23 Cdo 3522/2016
Datum rozhodnutí: 05.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.




23 Cdo 3522/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DCS Systems, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Kotlaska 5, IČO 26178842, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované G4S Secure Solutions (CZ), a.s., se sídlem v Praze 8, Na Košince 2257/9, IČO 00175439, zastoupené Mgr. Martinem Reisingerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Pod Sychrovem I 866/40, o zaplacení částky 2 267 650 Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 120/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. 12 Cmo 91/2015-408, takto:



I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. října 2013, č. j. 33 Cm 120/2011-229, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění.
Mezi účastníky byla dne 29. března 2006 uzavřena rámcová smlouva o dodávkách zařízení a služeb bez konkrétního závazku k dodávkám konkrétního zboží či konkrétních služeb. Dne 21. března 2007 účastníci podepsali dodatek č. 1 k rámcové smlouvě, jehož nedílnou součástí měla být příloha č. 1 obsahující podrobnou specifikaci předmětu plnění. V dodatku č. 1 byl sjednán závazek žalobkyně vyvinout a dodat do výroby ve lhůtě 12 měsíců zařízení pro přejímání informačních technologických systémů, po certifikaci a odsouhlasení, po testovacím provozu nulté série, po zkušebním provozu, protokolárním předáním žalované, a to včetně montáže a oživení v místě finální instalace.
Žalovaná se zavázala v průběhu 36 měsíců od uvedení zařízení na trh odebrat od žalobkyně 400 kusů tohoto zařízení za cenu 15 000 Kč plus DPH za jeden kus. Pro případ nesplnění sjednaného odběru byl stranami dohodnut nárok žalobce na jednorázové splacení zůstatku nákladů jako součinu počtu neodebraných zařízení a poměrné části ceny za vývoj a zavedení opakované výroby. Strany si rovněž sjednaly písemnou formu změnu smlouvy a písemný předávací protokol. Žalobkyně svůj nárok zakládala na tom, že žalovaná od ní neodebrala sjednaný počet kusů zařízení, a vznikl jí tak nárok na sjednané jednorázové splacení zůstatku nákladů. Později v řízení před soudem prvního stupně žalobkyně uvedla, že předmětnou částku požaduje z titulu náhrady škody spočívající v ceně neodebraného zboží.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že současně s dodatkem č. 1 ze dne 21. března 2007 měla být, ale nebyla, podepsána příloha č. 1 jakožto nedílná součást dodatku č. 1, v níž měly být specifikovány technické vlastnosti zařízení. Jako důkaz existence přílohy č. 1 předložila žalobkyně soudu listinu s datem 15. srpna 2007, soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že k tomuto datu listina nebyla podepsána a neexistovala, neboť z důkazu provedeného e-mailovou korespondencí vyplynulo, že ještě v březnu a dubnu 2008 požadoval jednatel žalobkyně M. T. předložení této přílohy č. 1 s odůvodněním, že příloha dosud předložena nebyla a je nutná k vývoji zařízení. Soud prvního stupně k tomuto uvedl, že pokud by příloha č. 1 existovala, ať už k datu uzavření dodatku č. 1 či k datu 15. srpna 2007, nebyl by důvod, aby ji jednatel žalobkyně ještě v březnu a dubnu následujícího roku vyžadoval. Neexistence přílohy č. 1 k datu 21. března 2007 a k datu 15. srpna 2007 byla dle soudu prvního stupně taktéž prokázána svědeckými výpověďmi.
Soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., jak namítala žalovaná, protože nedošlo k řádné dohodě o předmětu plnění a to z toho důvodu, že příloha č. 1 specifikující technické vlastnosti a parametry zařízení nebyla v době uzavření dodatku č. 1 podepsána a nebyla řádně podepsána ani následně. Přílohu č. 1 podepsal za žalovanou R. M. v provozovně žalobkyně, přičemž nebyl v rámcové smlouvě ani dodatku č. 1 uveden jako osoba oprávněná jednat za žalovanou a sám ve své výpovědi uvedl, že k podpisu smluvních dokumentů nebyl oprávněn, a to ani na základě své pracovní náplně technického pracovníka. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že v případě podpisu R. M. na předložené listině se jednalo o překročení jeho oprávnění, o kterém žalobkyně musela vědět, a nadto uvedl, že nebylo prokázáno, že k podpisu předložené listiny došlo skutečně 15. srpna 2007.
Nadto soud prvního stupně rovněž přisvědčil námitce žalované, že pokud by byla smlouvě platně uzavřena, jednalo by se o fixní závazek podle § 518 obč. zák., neboť při jejím uzavření bylo zřejmé, že žalovaná nebude mít zájem o plnění poskytnuté po uplynutí více jak 12 měsíců s ohledem na předmět plnění a jeho velmi rychlé zastarávání a pokrok v dané oblasti. Dle soudu prvního stupně by proto i v případě platně uzavřené smlouvy došlo k jejímu zániku marným uplynutím dohodnutého času plnění, aniž by žalovaná musela tuto skutečnost žalobkyni oznamovat, ba naopak pro trvání smlouvy by žalovaná musela žalobkyni sdělit, že na jejím plnění má zájem i nadále.
Co se týče posouzení nároku žalobkyně z titulu náhrady škody, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění obecných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, neboť netvrdila ani neprokázala, v jaké konkrétní výši jí vznikla škoda a v důsledku porušení jaké konkrétní povinnosti žalované.
Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně je dle jeho názoru vykonstruován, neopírá se o skutkové okolnosti a nebyl nijak prokázán a žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. února 2016, č. j. 12 Cmo 91/2015-408, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o provedení určitého díla, neboť v dodatku č. 1 k rámcové smlouvě předmět díla nebyl dostatečně specifikován a žalobkyně neprokázala, že byly sjednány konkrétní technické parametry díla. Odvolací soud v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, podle kterého nelze za označení určitého díla považovat pouze jeho obecné vymezení. Vzhledem k tomu, že smlouva, na které žalobkyně zakládala svůj nárok, nevznikla, považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se tím, zda se mělo jednat o smlouvu fixní, zda žalobkyně plnila řádně a včas a další. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud posoudil chybně a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka formulovala několik právních otázek. První se týkala toho, zda může být smlouva o dílo dle § 536 a násl. obch. zák. uzavřena i jinou formou, než písemnou. Další otázka směřovala k tomu, zda smlouva uzavřená písemně, v níž není předmět díla vymezen dostatečně určitě, může být precizována ústními projevy stran. Dále dovolatelka formulovala otázku ohledně toho, zda je zapotřebí u smlouvy, jejímž výsledkem má být vývoj určitého zařízení, natolik přesná konkretizace výsledků tohoto vývoje, jako je tomu například v případě výroby typizovaného výrobku. Poslední otázka formulovaná dovolatelkou se týkala toho, zda je třeba doplnit dokazování ohledně toho, zda smlouva nebyla uzavřena ústní formou, a to v případě, kdy soud dojde k závěru, že písemně uzavřená smlouva je neplatná pro neurčitost předmětu díla.
Dovolatelka ve vztahu k otázce platnosti smlouvy odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1678/2003, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, od nichž se dle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Naopak u rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, ze kterého vycházel v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud, uvedla, že jej nelze aplikovat na daný případ, neboť v daném případě se jedná o vývoj výrobku, který mnohdy bývá realizován tak, že je jeho výsledek obtížně smluvně zachytitelný.
Dovolatelka dále namítala, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a napadený rozsudek je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2011, sp. zn. 23 Cdo 1898/2011.
Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil rovněž otázku odpovědnosti žalované za škodu, když uzavřel, že chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti (v tomto případě smlouvy), přičemž se tímto výkladem odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2013, sp. zn. 33 Cdo 3129/2012.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že trvá na svém stanovisku, že smlouva platně nevznikla, neboť dodatek č. 1, resp. jeho příloha, nebyla platně sjednána. Dále žalovaná uvedla, že se jednalo o fixní smlouvu, tudíž i kdyby dodatek byl platně sjednán, smlouva byzanikla okamžikem prodlení žalobkyně s plněním. Žalovaná dále podotkla, že žalobkyně účelově mění svoji argumentaci, kdežto žalovaná je ve svých názorech konzistentní. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou oprávněnou, kterou zastupuje pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním, posuzoval, zda jsou splněny náležitosti dovolání a zda je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je zčásti vadné, neboť dovolatelka u některých otázek nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a ve zbývající části není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 536 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Podle § 272 odst. 1 obch. zák. smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.
Dovolatelka v dovolání formulovala několik právní otázek, při jejichž řešení se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, avšak pouze u otázky platnosti smlouvy, resp. u otázky, zda je možné smlouvu uzavřít zčásti písemně a zčásti ústně, uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to tak, že odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil.
U ostatních dovolatelkou formulovaných otázek vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, chybí, neboť dovolatelka neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Dovolání je tedy v této části vadné, tudíž nepřípustné.
Tento závěr vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, např. ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Co se týče otázky posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo a formy jejího uzavření, u níž dovolatelka přípustnot vymezila, nelze dovolatelce přisvědčit v tom, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítala, že předmětná smlouva o dílo mohla být uzavřena zčásti písemně a zčásti ústně, tudíž samotná skutečnost, že v písemném dodatku č. 1 k rámcové smlouvě nebyl předmět díla dostatečně specifikován, nemůže vést k závěru, že smlouva o dílo je neplatná. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, podle jehož závěrů není vyloučeno, aby účastníci uzavřeli smlouvu zčásti písemně a zčásti ústně, přičemž rozhodující je to, k čemu směřovala jejich vůle v době uzavření smlouvy.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ovšem vyplývá, že vůle stran při uzavření dodatku č. 1 k rámcové smlouvě směřovala k tomu, že předmět díla bude specifikován v příloze č. 1 k tomuto dodatku, neboť přímo v článku IV, bodu 4.1 dodatku č. 1 si strany ujednaly, že technické vlastnosti a parametry zařízení jsou specifikovány v příloze č. 1 tohoto dodatku, která tvoří jeho nedílnou součást. Z tohoto ujednání je zřejmá vůle stran specifikovat předmět díla písemnou formou v příloze č. 1, která však dle skutkových zjištění soudu prvního stupně nebyla sjednána.
Odvolací soud se tak neodchýlil od výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, stejně tak se neodchýlil ani od druhého rozhodnutí, na které dovolatelka poukazovala, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1678/2003, podle jehož závěru je třeba vycházet nejen z písemného znění smlouvy, ale i z dalších skutečností, které vyšly v řízení najevo o okolnostech, za nichž byla smlouva uzavřena. Jak již bylo uvedeno výše, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že úmyslem stran bylo specifikovat předmět díla písemně, a to formou přílohy č. 1 k dodatku č. 1 k rámcové smlouvě. Vzhledem k tomu, že dle skutkových závěrů soudu prvního stupně nebyla příloha č. 1 uzavřena, nebyl ani předmět díla dostatečně specifikován, neboť v samotném dodatku č. 1 byl předmět díla popsán pouze obecně jako zařízení pro přejímání informačních technologických systémů.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů nepochybily, když předmětnou smlouvou posoudily jako neplatnou, a neodchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka dále namítala rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2011, sp. zn. 23 Cdo 1898/2011, neboť rozhodnutí dle jejího názoru vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud považuje za nutné upozornit, že dovolatelkou citované rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy právní úprava dovolání připouštěla dovolací důvod spočívající v tom, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. V současnosti účinná úprava dovolání však již takový dovolací důvod nepřipouští a uvedená námitka dovolatelky tak není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v její poslední námitce, kterou namítala nesprávné právní posouzení odpovědnosti žalované za škodu. Dovolatelka v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2013, sp. zn. 33 Cdo 3129/2012, aniž by však vysvětlila, jak se k tvrzené námitce závěry tohoto rozsudku vztahují. Dovolací soud podotýká, že dovolatelkou citovaný rozsudek na řešený případ nelze vztáhnout, neboť v něm byla řešena otázka vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla, nikoli odpovědnost za škodu, tudíž se od něj odvolací soud v této věci ani nemohl odchýlit.
Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout zčásti jakožto vadné, postrádající potřebné náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka u několika jí formulovaných otázek neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve zbývající části dovolání jej pak Nejvyšší soud odmítl jakožto nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků, neboť žalovaná, byť podala vyjádření k dovolání, nikterak v něm nepolemizovala s tvrzenou přípustností dovolání, ale pouze zopakovala své námitky proti žalobě, které uplatnila již v řízení před soudy obou stupňů. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, například dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010, nemá účastník právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jestliže ve vyjádření k dovolání, které bylo odmítnuto, nepolemizoval s argumenty uvedenými v dovolání a vůbec se nevyjádřil k otázce přípustnosti dovolání, která byla pro jeho posouzení stěžejní.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2016

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu