23 Cdo 3517/2010
Datum rozhodnutí: 27.02.2012
Dotčené předpisy: § 409 obch. zák.




23 Cdo 3517/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně BSZ služby s.r.o. (dříve REFORM CAPITAL CZ s.r.o.), se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 13/3, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 258 91 952, zastoupené Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti žalovanému Ing. J. Ch. , zastoupenému Mgr. Jiřím Sedlářem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Školní 29, o zaplacení 488 948,30 Kč a o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 142/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 30. března 2010, č.j. 12 Co 336/2009-187, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. března 2010, č.j. 12 Co 336/2009-187, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30.dubna 2009, č.j. 10 C 142/2004-168, v odvoláním napadené části výroku I., tedy vyjma zmítnutí žaloby o částku 23 080,80 Kč, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 488 948,30 Kč a vydání specifikovaných movitých věcí, a potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ve výroku II. o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 13.1.2003 kupní smlouvu o převodu movitých věcí za kupní cenu 183 000 Kč, kterou se žalovaný jako kupující zavázal zaplatit v 15-ti měsíčních splátkách. Ve smlouvě si účastníci dále sjednali, že vlastnictví k předmětu smlouvy přechází na žalovaného až úplným zaplacením kupní ceny a pro případ nedodržení smluvních povinností se kupní smlouva mění na smlouvu nájemní se sjednaným nájemným ve výši 10 000 Kč měsíčně. Žalovaný nezaplatil včas splátku kupní ceny splatnou dne 13.6.2006. Dne 24.10.2003 uzavřeli účastníci dodatek č. 1 ke kupní a nájemní smlouvě, v němž dohodli zrušení nájemní smlouvy a nově dohodli výši kupní ceny a její splácení. Zároveň si sjednali, že pokud kupující nedodrží splátku, prodávající jej vyzve k nápravě plateb a jestliže kupující do 15 dnů ode dne doručení výzvy neuhradí dlužnou částku, kupní smlouva se ruší k 15. dni od doručení výzvy. Z výpovědí svědků Ing. P. L. a P. K. soud prvního stupně zjistil, že úmyslem účastníků při jednání dne 24.10.2003 bylo zrušit původní smlouvu ze dne 13.1.2003 a dohodnout se na prodeji konkrétních věcí žalovanému za sjednanou kupní cenu 183 000 Kč.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně že při jednání dne 24.10.2003 byla ústně uzavřena nová kupní smlouva podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), kterou uzavřely obě smluvní strany jako podnikatelé při podnikatelské činnosti. Protože žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni za nájemné za dobu od 13.6.2003 do 24.10.2003 částku 52 551,70 Kč a sjednanou kupní cenu ve výši 183 000 Kč, avšak zaplatil žalobkyni jen 156 532,50 Kč, shledal soud prvního stupně důvodným jen nárok žalobce co do částky 79 019,20 Kč a ten již byl v předešlém řízení pravomocně přiznán, proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 488 948,30 Kč a vydání specifikovaných movitých věcí, když ohledně těchto věcí byla uzavřena kupní smlouva, nebyla zrušena a žalobkyni nesvědčí žádný právní důvod pro vydání těchto věcí žalovaným. Skutečnost, že žalovaný nezaplatil sjednanou kupní cenu, takový nárok nezakládá. Pokud žalobkyně tvrdí, že smlouva zanikla 15. dnem od doručení výzvy k zaplacení, tedy ke dni 20.5.2004, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že tato námitka není důvodná, protože žalobkyně sice adresovala žalovanému výzvu k doplacení kupní ceny datovanou dnem 3.5.2004, ale podle sjednané kupní smlouvy ze dne 13.1.2003, nikoliv k úhradě takové kupní ceny podle nové kupní smlouvy ze dne 24.10.2003. Dále žalobkyně adresovala žalovanému výzvu datovanou dnem 2.3.2004, v níž ho vyzvala k úhradě dlužného nájemného, ale ani v jednom případě se nejedná o kvalifikovanou výzvu k zaplacení kupní ceny, která by měla za následek zrušení kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 24.10.2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že má za to, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť podle jejího názoru odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda soud může za situace, kdy konstatuje neplatnost písemné smlouvy, ex-post stanovit, a to bez jakéhokoli hmatatelného důkazu, tedy projevené vůli účastníka takovou smlouvu uzavřít, že vznikla smlouva ústní. Žalobkyně namítá, že k uzavření ústní kupní smlouvy nikdy žádnou vůli neprojevila, ale soud přesto tuto vůli svou úvahou dovodil. Poukazuje na to, že účastníci určili písemně smluvní podmínky prodeje v uzavřeném dodatku k původní písemné kupní smlouvě. Žalobkyně má za to, že byla soudem poškozena, když žalovaný úsudku soudu o uzavření ústní kupní smlouvy účelově využil pro následné tvrzení o záměru uzavřít kupní smlouvu ústně. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud podmínky, za nichž je prodávající ochoten věc prodat, a které byly písemně deklarovány, jasně dokládají ochotu uzavřít písemnou smlouvu a nikoliv uzavřít smlouvu za jiných podmínek, proto pak nelze dovodit aktivní uzavření ústní smlouvy, neboť k tomu podle jejího názoru chybí nejen svoboda a vážnost vůle, srozumitelnost, ale i určitost. Za takové situace mělo být podle žalobkyně aplikováno ustanovená § 37 odst. 1 občanského zákoníku o neplatnosti právního úkonu.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého žalobkyně ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelka však staví své právní posouzení, odlišné od právního posouzení odvolacího soudu, na vlastním skutkovém závěru, že nedošlo k uzavření ústní kupní smlouvy mezi účastníky, který ale ze skutkových závěrů soudů nevyplývá.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí, stejně jako soud prvního stupně na zjištění, že účastníci dne 24.10.2003 nově dohodli podmínky kupní smlouvy, výši kupní ceny a její splácení. Zároveň dohodli, že pokud kupující nedodrží splátku, prodávající jej vyzve k nápravě plateb a jestliže kupující do 15 dnů ode dne doručení výzvy neuhradí dlužnou částku, kupní smlouva se ruší k 15. dni od doručení výzvy. Výpovědí svědků Ing. P. L. a P. K. bylo potvrzeno, že úmyslem účastníků při jednání dne 24.10.2003 bylo zrušit původní smlouvu ze dne 13.1.2003 a dohodnout se nově na prodeji konkrétních věcí žalovanému za sjednanou kupní cenu 183 000 Kč.
Z uvedených skutkových závěrů soudů, která však nelze v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat, vyplývá, že účastníci dne 24.10.2003 projevili vůli dohodnout se na zrušení smlouvy ze dne 13.1.2003 a na prodeji konkrétního zboží žalovanému za sjednanou cenu, proto pokud soudy shodně dospěly k závěru, že účastníci dne 24.10.2003 uzavřeli kupní smlouvu podle § 409 obch. zák., nelze dovodit, že by rozhodly v rozporu s hmotným právem, jak se dovolatelka nesprávně domnívá. Odvolacímu soudu nelze v tomto směru vytknout nesprávné právní posouzení.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. února 2012

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu