23 Cdo 3608/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3608/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobců a) PaedDr. M. Z., IČO 46193235, b) AGENTURA ZVONEK cz s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Pod Nivami 330, IČO 26227967, c) Realitní agentura Zvonek, s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Pod Nivami 330, IČO 26961482, zastoupených Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti žalované Realitní společnost ZVONEK, s. r. o. , se sídlem v Kroměříži, Havlíčkova 3935, IČO 25343955, zastoupené JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, o ochranu práv majitele ochranné známky, ochranu obchodní firmy a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 77/2013-355, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015, č. j. 3 Cmo 199/2015-398, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen nahradit žalované k rukám advokáta JUDr. Ivo Bubrajaka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 17.157,80 Kč.
III. Každá ze žalobkyň b) a c) je povinna nahradit žalované k rukám advokáta JUDr. Ivo Bubrajaka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,-Kč.

O d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se v obchodním styku užívání označení obsahující slovní prvek ZVONEK pro služby v oblasti realitní činnosti, o uložení povinnosti stáhnout z trhu veškeré reklamní a propagační materiály pro služby v oblasti realitní činnosti obsahující slovní prvek ZVONEK , o uložení povinnosti provést změnu obchodní firmy žalované tak, aby slovo ZVONEK neobsahovala, a o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 770.000,-Kč. Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tyto nároky uplatnil žalobce a) z titulu práv majitele ochranné známky a z titulu zásahu do svých osobnostních práv, žalobkyně b) a c) jednak z titulu ochrany obchodní firmy a rovněž z titulu práv k ochranné známce žalobce a), kterou jsou oprávněny užívat na základě licenční smlouvy. Užívání označení ZVONEK v obchodní firmě žalované společnosti považovali žalobci rovněž za nekalé soutěžní jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Namítají jednak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování dobrých mravů. Pro svůj závěr o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy neměl dostatek skutkových zjištění, své rozhodnutí ani jasně a přesvědčivě nezdůvodnil a opřel je pouze o časové hledisko. Nerozhodl správně ve věci zásahu žalované do osobnostních práv žalobce a). Žalobci zdůraznili, že žalovaná nezačala užívat označení ZVONEK náhodně, ale od počátku ve zlé víře. Žalobu podali až v okamžiku, kdy nebylo možno vzhledem k postoji žalované vyřešit věc mimosoudně. Připomněli, že žalobkyně b) a c) platí za užívání označení ZVONEK nemalé licenční poplatky, jsou tak vůči žalované v soutěžní nevýhodě, naopak žalovaná ze svého jednání bezdůvodně těží. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že jsou aktivně legitimovány jednak jako soutěžitelé, jednak jako nabyvatelé licence podle § 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (dále jen ZVPPV ) přesto, že práva z ochranné známky uplatňuje sám vlastník. Jsou přesvědčeny, že otázku aktivní legitimace držitelů licence v těchto případech dovolací soud dosud neřešil. Dovolání považují za přípustné též proto, že odvolací soud podle jejich názoru učinil jiná zjištění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval důkazy, z nichž tato zjištění plynou, tudíž postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout. Je přesvědčena, že na otázce nedostatku aktivní legitimace žalobkyň b) a c) odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně a otázku dobrých mravů hodnotil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce a) svá práva plynoucí z označení ZVONEK , které je jednak jeho příjmením a jednak je formálně chráněno jako žalobcova slovní ochranná známka, uplatňuje v rozporu s dobrými mravy, a že žalobkyním b) a c), které svá práva uplatňují (také) z titulu práv ke své obchodní firmě, nesvědčí priorita zápisu obchodní firmy do obchodního rejstříku.
Úvaha odvolacího soudu, jejímž prostřednictvím dospěl k závěru o rozporu s dobrými mravy, se nevymyká judikatuře Nejvyššího soudu. Ta totiž zákonná ustanovení, v nichž je užito hledisko dobrých mravů (tj. též § 2 odst. 3 a § 3 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), řadí k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Je na soudu, aby ji v každém jednotlivém případě vymezil podle své vlastní úvahy a v souladu s konkrétními okolnostmi zjištěnými v dané věci. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Soudní praxe se shoduje rovněž v tom, že použití těchto norem nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití uvedeného ustanovení, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být posouzeny všechny rozhodné okolnosti případu, závěr soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, nebo usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013). Dovolací soud však rovněž vychází ve svých rozhodnutích z toho, že zobecnění dané otázky je zpravidla vyloučeno, neboť v každém jednotlivém případě je třeba závěr o rozporu určitého jednání s dobrými mravy učinit na základě konkrétních zjištění, z nichž uváděný rozpor plyne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006). Dovolací soud proto obvykle považuje za vhodnější posuzování souladu výkonu konkrétního subjektivního práva s dobrými mravy svěřit do rukou soudů nižších stupňů, které jsou s účastníky v přímém kontaktu a mají tudíž pro svůj závěr přirozeně a bezprostředně získaný skutkový podklad. Soud dovolací proto může takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu pouze ve výjimečných případech, tj. tehdy, jsou-li úvahy soudů nižších stupňů zjevně nepřiměřené (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, či další rozhodnutí, na něž odkazuje).
Odvolací soud se od shora uvedených hledisek neodchýlil a jeho závěry za zjevně nepřiměřené skutkovým zjištěním, z nichž vyšel, označit nelze. Odvolací soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalovaná se s nezměněnou obchodní firmou na tomtéž trhu (trhu s nemovitostmi) pohybuje 17 let (do obchodního rejstříku pod obchodní firmou Realitní společnost ZVONEK, s. r. o. byla zapsána dne 9. 7. 1997). Uvažoval o tom, že za takto dlouhou dobu pod tímto označením na trhu nalezla své místo a získala jisté uznání (etablovala se). Žalobce a) po celou dobu existenci obchodní firmy žalované strpěl, nikdy ji nezpochybňoval, své nároky uplatnil po těchto letech bez toho, že by došlo k nějaké změně v tom smyslu, že by v daném okamžiku v souvislosti s užíváním slovního prvku ZVONEK v obchodní firmě žalované vznikala či hrozila reálná újma. Odvolací soud totiž přihlédl k tomu, že sporný slovní prvek ZVONEK je slovo druhové, slovní ochranná známka ZVONEK č. 201112 sama o sobě velkou rozlišovací způsobilost nemá, a k dalšímu rozmělnění její rozlišovací způsobilosti přispěl svou dlouhodobou nečinností sám žalobce a). Újma mu nevzniká ani na právu na ochranu osobnosti, jelikož žalovaný při své podnikatelské činnosti neužívá příjmení žalobce a), ale slovo ZVONEK v jeho běžném (věcném) významu. Odvolací soud tedy nezvažoval pouze časové hledisko, jak tvrdí dovolatelé, ale též ostatní konkrétní okolnosti dané věci, totiž žalobcovu dlouhodobou nečinnost, podobu ochranné známky, postavení účastníků na trhu a důsledky, které by rozhodnutí mělo pro každého z nich.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda jsou žalobkyně b) a c) v tomto sporu aktivně legitimovány pro vymáhání práv z ochranné známky jako držitelky licence. O tomto problému se totiž odvolací soud pouze pro úplnost zmínil, jeho rozhodnutí však na řešení této otázky nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil).
Přípustnost dovolání nezakládá sama o sobě ani námitka, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než soud prvního stupně, aniž by příslušné důkazy provedl znovu. Tato námitka totiž, pokud by skutečně byla důvodná, by byla jen vadou řízení a bylo by možné k ní přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by z jiných důvodů dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2016

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu