23 Cdo 3592/2015
Datum rozhodnutí: 09.02.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 3592/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Spro stavby, obchod, dopravu a služby, s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Dolní Novosadská 516/84, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26823411, proti žalované janíček stavební firma s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Tovární 1197/42a, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26840332, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, PSČ 779 00, o zaplacení částky 331 655 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 ECm 68/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2015, č. j. 8 Cmo 199(200)/2014-356, takto

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. )

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 17. října 2013, č. j. 19 ECm 68/2011-278, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 188 015 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 107 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Protože soud nerozhodl o celém předmětu řízení, rozhodl ještě doplňujícím rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 19 ECm 68/2011-301, kterým zamítl žalobu co do částky 36 540 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů této části řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. února 2015, č. j. 8 Cmo 199(200)/2014-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadané části, tj. ve výroku I. o zaplacení částky 188 015 Kč a ve výroku II. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 107 100 Kč s příslušenstvím a ve výroku I. doplňujícího rozsudku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 36 540 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a ve zbývající části, tj. ve výroku I. ohledně příslušenství z částky 188 015 Kč a ve výrocích o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II).
Výrok, kterým odvolací soud potvrdil první výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 188 015 Kč, napadla žalovaná dovoláním. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká nesprávné a neúplné právní posouzení vzniku kupní smlouvy a jejího obsahu, ale i nepřezkoumatelnost rozhodnutí v důsledku nedostatečného odůvodnění. Dovolatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby jej v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013) může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatelka však požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, neboť pouze odkazuje na ustanovení § 237 o. s. ř. a předestírá znění tohoto ustanovení, aniž by uvedla, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání a vymezila právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí.
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
V dovolání žalovaná odvolacímu soudu vytýká neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu, čímž však přípustnost dovolání nevymezila. Jediným způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. je pouze nesprávné právní posouzení věci. Skutkový stav nemůže být dovolacím soudem přezkoumáván. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a nedostatečné odůvodnění, tvrdí jinou vadu řízení, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tedy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vada řízení však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud dovolání žalované s ohledem na shora uvedené podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 9. února 2016
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu