23 Cdo 3602/2010
Datum rozhodnutí: 28.02.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 3602/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, PhD., v právní věci žalobce GEOREAL, spol. s r. o., se sídlem Plzeň, Hálkova 12, identifikační číslo 40 52 75 14, zastoupeného JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, PSČ 301 00, proti žalovanému INVEL PLUS spol. s r. o., se sídlem Plzeň, Na Roudné 46, identifikační číslo 61 17 07 12, zast. JUDr. Michalem Čelechovským, advokátem, Osek u Rokycan 47, PSČ 338 21, za účasti vedlejšího účastníka Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 1, Templová 747, identifikační číslo 47 11 66 17, o zaplacení 490.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 126/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 12 Cmo 284/2009-124, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. června 2009, č. j. 43 Cm 126/2007-97, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 242.700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně od 10. 4. 2007 do 31. 12. 2007 a dále s úrokem z prodlení z částky 242.7000,- Kč od 1. 1. 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNS, platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok I.), dále ve zbytku se žaloba zamítá (výrok II.), dále pro částku 4.800,- Kč se řízení zastavuje (výrok III.) a konečně že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Předmětem řízení je nárok z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle § 427 an občanského zákoníku (dále též obč. zák. ), ke které došlo dne 11. 10. 2006 při couvání nákladního vozidla žalovaného zničením automatické totální zaměřovací stanice TCRP Leica 1201 v majetku žalobce. Na celkově vzniklou škodu 970.800,- Kč poskytla žalobci Kooperativa pojišťovna (vedlejší účastník) pojistné plnění ve výši 50 %, tj. 485.400,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že škoda byla rovněž způsobena žalobcem jako poškozeným ve smyslu § 441 obč. zák. porušením prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.), když řidič žalovaného si sice při couvání nezajistil asistenci třetí osoby, avšak pracovník žalobce Ing. V. V. nechal měřící přístroj na staveništi bez dozoru, ačkoli měl povinnost v průběhu měření přístroj opatrovat.
Podle úvahy soudu činí poměr spoluzavinění žalobce 25 %. Škoda na přístroji (po odečtení znalečného) byla vyčíslena na 970.800,- Kč, z níž činí 25 % částku 242.700,- Kč. Žalobce obdržel pojistné plnění ve výši 50 %, tj. 485.400,- Kč, takže předmětem řízení je zbylá částka 485.400,- Kč. Soud proto vyhověl žalobě co do jistiny ve výši 242.700,- Kč, kdežto ve zbytku žalobu zamítl. Pro 4.800,- Kč soud řízení s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby zastavil (§ 96 odst. 1 občanského soudního řádu dále též o. s. ř. ).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že body II. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně se potvrzují (výrok I.) a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 26.923,40 Kč, přičemž vedlejší účastník na straně žalované nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (výroky II. a IV.) a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud poukázal především na to, že dané odvolací řízení se ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. řídí principem neúplné apelace, takže účastníci nemohou se stanovenými výjimkami uvádět nové důkazy a nové skutečnosti a proto se zabýval věcí v rámci již před soudem prvního stupně tvrzenými skutečnosti a navrženými důkazy.
Na základě tohoto skutkového stavu odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný odpovídá za škodu v souladu s ustanovením § 427 obč. zák. Ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákona o silničním provozu), na které odkazuje žalobce, nejsou v dané věci aplikovatelná, neboť ke škodné události nedošlo na pozemní komunikaci, nýbrž na staveništi. Zničený měřící přístroj byl umístěn k měření na pásu mezi dvěma stavebními komunikacemi, na nichž žádný silniční provoz neprobíhal (a ani nemohl). Bylo na všech osobách, vyskytujících se na staveništi, aby věnovaly pozornost provozu strojů a nákladních automobilů v tomto prostoru.
Odvolací soud dovodil, že uvedené okolnosti nezbavují žalovaného odpovědnosti za vzniklou škodu, avšak posilují též eventuální spoluodpovědnost žalobce. Pro všechny platí ustanovení § 415 obč. zák. V tomto případě, jak vidno z fotografií ve spise, se na staveništi intenzivně pracovalo a žalobce používal k měření drahý přístroj v ceně téměř 1 mil. Kč. Nákladní automobil couval téměř 30 vteřin, což je dosti dlouhá doba na to, aby pracovník žalobce měřič Ing. V. V. zaregistroval hrozící nebezpečí a zabránil poražení a zničení měřící stanice.
Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve smyslu § 441 obč. zák. byla škoda způsobena též zaviněním poškozeného žalobce a ten ji proto nese poměrně. Za přiměřený považuje odvolací soud poměr rozsahu spoluodpovědnosti 25 %, určený soudem prvního stupně, který odpovídá závažnosti pochybení žalobce, jehož pracovník nevěnoval měřícímu přístroji dostatečnou pozornost.
Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně v napadené části podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výroku II., podal žalobce dovolání, v němž odkazuje na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam v otázce tvrzeného spoluzavinění žalobce, aniž by bylo prokázáno, že žalobce se dopustil zaviněného jednání a že by existovala příčinná souvislost mezi jednáním žalobce a škodou způsobenou žalovaným.
Dovolatel s poukazem na ustanovení § 441 obč. zák. namítá, že v rozsudcích obou soudů prvního stupně a odvolacího chybí jednoznačné právní závěry k předpokladům pro zjištění případné spoluodpovědnosti poškozeného.
Dovolatel dovozuje, že řidič nákladního vozidla žalovaného se při couvání vozidla dopustil zřejmé bezohlednosti a způsobil škodu tzv. hrubou nedbalostí.
Oproti tomu opomenutí žalobce, tj. jeho zaměstnance měřiče je postaveno na roveň aktivnímu porušení právní povinnosti na straně žalovaného (jeho řidiče). Při zachování potřebné míry opatrnosti řidiče byl přístroj žalobce nepřehlédnutelný. Zaměstnanec žalobce měřič při obsluze přístroje jednal s potřebnou mírou opatrnosti a zcela běžným a standardním způsobem.
Dovolatel je toho názoru, že tento zaměstnanec vzhledem k tomu, že na staveništi v daném místě nehrozilo nebezpečí od projíždějící techniky, nemohl předvídat v budoucnu možný vznik škody, jak se judikuje v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 218/2001. Aby bylo možno hovořit o spoluzavinění poškozeného, musel by zaměstnanec žalobce učinit zaviněný protiprávní úkon, a to v příčinné souvislosti se škodou, která byla způsobena žalovaným. To se však v daném případě nestalo, jak se dovolatel domnívá.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na předmětné dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v § 236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., s účinností od 1. 7. 2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno ( vyhlášeno) dne 3. 5. 2010 (srov. čl. II. bod 12. citované novely).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 214a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností podaného dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v rozhodném znění, na které též dovolatel odkazuje a podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje posouzení spoluodpovědnosti poškozeného za vzniklou škodu z hlediska předpokladů zaviněného jednání a příčinné souvislosti takového jednání poškozeného se vznikem škody.
Dovolatel však neformuluje obecnou právní otázku zásadního významu nad rámec konkrétních okolností daného případu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posuzoval jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu u obou účastníků a jeho závěrům o spoluodpovědnosti poškozeného nelze vytknout pochybení.
Není pochyb o tom, že protiprávním jednáním poškozeného je také jednání porušující obecnou preventivní povinnost ve smyslu § 415 (viz. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, r. 768). Podle judikatury také v případě odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu, lze použít ustanovení § 441 o. z. V souvislosti s ustanovením § 427 odst. 1 a § 428 o. z. nepůjde o výlučné zavinění poškozeného, nýbrž jen o jednu z příčin škody vyvolané zvláštní povahou provozu (viz. R 25/1973). Dále v rozsahu, v jakém se poškozený svým protiprávním jednáním podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. I u poškozeného je třeba brát v úvahu jen takové jednání, které splňuje všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. musí být prokázáno, že protiprávní jednání poškozeného bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody (viz. Soubor rozhodnutí NS č. 3 C 315 Nejvyšší soud sp. zn. 25 Cdo 2233/99).
Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postupoval při aplikaci ustanovení § 441 obč. zák. o spoluúčasti poškozeného v souladu s konstantní judikaturou co do základu i co do výše (určením podílu poškozeného vzhledem k míře jeho zavinění na vzniklé škodě), přičemž nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, neboť u dovolatelem formulované právní otázky nejde o otázku, která by nebyla řešena, resp. by byla řešena soudy rozdílně, popř. by bylo nutno, aby takovou právní otázku dovolací soud řešil jinak.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto, přičemž žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi podle obsahu spisu v řízení o dovolání žádné prokazatelné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2012

JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu