani uzavřít s žalovanou platnou smlouvu, kterou by na ni převedl jakékoliv právo vztahující se k vytěžené surovině. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy směřuje spíše k aplikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy; odvolací soud však současně uvádí, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná nikdy neuzavřela se správcem konkursní podstaty žádnou smlouvu o provádění těžební činnosti, na jejímž základě by byla oprávněna chovat se k vytěžené surovině jako vlastník. Takové právo odvolací soud nedovodil ani ze smluv o provádění těžební činnosti ze dne 24. dubna 2011 a 10. února 2004, na straně 13 odůvodnění svého rozsudku však současně odvolací soud uvádí, že žalovaná prodávala vytěžený štěrkopísek bez právního důvodu, aniž by odkazovala na shora uvedenou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení.
S odkazem na rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 17 C 65/2001-538, resp. Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2006, č. j. 23 Co 44/2005-698, který určil, že osoba oprávněná dobývat výhradní ložisko v dotčeném dobývacím prostoru je žalobkyně, dospěl odvolací soud k závěru, že nedošlo k platnému převodu oprávnění dobývat výhradní ložisko v dotčeném dobývacím prostoru na úpadce RASTRA AG-CZ a.s.
Žalovaná (její právní předchůdkyně) se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně zavázala podle smluv o provádění těžební činnosti ze dne 24. dubna 2011 a ze dne 10. února 2004 uhradit správci konkursní podstaty za pronájem a znehodnocení pozemku, na kterém bude aktuálně prováděna těžba, částku odpovídající vytěžené surovině zušlechtěné na štěrkopísek (částka byla stanovena na jednu tunu štěrkopísku). Jestliže žalovaná měla platit podle vytěžené suroviny, je zřejmé, že surovinu netěžila na účet správce konkursní podstaty, nýbrž na účet svůj (jinak by smlouvy o provádění těžební činnosti ztratily význam žalovaná by nejen nedostávala odměnu za to, že těží pro někoho jiného, ale ještě by za to absurdně platila).
Nicméně vzhledem k tomu, že právo k dobývacímu prostoru nebylo sepsáno v konkursní podstatě (a zároveň nikdo nemůže převést více práv, než sám má), nebyly již z tohoto důvodu platné ani smlouvy o provádění těžební činnosti mezi konkursními správci a dovolatelkou (její právní předchůdkyní).
Jak již v minulosti Nejvyšší soud judikoval (rozsudek ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004), z § 457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012, v němž Nejvyšší soud též z mnohých rozhodnutí řešících tuto problematiku odkázal na řadu svých rozhodnutí a též na rozhodnutí Ústavního soudu).
Z citovaného právního závěru vyplývá, že v situaci, kdy se žalovaná obohatila na základě (neplatné) smlouvy, obohatila se na úkor druhé smluvní strany, proto může být pasivně legitimována pouze ve vztahu ke druhé smluvní straně. Skutečnost, že došlo k ochuzení třetí osoby, není relevantní. Ve vztahu k žalobkyni není žalovaná dovolatelka pasivně legitimována. Již z tohoto důvodu není rozhodnutí odvolacího soudu správné. Otázka poctivosti zdrojů obohacení tak může hrát roli pouze ve vztahu majitele práva k dobývacímu prostoru a osoby, které toto právo neplatně převedl (avšak i zde by přicházela v úvahu aplikace § 457 obč. zák., a to v případě, že neplatnost převodu byla důsledkem neplatnosti smlouvy, nikoliv její neexistence).
V této souvislosti je třeba rovněž vzít v úvahu, že odvolací soud s odkazem na rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 17 C 65/2001-538, resp. Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2006, č. j. 23 Co 44/2005-698, který určil, že osoba oprávněná dobývat výhradní ložisko v dotčeném dobývacím prostoru je žalobkyně, dospěl k závěru, že nedošlo k platnému převodu oprávnění dobývat výhradní ložisko v dotčeném dobývacím prostoru. V řízení však nebylo zjištěno, z jakého důvodu nebyl uvedený převod platný. Pokud by tomu tak bylo z důvodu neplatnosti smlouvy, jak ve svém dovolání zmiňuje žalovaná, měla by i tato skutečnost za následek, že ve vztahu k žalobkyni by mohla být z hlediska bezdůvodného obohacení pasivně legitimována právě osoba, se kterou žalobkyně neplatnou smlouvu uzavřela, nikoliv žalovaná.
Další argumenty dovolatelky za důvodné již považovat nelze.
Má-li dovolatelka za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když nebyla poučena podle § 118a odst. 2 o. s. ř., vychází z nesprávného předpokladu, neboť k porušení ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. nedošlo, neboť toto ustanovení neznamená, že by soud měl předjímat své rozhodnutí, nýbrž má zabránit tomu, aby byl účastník v řízení neúspěšný z důvodu neunesení břemene tvrzení, což se v tomto případě nestalo.
V případě tvrzeného neoprávněného provedení důkazu vychází dovolatelka z nesprávného předpokladu, když má za to, že soud nemůže přezkoumávat smlouvy uzavřené nikoliv mezi stranami sporu. Za důkaz však mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (§ 125 odst. 1 o. s. ř.), přičemž navrhnout jej může jakýkoli účastník řízení, nikoliv pouze strana smlouvy. Právní posouzení takových smluv pak může soud provést jako posouzení tzv. předběžné otázky, tedy právní otázky, jejíž zodpovězení umožní řádné posouzení merita věci.
Nejvyšší soud nezohlednil skutkové okolnosti tvrzené žalobkyní v doplnění vyjádření v dovolání, neboť je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 věty první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu