23 Cdo 3612/2011
Datum rozhodnutí: 19.03.2014
Dotčené předpisy: § 524 obč. zák., § 407 obch. zák., § 133 o. s. ř.



23 Cdo 3612/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobkyně JUDr. Ireny Benešové , se sídlem V Praze 1, Divadelní 1052/16, správkyně konkursní podstaty úpadce M Port s.r.o. se sídlem v Praze 3, Řehořova 10/1992, IČO: 26920417, proti žalované ČEPRO, a.s. , se sídlem v Praze 7, Dělnická 213, IČO: 60193531, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o vydání věci, event. zaplacení částky 348,223.955,30 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 40/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 12 Cmo 216/2010-476, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 222.543,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. dubna 2010, č. j. 36 Cm 40/2008-411, zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna vydat žalobci 3,000.227 tun diesel motorové nafty 22 B CITY o hustotě 837 g při teplotě 20 °C, 1.235,545 tun diesel motorové nafty 22 B CITY o hustotě 840 g při teplotě 20 °C, 3.764,47 tun diesel motorové nafty 22 B CITY o hustotě 836 g při teplotě 20 °C a dále 5.000,191 tun diesel motorové nafty 22 B CITY o hustotě 837 g při teplotě 20 °C, event. zaplatit žalobci částku 348,223.955,30 Kč; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2011, č. j. 12 Cmo 216/2010-476, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud podrobně popsal průběh řízení před soudem prvního stupně včetně jeho skutkových zjištění a právního posouzení věci. Dále popsal obsah dovolání žalobkyně a vyjádření žalované.
Odvolací soud poté konstatoval, že vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Dále zopakoval důkaz smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. června 2002 uzavřenou mezi společnostmi Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. jako postupitelem a SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd. jako postupníkem. V bodě 6 smlouvy bylo uvedeno, že v roce 1996 a 1997 nakupoval postupitel od firmy BENA v rámci veřejného celního skladu benzín BA 91 a BA 95 a motorovou naftu EN 590. Společnost ČEPRO, a.s., jako skladovatel, ve prospěch postupitele zakoupené zboží nepřevedla, zboží stornovala, popř. ho ponechala ve stavu zásob původního vlastníka, čímž postupiteli vznikla škoda, popř. nárok na vydání majetku nebo neuhrazená pohledávka.
Odvolací soud dále uvedl, že provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. března 2004 uzavřenou mezi společností SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd. jako postupitelem a společností M Port s.r.o., neučinil z ní jiná zjištění než soud prvního stupně.
Odvolací soud poté uvedl k námitce, že nebyl oprávněn zabývat se platností smluv o postoupení pohledávek, že byla povinnost žalobkyně prokázat svou aktivní legitimaci, která se podle jejího tvrzení odvíjí od uzavřené kupní smlouvy mezi společností BENA a.s. a společností Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o., a následně od obou uzavřených smluv o postoupení pohledávek. Proto byl soud povinen zkoumat, zda žalobkyně uvedenými smlouvami nabyla předmětnou pohledávku. V řízení nebylo prokázáno, že by existovala kupní smlouva mezi výše uvedenými společnostmi, neboť listinné důkazy, týkající se celního řízení, existenci smlouvy neprokazují.
Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. června 2002 uzavřené mezi společností Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. a SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd. nebylo podle odvolacího soudu možné jednoznačně dovodit pohledávky, které byly předmětem postoupení, neboť postupované pohledávky nebyly ve smlouvě dostatečně specifikovány, a proto nelze tuto smlouvu pokládat za platnou ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.
Další smlouva o postoupení pohledávek ze dne 23. března 2004 uzavřená mezi společností SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd. a M Port s.r.o. má stanovené náležitosti, ale vzhledem k neexistenci kupní smlouvy a předchozí smlouvy o postoupení pohledávek, nemohla žalobkyně nabýt postupovanou pohledávku. Odvolací soud k tomu poznamenal, že postupována měla být peněžitá pohledávka, avšak žalobkyně se domáhá vydání věci, domáhá se tedy ochrany vlastnického práva.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na vydání věci je v daném případě vyloučena, neboť jde o druhově určené plnění (pohonné látky).
Stejně tak neshledal procesní pochybení soudu prvního stupně týkající se neprovedení výslechu svědka JUDr. P. a Ing. K., neboť tomu bránila nařízená koncentrace řízení.
Pokud žalobkyně v odvolacím řízení uváděla nová tvrzení a důkazy, odvolací soud konstatoval, že jsou podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. nepřípustné a účastníci byli poučeni ve smyslu § 119a o. s. ř.
Odvolací soud měl za nedůvodné tvrzení žalobkyně, že se soud prvního stupně nevypořádal s jejím tvrzením o odlišnosti motorové nafty, která byla předmětem kupní smlouvy, a nafty, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá, neboť nebyla-li prokázána existence uplatněné pohledávky, bylo nadbytečné se touto otázkou zabývat. Stejně tak se z tohoto důvodu nebylo nutné zabývat otázkou promlčení.
Odvolací soud dále ani neshledal, že by žalovaná předmětný závazek uznala.
Dovoláním ze dne 3. srpna 2011 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelka namítá, že v řízení byla nesprávně hodnocena její aktivní legitimace, a dále nesouhlasí s tím, že u pohonných hmot dochází při přepravě potrubním systémem k jejich smísení, jde o druhově určené plnění a tím je vyloučena žaloba na vydání věci, a s tím, že pohledávka za žalovanou nebyla uznána.
V podrobnostech pak dovolatelka s odkazem na dokumenty použité pro celní řízení dovozuje, že společnost Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. nabyla předmětné zboží (benzín, naftu), a uvádí, že kupní smlouva nemusí mít písemnou formu. Nesouhlasí se závěrem soudů, že listiny použité pro celní řízení neprokazují existenci kupní smlouvy. Podle dovolatelky je dále nesprávný závěr soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky mezi společností Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. a společností SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd., neboť účastnící této smlouvy postoupení pohledávek nerozporovali, smlouva je pro ně dostatečné jasná a srozumitelná.
Dovolatelka dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pohonné látky přepravované potrubím jsou určeny druhově. S odkazem na listiny použité pro celní řízení dovozuje, že předmět plnění (pohonné hmoty) byly konkrétně označeny, kvalitativně specifikovány, během přepravy kontrolovány a byly tak nezaměnitelné s jiným zbožím. Závěr soudu o tom, že dochází ke smísení, je nepravdivé, a jde zjevně o laický názor soudu. Zaměnitelnost je otázkou odbornou, soud ji není oprávněn vyslovit.
Následně dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že nedošlo k uznání předmětné pohledávky. Odkazuje přitom na závěry advokátních kanceláří a jim předložené listiny, které však blíže nespecifikuje a popisuje jednání statutárních orgánů žalované a jimi předložené listiny (blíže nespecifikované).
Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 30. srpna 2011 se k dovolání vyjádřila žalovaná. V obsáhlém vyjádření se žalovaná nejprve zabývala uplatněnou přípustností dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a rozvedla, kdy přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přichází v úvahu, a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 910/2000.
Žalovaná se dále podrobně vyjádřila k právním otázkám, které dovolatelka označila za právně významné, a to k aktivní legitimaci žalobkyně, k přípustnosti žaloby na vydání věci a k uznání závazku.
K otázce aktivní legitimace žalovaná uvedla, že k jejímu naplnění je nutné:
- prokázání existence kupní smlouvy uzavřené mezi společností BENA a.s. a společností Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o., na jejímž základě by posléze uvedená společnost nabyla pohonné látky uskladněné u žalované,
- prokázání platného postoupení pohledávky ze společnosti Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. na postupníka SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd.,
kdy u těchto smluv odvolací soud dospěl k závěru, že jejich existence nebyla prokázána (u kupní smlouvy), popř. je neplatná (u smluv o postoupení pohledávek) a dále
- prokázání platného postoupení pohledávek ze společnosti SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd. na úpadce (M Port s.r.o.).
Žalovaná k uvedenému dále vyložila, že žalobkyně svůj nárok opírá o tvrzení, že společnost BENA a. s. uskladnila u žalované předmětné pohonné hmoty, tyto pohonné hmoty společnost BENA a.s. prodala společnosti Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o., která poté postoupila své pohledávky za žalovanou společnosti SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd., jež následně tyto pohledávky postoupila tehdejší žalobkyni (M Port s.r.o.), a dále, že pohonné hmoty jsou identifikovatelné, oddělitelné od ostatních pohonných hmot a že žalovaná písemně předmětný závazek uznala. Rozhodnutí obou soudů však vychází z opačných závěrů, než jsou uvedená tvrzení (názory) žalobkyně.
K otázce identifikovatelnosti a oddělitelnosti od ostatních pohonných hmot, popř. k otázce jejich smísení, žalovaná z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvedla, že jde o skutkové zjištění, nikoliv o právní otázku. Dále svůj názor k dovolání rozvedla a dospěla k závěru, že v tomto bodě je dovolání nepřípustné a je třeba ho odmítnout.
V případě prodeje pohonných hmot společnosti Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. soudy obou stupňů dospěly k závěru, že existence této kupní smlouvy nebyla prokázána a tvrzenou skutečnost neprokazují faktury z listopadu a prosince 1996, popř. seznam pohonných hmot přijatých od společnosti Slovnaft Bratislava nebo plná moc k zastupování v řízení před celními orgány atd. Žalobkyně tak neunesla o svém tvrzení břemeno důkazní. Žalovaná dále odkazuje na právní úpravu týkající se uzavírání smluv (§ 44 odst. 1 obč. zák.), popř. na rozhodnutí Nejvyššího soudu k této problematice (např. rozhodnutí ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 682/2002, ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 660/2005). Žalovaná opět dospívá k závěru, že v této námitce dovolatelky nelze spatřovat otázku zásadního právního významu, a proto není dovolání přípustné a ani důvodné.
Žalovaná dále pokládá za správný závěr soudů obou stupňů, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. února 2002 uzavřená mezi společností Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. jako postupitelem a společností SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd. je absolutně neplatná pro neurčitost. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že účastníci této smlouvy ji nerozporují, předmět postoupení je pro ně dostatečně jasný a srozumitelný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, v němž je mj. řešena otázka určitosti postupované pohledávky, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3609/2007, v němž bylo konstatováno, že určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a neměl by vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu, žalovaná dále uvedla, že soud byl oprávněn zkoumat náležitosti této smlouvy o postoupení pohledávek, neboť na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, postoupení pohledávek nebylo dlužníkovi oznámeno, a to ani společností Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. ani společností SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd.; žalobkyně v řízení toto své tvrzení neprokázala. Podle žalované i v této části dovolání nejde o otázku soudy neřešenou, tedy zásadního právního významu, a dovolání není též ani důvodné, neboť otázku určitosti smlouvy o postoupení pohledávek soud posoudil v souladu s konstantní judikaturou vyšších soudů.
Žalovaná se vyjádřila také k závěru soudu, že žalobkyně neprokázala, že pohledávky byly postoupeny ze společnosti SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd. na žalobkyni smlouvou ze dne 23. března 2004, přičemž tento závěr nebyl dovoláním napaden. Odkázala též na změnu žaloby, kdy se žalobkyně již neměla domáhat zaplacení peněžité pohledávky, ale vydání věci.
Žalobkyně podle žalované v dovolání žádnou právně významnou otázku ohledně uznání závazku neformulovala, soudu vytýká pouze jeho závěr, že z předložených listin uznání závazku nevyplývá. Žalovaná poté podrobně rozebírá listiny, z nichž mělo vyplývat uznání závazku (zápis z porad č. 422/03, právní analýzy advokátní kanceláře, dopis společnosti Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o., apod.) a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 4603/2009, a ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3609/2007, je toho názoru, že otázka byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena, nejde tedy o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zakládající přípustnost dovolání. Odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s touto judikaturou, proto nemůže být dovolání ani přípustné.
V závěru vyjádření k dovolání žalovaná shrnula, že rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že žalobkyně
1) neprokázala uznání předmětného závazku žalovanou,
2) neprokázala, že pohonné hmoty, jejichž vydání se domáhá, jsou v produktovodní síti žalované identifikovatelné a oddělitelné od ostatních pohonných hmot,
3) neprokázala, že předmětné pohonné hmoty byly společností BENA a.s. prodány společnosti Tukový průmysl Ostrava spol. s r. o.,
4) neprokázala, že pohledávky společnosti Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. byly postoupeny společnosti SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd.,
5) a též neprokázala, že společnost SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd. postoupila dále předmětnou pohledávku žalobkyni.
K těmto jednotlivým závěrům, které dovolatelka, kromě závěru č. 5, napadá, žalovaná uvedla, že v závěru č. 2 dovolatelka napadá skutková zjištění soudu, což není důvod umožňující založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V případě závěrů č. 1, 3 a 4 jde o otázky řešené judikaturou vyšších soudů, nejde tedy o právní otázky zásadního právního významu, což zakládá nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání podle ustanovení 243b odst. 5 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, popř. aby dovolání zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7 článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, řádně zastoupenou, a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V posuzovaném případě dovolatelka především napadá závěr odvolacího soudu, že v řízení nebyla věcně aktivně legitimována ve sporu, neboť tento soud dospěl k závěru, že nebyla prokázána kupní smlouva mezi společností BENA a.s. jako prodejcem a společností Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. jako kupujícím, kdy plněním mělo být zboží, jehož vydání, popř. úhrady, se po dvojím postoupení žalobkyně domáhá. Jinak řečeno, že společnost Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. se nestala vlastníkem předmětného zboží (nafty, benzínu), a proto nemohla svoji neexistující pohledávku postoupit společnosti SAFRON TRADING & CONSULTANTS Ltd. a ta poté tuto pohledávku postoupit společnosti M Port, s.r.o., tj. původní žalobkyni.
Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva mezi společností BENA a.s. a Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. uzavřena nebyla. Vycházel přitom z tvrzení a důkazů provedených v řízení, a to především z listinných důkazů týkajících se celního řízení, jimiž existence této kupní smlouvy prokázána nebyla.
Dovolatelka v dovolání opět odkazuje na spisy týkající se jednotné celní deklarace, v níž je specifikováno zboží, popř. jeho příjemce, event. odkazuje na faktury deklarující prodávajícího, a uvádí, že tato smlouva nevyžaduje písemnou formu, aniž dále specifikuje její obsah. Prostřednictvím této polemiky dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů o tom, že nebyla prokázána existence listiny obsahující ujednání o kupní smlouvě mezi společnostmi BENA a.s. a Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o. Dovolacími námitkami konstruuje vlastní verzi skutkových zjištění, k nimž by měl podle dovolatelky soud dospět z listin významných pro celní řízení. Uvedené námitky u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však dovolatelce nepřísluší (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Za situace, kdy první postupitel (společnost Tukový průmysl Ostrava spol. s r.o.) pohledávku za žalovanou neměl, nemohla přejít dvěma po sobě uzavřenými smlouvami o postoupení pohledávky tvrzená pohledávka na žalujícího postupníka.
K dovolacím námitkám směřujícím proti závěrům odvolacího soudu stran uznání předmětné pohledávky dovolací soud především poukazuje na to, že v řízení byla prokázána neexistence této pohledávky. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil a odůvodnil závěr, že uznání dluhu (závazku) zakládá vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně též např. rozsudek ze dne 25. října 2000, sp. zn. Cdo 2854/99, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 1, ročník 2001, rozsudek ze dne 21. února 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 7, ročník 2001, rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný pod č. 113 v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, rozsudek ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, uveřejněný pod č. C 2736 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 30, rozsudek ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 1457/2005, usnesení ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 953/2004, rozsudek ze dne 22. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 272/2008, usnesení ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, rozsudek ze dne 23. září 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010, rozsudek ze dne 18. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 391/2010, usnesení ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, rozsudek ze dne 27. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011, rozsudek ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011, či usnesení ze dne 29. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012). Od této judikatury nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci a za situace, kdy neexistence dluhu vůči postupiteli byla prokázána, nemohou námitky dovolatelky týkající se uznání závazku založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 183.620,- Kč [§ 7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 38.623,20 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem činí náklady dovolacího řízení žalované částku (po zaokrouhlení) 222.543,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) (část věty před středníkem) a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost stanovenou jí tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu