23 Cdo 3478/2015
Datum rozhodnutí: 01.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3478/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Groz-Beckert Czech s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, U Sirkárny 739/3, PSČ 370 04, identifikační číslo osoby 25179811, zastoupené Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 15/8, PSČ 370 01, proti žalovanému Ing. M. M. , místem podnikání v Praze, Pod Kaštany 1106/17, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 16294190, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00, o zaplacení částky 609 629 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1778/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2014, č. j. 47 Co 308/2011-511, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 358 Kč k rukám Mgr. Petra Wölfla, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 15/8, PSČ 370 01. Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. )

Okresní soud v Hodoníně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 9 C 1778/97-347, zamítl žalobu na zaplacení částky 609 629 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Usnesením ze dne 17. května 2011 byl doplněn výrok o povinnosti nahradit náklady řízení České republice (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně třetím rozhodnutím v této věci ze dne 10. června 2014, č. j. 47 Co 308/2011-511, změnil rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 609 629 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II až IV).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, respektive by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, neboť odvolací soud přihlížel k oběma znaleckým posudkům a nezohlednil to, že v pořadí druhý znalecký posudek, byl posudkem revizním. Odvolací soud nesprávně hodnotil výpověď svědka, neprovedl dovolatelem navržený důkaz a upřel mu právo věc před soudem řádně projednat, když nesankcionoval žalobkyni za to, že nepředložila listiny, které by mohl znalec použít jako srovnávací materiál, ač byla podle zákona o účetnictví povinna tyto záznamy uschovávat. Odvolací soud nesprávně určil datum doručení žaloby a nezohlednil, že zaúčtováním vyjádřila žalobkyně souhlas s převzetím dluhu. Právní zástupce žalobkyně jednal na základě neplatné plné moci, soudy proto zatížily řízení vadou.
Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhuje dovolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že jej považuje za nepřípustné, neboť směřuje zejména proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, což blíže odůvodňuje. Nejvyššímu soudu proto navrhuje, aby dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro námitku nesprávného určení data doručení žaloby žalovanému dovolatel neformuloval otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, dovolání proto není přípustné.
Podle ustanovení § 531 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku, nebo tomu, kdo dluh převzal (odst. 1). Smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou (odstavec 3).
Odvolací soud však neměl za prokázanou pravost ani správnost dohody o převzetí dluhu ze dne 31. srpna 1994 a oznámení o změně údajů a převzetí dluhu ze dne 1. září 1994. Na řešení otázky, zda lze zaúčtování převzatého dluhu provedené věřitelem považovat za konkludentní souhlas s převzetím dluhu, tak napadené rozhodnutí nezávisí, neboť skutečnost, zda věřitel vyjádřil s převzetím dluhu souhlas, či nikoli, není podstatná za situace, kdy nebyla prokázána písemná dohoda o převzetí dluhu. Dovolání proto není přípustné.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dovozuje-li žalovaný přípustnost dovolání z neprovedení jím navržených důkazů a z neplatnosti plných mocí žalobkyně, namítá vady řízení, k nimž by Nejvyšší soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení těchto vad však přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť dovolání není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 1. února 2016
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu