23 Cdo 3476/2010
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 3476/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, ve věci žalobce R. M. , zastoupeného JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Pernerova 443, proti žalované Czech Coal Services a.s. , se sídlem v Mostě, V. Řezáče 315, PSČ 434 67, IČO 27261824, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, o zaplacení 435 561,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 34/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2009, č. j. 1 Cmo 110/2008-213, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. června 2007, č. j. 61 Cm 34/2002-158, zamítl žalobu na zaplacení částky 435 561,90 Kč s 18% úrokem z prodlení od 2. 8. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně shledal nedůvodným nárok žalobce na zaplacení žalované částky žalobcem odvozovaný z toho, že při plnění smlouvy o dílo č. 040093 uzavřené dne 31. května 1993 bezplatně zapůjčil žalované na základě dohody uzavřené s pracovníkem žalované záložní mlýn MKV-50-T ke krátkodobému vyzkoušení, s tím, že pokud žalovaná záložní mlýn bude užívat a ponechá si ho, zaplatí jej žalobci po ukončení zkušebního provozu podle smlouvy o dílo č. 080095, což neučinila.
Soud prvního stupně v řízení zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou existoval dlouhodobější obchodní vztah, kdy žalobce na základě uzavřených smluv o dílo č. 040093 a 080095 jako zhotovitel vyrobil pro žalovanou automatický vzorkovač uhlí. Ani z listinných důkazů, ani z výpovědi svědka Ing. S. nevzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce žalované druhý záložní mlýn dodal, jak tvrdil v žalobě. Rovněž nebylo učiněno skutkové zjištění, že by žalobce se žalovanou uzavřel smlouvu na odprodej tohoto mlýnu.
Nárok nebyl žalobci přiznán ani z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož žalobce v řízení neprokázal předání záložního mlýnu žalované ani přijetí plnění žalovanou. Žalovaná se tedy nemohla na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Z toho důvodu se soud prvního stupně nezabýval námitkou promlčení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 1 Cmo 110/2008-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud učinil skutkové zjištění, že záložní drtič byl dodán v rámci dotčené finální dodávky podle smlouvy č. 04093, o čemž svědčí i tzv. expediční rozpiska datovaná na listopad 1993. V rozpisce je zahrnuto jak zařízení patřící do finální dodávky , tak i záložní drtič. Odvolací soud dále zjistil, že již není k dispozici ani zápis o převzetí finální dodávky a samotná provozovna objednatele (a s ní po uplynutí doby provozuschopnosti i dodané zařízení) byla likvidována. Nesporné je však to, že finální dodávka byla v říjnu nebo listopadu 1993 odevzdána a převzata a od této doby provozována. V řízení nebylo ovšem prokázáno, co bylo mezi stranami ohledně dotčeného plnění vlastně dohodnuto. Z těchto důvodů posoudil odvolací soud věc z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Počátek běhu promlčecí doby u práva na vypořádání z bezdůvodného obohacení běží dle odvolacího soudu podle § 394 odst. 2 obch. zák. ode dne, kdy k plnění došlo. Podle učiněných skutkových zjištění k poskytnutí plnění došlo nejpozději v listopadu roku 1993. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. uplynula již koncem listopadu 1997.
K námitce žalobce, že svůj nárok uplatňuje z titulu vlastnického práva, a proto k promlčení dojít nemůže, odvolací soud nepřisvědčil, jelikož v řízení nebyl uplatněn nárok z titulu vlastnického práva, tj. kupříkladu nárok na vydání věci, ale jiné majetkové právo.
Odvolací soud odmítl i námitku žalobce ohledně aplikace § 135b obč. zák., jelikož v daném sporu se jednalo o užívání věci a nikoli o zpracování věci na věc novou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává žalobce v otázce vlastnického práva k záložnímu mlýnu, jehož dodávka byla realizována v rámci plnění ze smlouvy o dílo č. 04093 ze dne 31. května 1993.
Jako dovolací důvod uplatňuje § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v posouzení otázky běhu promlčecí doby. Dovolatel je přesvědčen, že promlčecí doba počala plynout následujícím dnem po ukončení zkušebního provozu celého zařízení, ať již bylo dodáno žalované podle smlouvy o dílo č. 04093 nebo č. 080095. Do té doby neměl žalobce důvod uplatnit vůči žalované jakékoli plnění, protože žalovaná užívala jim dodané zařízení na základě ústního ujednání o takzvané zápůjčce. Teprve ukončením zkušebního provozu a ukončením zápůjčky započala žalovaná užívat jeho zařízení bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že smlouva uzavřená mezi stranami sporu neřeší odkoupení zařízení dodané žalobcem a tento se skutečnost, že žalovaná celé zařízení opotřebovala, dozvěděl až při ukončení zkušebního provozu, vznikl mu v tomto okamžiku nárok na vrácení. Ale protože zařízení bylo opotřebované, tak nárok na náhradu škody. Tuto škodu (hodnotu dodaného zařízení) vyúčtoval žalované daňovým dokladem ze dne 20. 7. 1999.
Dovolatel namítá, že pokud zápůjčka skončila až dne 25. 6. 1997, tímto dnem skončilo rovněž užívání záložního drtiče žalovanou v souladu s právem. Běh promlčecí doby započal následujícím dnem, a pokud tedy žalobce podal žalobu u soudu prvního stupně dne 21. 6. 2001, byl nárok uplatněn včas.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá nepřípustnost podaného dovolání. Uvádí, že z obsahu žalobního návrhu je zřejmé, že se žalobce domáhal plnění, nikoli určení či neurčení vlastnického práva k záložnímu mlýnu. Promlčení daného nároku bylo odvolacím soudem posouzeno správně, jelikož u práv na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy či ze smlouvy, kdy její existenci nelze prokázat, počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy k plnění došlo, resp. kdy bylo toto plnění předáno druhé straně. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Dovolatel totiž správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že uplatněný nárok na zaplacení žalované částky je promlčen nezpochybňuje prostřednictvím polemiky s jeho právním posouzením, tj. nepodrobuje kritice správnost volby a výkladu norem hmotného práva či jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci, na nichž odvolací soud pro něj nepříznivé právní posouzení založil, nýbrž v dovolání vytváří vlastní skutkové závěry a z nich odvozuje právní posouzení o počátku běhu promlčecí doby. Odvolací soud při určení počátku běhu promlčecí doby vyšel ze zjištění, že k poskytnutí záložního drtiče došlo bez smluvního závazku a tak je třeba posuzovat i běh promlčecí doby. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně, nemůže tedy přihlížet k odvolatelovým skutkovým tvrzením o takovém zapůjčení drtiče, které by svědčilo pro smluvní plnění na základě smlouvy o zápůjčce.
Namítá-li dále dovolatel, že pro věc je rozhodnou otázka jeho vlastnického práva k záložnímu mlýnu, nezakládá touto poznámkou žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Žalobní nárok nebyl žalobou z ochrany vlastnického práva, ale bylo uplatněno tzv. jiné majetkové právo na plnění. Předpokladem přípustnosti dovolání navíc je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen, jak činí dovolatel.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky 276/2006 Sb.) a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12.463,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2013

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu