23 Cdo 3547/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 114b o. s. ř.



23 Cdo 3547/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, ve věci žalobce Ing. Tomáše Pachmana , se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, insolvenčního správce úpadce GALAHAD, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Nad Kelerkou 33/8, identifikační číslo osoby 26458781, proti žalované APA, architektonický a projektový atelier Praha, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Pod Fialkou 3105/11, identifikační číslo osoby 26712393, zastoupené Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, o zaplacení částky 425.228 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 99/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, č. j. 4 Cmo 225/2014-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 2. 5. 2014, č. j. 11 Cm 99/2013-65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 425.228 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (bod I. výroku), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a že žalovaná je povinna uhradit státu soudní poplatek (bod III. výroku).
Sporná částka mezi účastníky představovala úhradu nevráceného plnění, jež obdržela žalovaná na zálohách na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi úpadcem a žalovanou dne 30. 8. 2008, od které úpadce pro závažné vady díla následně odstoupil. Soud svým usnesením ze dne 17. 1. 2014, které bylo součástí platebního rozkazu, vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě třicet dnů od uplynutí lhůty k podání odporu vyjádřila k žalobnímu návrhu, pokud uplatněný nárok zcela neuznává. O následcích marného uplynutí této lhůty byla žalovaná ve výzvě informována. Žalovaná podala pouze odpor proti platebnímu rozkazu bez věcného vyjádření k žalobě se sdělením, že žalobu neobdržela. Soud prvního stupně však vycházel ze skutečnosti, že žaloba byla žalované řádně doručena na základě doručenky z datové schránky a dle § 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) považoval pasivitu žalované za uznání nároku a rozhodl rozsudkem pro uznání, když shledal, že formální podmínky pro postup dle § 153a o. s. ř. byly splněny.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se plně ztotožnil s právním i skutkovým hodnocením soudu prvního stupně. V reakci na námitku žalované doplnil, že ačkoliv žalovaná v podaném odporu uvedla, že žádný žalobcův nárok neexistuje, nejedná se o splnění výzvy dle § 114b, neboť žalovaná nevylíčila dostatečně rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu tak, jak byla poučena kvalifikovanou výzvou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř. Uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4327/2015 a rozhodnutí ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 578/2013 (s nimiž podle obsahu dovolání má být podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu zřejmě v rozporu) přípustnost dovolání nezakládá. Obě zmiňovaná rozhodnutí se vyjadřují k obecným předpokladům vydání rozsudku pro uznání na základě vydané výzvy podle § 114b o. s. ř. a odvolací soud se svým rozhodnutím od těchto závěrů nijak neodchýlil.
K uplatnění kvalifikované výzvy soud přistupuje zejména tehdy, pokud je zjišťování skutkového stavu se zřetelem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné a jestliže nastala situace, v níž by bez stanoviska žalovaného nebylo možné připravit první jednání tak, aby při něm mohlo být o věci rozhodnuto, tzn. vyžaduje-li to povaha věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Pokud se jedná o věci, o nichž soud rozhodl platebním rozkazem jako je tomu u právě projednávané věci může soud vydat kvalifikovanou výzvu i bez splnění výše uvedených podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004). Ve vyjádření žalovaný nemusí rozvádět svoji obranu do všech podrobností a vyjadřovat se ke všem tvrzením žalobce, ale postačí, pokud proti tvrzením žalobce uvede taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž je zřejmý základ jeho obrany proti žalobě (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 28. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Uvede-li však žalovaný ve vyjádření pouze povšechná tvrzení bez konkrétního vysvětlení, popř. jen námitky procesní povahy, nelze takové vyjádření pokládat za splnění výzvy ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. Žalovaný se tedy nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Obecné a zcela vágní je i vyjádření žalované, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, neboť smlouva, na kterou se žalobce odvolává, je neplatná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013). Odvolací soud se tak při posuzování pouze obecného odkazu žalované na neexistenci nároku žalobce od uvedené judikatury neodchýlil.
Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka dovolatelky, že jí nebyla žaloba spolu s platebním rozkazem doručena , neboť z obsahu spisu je zřejmé, že žaloba jí řádně doručena byla.
Přípustnost dovolání není s to založit ani argumentace, že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a § 153a odst. 3 o. s. ř. jsou v rozporu s ústavním pořádkem a zasahují do ústavně zaručených práv dovolatelky. Ústavní soud svým nálezem ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, zamítl návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a slov §114b odst. 5 v ustanovení 153a odst. 3 o. s. ř., neboť namítanou protiústavnost napadených ustanovení ani samotného institutu fikce uznání neshledal.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2017 JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu