23 Cdo 3470/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 529 odst. 2 obč. zák.



23 Cdo 3470/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně BBG invest s.r.o., se sídlem v Hodoníně, Konečná 3623/2, identifikační číslo osoby 03442926, zastoupené Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 839/13, proti žalované EKOSPAR s.r.o., se sídlem v Ostrožské Lhotě 99, identifikační číslo osoby 60697750, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552, o zaplacení 357.967 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o 244.660,76 Kč a 20.064 EUR , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 237/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2015, č. j. 7 Cmo 210/2012-444, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Brně rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 1. února 2012, č. j. 25 Cm 237/2005-197, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 357.967,- Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a zamítl vzájemný návrh žalované, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit 244.660,76 Kč a 20.064,- EUR (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a vůči státu (bod IV. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů vůči státu potvrdil (první výrok) a změnil jej ve výroku o výši náhrady nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně právně posoudil věc, když v daném případě uzavřel, že namítané pohledávky žalované nemohly být použity k započtení, pak předmětnou argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud při řešení této otázky postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2999/2007, od něhož nemá důvod se Nejvyšší soud odchýlit ani v projednávané věci. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v citovaném rozhodnutí, neboť zde dospěl k závěru, že podmínkou možnosti započtení je oznámení úmyslu započíst. Dle jejího názoru tento závěr nekoresponduje se samotným ustanovením § 529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), když předmětné ustanovení předpokládá informovanost postupníka o k započtení způsobilých pohledávkách , nikoliv o úmyslu započíst . Dovolatelka však přehlíží, že touto otázkou se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval, jeho rozhodnutí není na jejím řešení založeno. Odvolací soud vyšel ve svém rozsudku z toho, že se žalované nepodařilo unést břemeno důkazní ohledně tvrzení, že Oznámení o započtení způsobilé pohledávky dle ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. ze dne 6. listopadu 2009 skutečně společnosti BD Solutions Corporation zaslala. Pro jeho rozhodnutí tak nebylo významné, zda Oznámení o započtení způsobilé pohledávky dle ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. mělo být oznámením úmyslu započíst pohledávky či pouze informací o k započtení způsobilých pohledávkách.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se nezabýval aktivní legitimací žalobkyně. Nesouhlasí s tím, že podle odvolacího soudu tvrzení žalované, že byla v mezidobí pohledávka postoupena společnosti PP fin s.r.o., nemá na aktivní legitimaci žalobkyně žádný vliv, když žalovaná k prokázání tohoto tvrzení předložila soudu toliko oznámení o postoupení pohledávky, které bylo učiněno společností PP fin s.r.o.
Otázka aktivní věcné legitimace řeší, zda žalobce je podle hmotného práva nositelem tvrzeného práva, tedy zda je účastníkem právního vztahu, o nějž v řízení jde. Věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace), o které v řízení jde. Pro posouzení, zda je dána věcná legitimace, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k právu či k povinnosti, jež jsou předmětem řízení; tyto okolnosti jsou předmětem dokazování, na které se v řízení sporném vztahují ustanovení § 120, § 119a, jakož i § 205a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 824/2002). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že žalované nebylo postoupení pohledávky oznámeno postupitelem (který nemusí dlužníkovi prokazovat, že k cessi došlo), ale pouze postupníkem. Relevantním úkonem (který vyvolá zamýšlené právní důsledky týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) ze strany postupníka je přitom pouze prokázání cesse, nikoli toliko její oznámení. I v tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).
Ačkoliv též dovolání žalované směřuje výslovně i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, její argumentace se k náhradě nákladů řízení v žádném ohledu neupíná a její dovolání je tak v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání (§ 241b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu