23 Cdo 3436/2008
Datum rozhodnutí: 31.01.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 549 odst. 2 obch. zák.




23 Cdo 3436/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobkyně ZLS služby a.s., se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, PSČ 760 01, IČO 00530808, proti žalované PURO-KLIMA, a. s., se sídlem v Praze 10, Štěchovická 2266/2, PSČ 100 00, IČO 00149331, o zaplacení částky 110 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 78/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2008, č. j. 1 Cmo 246/2007-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodněn:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 5 Cm 78/2001-50, zamítl žalobu o zaplacení částky 110 200 Kč s 9,93% úrokem z prodlení od 1. 4. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), zastavil řízení, pokud jde o příslušenství přesahující 9,93% úrok z prodlení od 1. 4. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 13. 5. 1999 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž zdravotnické technologie a interiérového vybavení podle odsouhlaseného projektu za sjednanou cenu ve výši 2 192 791,30 Kč. Součástí plnění měl být jeden horkovzdušný sterilizátor HS 400 A v ceně 96 295 Kč bez DPH, o němž bylo po zahájení prací zjištěno, že se již nevyrábí. Účastníci se proto zápisem ve stavebním deníku ze dne 2. 6. 1999 dohodli, že bude nahrazen sterilizátorem typu HS 402 PA. Následující den se účastníci taktéž zápisem ve stavebním deníku dohodli na dodávce dalšího sterilizátoru HS 402 PA v ceně 166 950 Kč. Nedohodli se však, jaký
to bude mít vliv na cenu díla. Žalobkyni jako objednateli tak podle ustanovení § 549 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) vznikla povinnost zaplatit zvýšenou cenu nového typu obou sterilizátorů, a pokud tak učinila a žalované vedle sjednané ceny díla ve výši 2 192 791,30 Kč uhradila ještě částku 280 000 Kč, splnila tak svoji povinnost stanovenou v uvedeném ustanovení a žalovaná žalobkyni ničeho nedluží.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 1 Cmo 44/2004-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 110 200 Kč s 9,93% úrokem z prodlení p. a. od 1. 4. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), zrušil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud dospěl k závěru, že první kus sterilizátoru HS 402 PA dodala žalovaná na základě smlouvy o dílo s ohledem na to, že tento typ sterilizátoru splňoval podmínky projektu. V důsledku toho byla cena sterilizátoru zahrnuta v celkové ceně díla ve výši 2 192 791,30 Kč, kterou žalobkyně žalované zaplatila. Nad rámec smlouvy o dílo pak byla na základě dohod sjednaných zápisy ve stavebním deníku realizována dodávka dalšího kusu sterilizátoru HS 402 PA za dohodnutou cenu 166 950 Kč. Zaplacením částky dvakrát 140 000 Kč žalobkyní na fakturu žalované č. 12990235 vystavenou na částku 169 799,70 Kč (cena jednoho sterilizátoru HS 402 PA) došlo tak k přeplatku ceny díla v žalované částce, a proto je žaloba co do jistiny důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 22. května 2007, č. j. 32 Odo 849/2005-94. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu v dalším řízení posoudit, zda zápisy ve stavebním deníku došlo ke změně smlouvy o dílo či nikoliv. Pokud by dospěl k závěru, že ke změně smlouvy o dílo došlo, měla by žalovaná právo na zaplacení ceny dodaného stabilizátoru podle § 549 odst. 2 obch. zák. s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla. V opačném případě by měla žalobkyně právo na vrácení žalované částky.
V novém řízení ve věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 1 Cmo 246/2007-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 41 510,30 Kč s 9,93 % úrokem z prodlení p. a. od 1. 4. 2000 do zaplacení (výrok označený I. 1), co do částky 68 689,70 Kč s 9,93% úrokem z prodlení p. a. od 1. 4. 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok označený I. 2), pod bodem II zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok označený II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, zkoumal nejprve otázku, zda došlo ke změně smlouvy o dílo zápisy ve stavebním deníku. Odvolací soud tak dovodil, že účastníci smlouvy se dohodli na změně předmětu smlouvy v tom směru, že sterilizátor HS 400 A v ceně 96 295 Kč bez DPH bude nahrazen sterilizátorem typu HS 402 PA. Účastníci
se poté dohodli na dodávce dalšího sterilizátoru HS 402 PA v ceně 166 950 Kč nad rámec dohodnutého předmětu díla. Dále dospěl k závěru, že žalované vzniklo právo na zaplacení ceny díla zvýšené o rozdíl mezi cenou uvedených typů sterilizátorů, která činí částku 68 689,70 Kč. Do této částky není žaloba důvodná, zatímco ve zbytku žalované částky (41 510,30 Kč) důvodná je, neboť v tomto rozsahu vzniklo žalované v důsledku přeplatku žalobkyně bezdůvodné obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka polemizuje se závěry dovolacího soudu, který v projednávané věci učinil v rozsudku ze dne 22. května 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005-94. Namítá, že odvolací soud v důsledku nesprávných závěrů a pokynů dovolacího soudu věc nesprávně právně posoudil. Žalobkyně má právo na vrácení žalované částky. Dovolací soud zavázal odvolací soud nikoli právním posouzením věci, ale posouzením skutkovým, což je podle dovolatelky nepřípustné. Odvolací soud se neměl nechat vázat skutkovým posouzením věci , měl skutková zjištění revidovat a posoudit, zda došlo zápisy ve stavebním deníku ke změně smlouvy, ale též, zda ustanovení smlouvy o dílo v daném případě nevylučují navýšení ceny díla. Dovolatelka namítá, že podle odvolacího soudu nedošlo k dohodám o změně smlouvy o dílo ve vztahu k prvnímu stabilizátoru. K dohodě zápisem ve stavebním deníku došlo pouze ohledně druhého stabilizátoru, což však bylo mimo předmět smlouvy o dílo. Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem zavázalo odvolací soud posoudit věc podle skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování ani v odůvodnění zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V rozsahu, v němž dovolání žalobkyně směřuje proti výroku pod bodem I. 1 rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 41 510,30 Kč s 9,93 % úrokem z prodlení p. a. od 1. 4. 2000 do zaplacení, je dovolání subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Tím, že odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 41 510,30 Kč s příslušenstvím tak, že žalované uložil zaplatit tuto částku žalobkyni, nenastala v poměrech žalobkyně rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma, neboť jejímu návrhu bylo v tomto rozsahu vyhověno. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobkyně (podané tím,
kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné. Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti nákladovému výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003)
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání rovněž přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (na uvedeném nic nemění, že odvolací soud i tuto část napadeného rozsudku označenou pod výrokem I. 2. označil jako měnící), upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud v dané věci vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2007, č. j. 32 Odo 849/2005-94, v němž Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu zkoumat,
zda zápisem ve stavebním deníku došlo ke změně smlouvy o dílo či nikoli a v závislosti
na tomto posouzení buď přiznat právo na zaplacení ceny dodaného stabilizátoru podle § 549 odst. 2 obch. zák. či žalobu zamítnout. Odvolací soud se tímto závazným právním názorem dovolacího soudu řídil a poté, co dovodil, že si účastníci mezi sebou zápisy ve stavebním deníku dohodli změnu smlouvy o dílo, přiznal žalobkyni právo na zaplacení ceny díla zvýšené o rozdíl mezi cenou uvedených typů sterilizátorů, která činí částku 68 689,70 Kč.
Za výše uvedené situace nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní právní význam, jelikož odvolací soud řešil věc v souladu s právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu a ustálenou judikaturou. Namítá-li dovolatelka, že Nejvyšší soud zavázal odvolací soud názorem ohledně skutkových zjištění a nikoli závazným právním názorem, nelze této námitce přisvědčit. Dovolací soud ve svém zrušovacím usnesení vycházel ze skutkových zjištění obsažených v odůvodnění prvního zrušeného rozsudku odvolacího soudu, které odvolací soud nesprávně právně posoudil, a uložil odvolacímu soudu, jak má dále při právním posuzování učiněných skutkových zjištění postupovat. Dovolací soud nemá důvod se od svých závěrů vymezených v rozsudku ze dne 22. května 2007, č. j. 32 Odo 849/2005-94, odchýlit ani při novém projednání věci. Tato dovolací námitka tak nezakládá otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Pro úplnost dovolací soud dodává, že závěry odvolacího soudu jsou rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu o změně smlouvy dohodou, kterou je možno učinit i zápisy ve stavebním deníku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 23 Odo 1450/2006).
Z výše uvedeného je zřejmé, že podané dovolání není ve zbytku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto je dovolací soud, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.


V Brně 31. ledna 2011

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu