23 Cdo 346/2017
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 346/2017

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Z. B. , podnikatele se sídlem Plískov 78, PSČ 338 08, identifikační číslo osoby 69939641, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti žalované Golf Slapy, s.r.o. , se sídlem Slapy 413, PSČ 25208, identifikační číslo osoby 26465060, zastoupené Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 973/41, o zaplacení 439 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 3/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 4 Cmo 183/2015-237, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Davida Koury, advokáta se sídlem Plzeň, Františkánská 7. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen odvolací soud ) ze dne 31. 8. 2016, č. j. 4 Cmo 183/2015-237, jímž byl potvrzen vyhovující rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen soud prvního stupně ), není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka předestřenou otázku o posuzování odměny mandatáře z mandátní smlouvy s ohledem na řádně vykonanou činnost mandatáře, k níž byl mandatář povinen, a o níž se dovolatelka domnívá, že byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1056/2004, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011 a 23 Cdo 1268/2008, zakládá na zpochybňování skutkových zjištění v dané věci, na polemice se skutkovým stavem, na kritice hodnocení důkazů a na vlastních skutkových závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl. Zatímco odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že mandatář (žalobce) má nárok na odměnu z mandátní smlouvy, vyšlo-li ze skutkového zjištění najevo, že žalobce sjednané práce stavebního dozoru vykonával, docházel na stavbu téměř denně v období od převzetí staveniště do převzetí staveniště od investora - do ukončení smlouvy, že jeho činnost přesahovala rámec dohodnutý ve smlouvě (docházet na stavbu minimálně 3x týdně, min. 12 hod. za týden), žalovaná zakládá předloženou právní otázku na vlastním závěru, že žalobce činnost mandatáře řádně nevykonal. Nejvyšší soud je však nucen konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Odvolací soud se neodchýlil od dovolatelkou poukazované ustálené judikatury Nejvyššího soudu (vycházející z jiného skutkového stavu, než v dané věci), podle níž, není-li účastníky ve smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně vykonávaná činnost, vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalobce, jako mandatář, smluvně dohodnutou činnost vykonával řádně.
Namítá-li dále dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neprovedl a nepřihlédl k navrženému důkazu, jehož existence vyplývala i ze spisu, tj. výslech svědka Ing. K., a že tedy rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva ohledně tvrzení a prokazování skutečnosti, že žalobci náleží odměna za výkon činnosti podle mandátní smlouvy, je nutno připomenout, že z rozhodnutí obou soudů vyplývá, že návrh výslechu tohoto svědka nebyl učiněn do konce koncentrační lhůty. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž i v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo, avšak zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 28/2009).
Navíc je třeba konstatovat, že námitky do konkrétního procesního postupu soudu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit a není jimi uplatněn ani možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015 či usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 2664/2015, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Jestliže tedy Nejvyšší soud nemohl přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení dovolatelkou předestřených otázek, které spojovala s řešením otázky nároku mandatáře na odměnu, avšak založených na jiném skutkovém stavu věci, než k jakému dospěl odvolací soud, není dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu