23 Cdo 3490/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.




23 Cdo 3490/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně dynn a.s. v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Španělská 770/2, identifikační číslo osoby 264 57 733, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované Economia, a.s . , se sídlem v Praze 8, Pernerova 673/47, identifikační číslo osoby 281 91 226, zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 97/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 3 Cmo 46/2014-147, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 15 Cm 97/2012-115, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se šíření zpráv ve výroku blíže specifikovaných a dále o uložení povinnosti uveřejnit v deníku Hospodářské noviny a na www.ihned.cz omluvu konkrétního znění tam uvedenou, a o zaplacení 50.000,- Kč (bod I. výroku). Následně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil co do zřejmých nesprávností v záhlaví rozsudku, když uvedl správnou adresu sídla žalované (první výrok). Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, co do výroku II. a III., podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, v čemž dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že žalovaná uváděla nepravdivé informace, nemá toto tvrzení oporu ve skutkových zjištěních, kterými je dovolací soud vázán. Namítaný rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006 (tuto konkrétní spisovou značku dovolatelka neuvedla, nicméně se tato dá dovodit z její argumentace), které naopak vycházely ze situace, ve které pravdivost informace prokázána nebyla, tak není dán.
Rozpor pak není dán ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, v němž byl vyjádřen právní názor, podle kterého pravdivá informace tedy nezasahuje do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby, ledaže by údaj byl podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost či vyvolává dojem zkreslení skutečnosti, čímž působí difamačně . Difamace má podle dovolatelky spočívat v tom, že tvrzení žalované vyvolávají dojem předčasného odsouzení dovolatelky veřejností. Odvolací soud správně zdůraznil závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalovaná publikovala informace, které vycházely ze zdrojů, o jejichž věrohodnosti nebylo pochyb, přičemž tyto informace adekvátním způsobem ověřovala (ověřovala autenticitu trestního oznámení). Dva z označených článků jsou zpravodajského charakteru a obsahují informace o tom, že Policie ČR prověřuje IT zakázky v Lesích ČR. Třetí článek pak je komentářem a vychází z premisy, že IT zakázky v Lesích ČR byly předražené. Informace o tom, že případné nadhodnocení ceny IT zakázek ve státním podniku Lesy ČR šetří Policie ČR, je pak informací převzatou (dříve uveřejněnou) z deníku E15, přičemž autoři článku v deníku E15 přitom vycházeli z obsahu trestního oznámení Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR. . V posuzované věci se tedy nejedná o předčasné odsouzení , nýbrž o předložení faktů tato fakta pak žalovaná doplnila poukázáním na určité spojitosti, přičemž tyto mají základ v úvaze založené na předložených faktech. Nelze tedy dovodit, že by způsob zveřejnění informací žalovanou byl nepřiměřený ve smyslu právního závěru citovaného z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, v němž byl vysloven právní názor, že není věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, že difamující tvrzení žalovaného jsou nepravdivá . Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na tom, že by žalobkyně neprokázala nepravdivost skutkových tvrzení žalované.
Namítá-li dovolatelka vadu, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s argumentací žalobkyně, pak ani tato námitka dovolání přípustným nečiní. Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu