23 Cdo 3422/2016
Datum rozhodnutí: 03.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3422/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KUCHYNĚ KYPR s.r.o. se sídlem ve Šťáhlavech, V cihelně 597, IČO 26366312, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomáškem, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, proti žalované MICHAEL RANCH spol. s r.o. se sídlem v Rabyni, Nedvězí 1, IČO 61681547, zastoupené JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 393/20, o zaplacení částky 207 242 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 14/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2016, č. j. 4 Cmo 214/2015-232, takto:



I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Tomáška, LL.M., advokáta se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77. O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. května 2015, č.j. 46 Cm 14/2011-191, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu smlouvy o dílo, konkrétně jako doplatku ceny díla. Žalovaná namítala nedostatek pasivní věcné legitimace a tvrdila, že si zhotovení kuchyňské linky neobjednala, neuzavřela se žalobkyní žádnou smlouvu a dílo nepřevzala, přičemž předmětná kuchyňská linka byla instalována v objektu, jehož vlastníkem je M. Š., nikoli žalovaná.
Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně vystavila vůči žalované dvě faktury. První fakturu č. 209360, kterou byla vyúčtována záloha ve výši 225 000 Kč, žalovaná zaplatila v listopadu 2009. Na druhou fakturu č. 309086 vystavenou na částku 307 242 Kč žalovaná zaplatila převodem s variabilním symbolem odpovídajícím číslu této faktury částku 100 000 Kč dne 16. června 2010. Na základě toho soud prvního stupně vyzval žalovanou, aby doplnila tvrzení za účelem vyvrácení domněnky, že částečnou úhradou faktury č. 309086 uznala existenci závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák.
Na základě této výzvy žalovaná uvedla, že žalobkyně nemohla ze zaplacení částky 100 000 Kč usuzovat, že zbytek ceny bude doplacen, neboť předmět díla kuchyňská linka měla vady a zástupci žalobkyně na M. Š. požadovali, aby tuto částku zaplatil jako podmínku pro zahájení prací na odstraňování vytčených vad.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
Účastníci řízení mezi sebou v rámci dlouholeté spolupráce uzavírali neformálním způsobem smlouvy, na jejichž základě žalobkyně jako zhotovitel vyráběla a montovala nábytek v objektech žalované i dalších společností vlastněných či provozovaných M. Š. Konkrétní dílo, které je předmětem sporu, bylo specifikováno v konečné objednávce ze dne 22. března 2010. Za žalobkyni jednal jednatel či prokuristé, za žalovanou M. Š. ve spolupráci s Ing. arch. S., který byl autorem návrhů, odsouhlasil konečnou podobu díla a podepsal za žalovanou předávací protokol kuchyně ze dne 13. dubna 2010.
Co se týče namítaného nedostatku pasivní legitimace žalované, soud prvního stupně uvedl, že sám M. Š. nebyl ve své výpovědi schopen vysvětlit, na základě čeho měli obchodní partneři rozlišovat, zda provádí úkon jako soukromá fyzická osoba či jako podnikající fyzická osoba či jako zástupce jedné ze svých společností. Podle soudu prvního stupně M. Š. jednáním spočívajícím až v dodatečných pokynech, na jaký subjekt má být dílo fakturováno, způsobil situaci velmi nepřehlednou, což nelze mít k tíži žalobkyně.
Soud prvního stupně po právním hodnocení skutkových zjištění uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl smluvní závazkový vztah, jehož předmětem bylo zhotovení díla výroby a montáže kuchyňské linky specifikované v konečné objednávce ze dne 22. března 2010. Existence smluvního závazkového vztahu mezi účastníky byla dle soudu prvního stupně prokázána také e-mailovou korespondencí účastníků (resp. jejich právních zástupců), v níž byla řešena reklamace vad díla a pozdější odstoupení od smlouvy ze strany žalované.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že dobrovolným částečným plněním žalované na fakturu č. 309086 došlo k uznání závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák., neboť žalovaná v řízení neprokázala svoje tvrzení, že úhrada částky 100 000 Kč byla podmínkou pro zahájení odstraňování reklamovaných vad. Svědci, jejichž výpověďmi mělo být toto tvrzení prokázáno, vypovídali dle soudu prvního stupně účelově a nevěrohodně. Jejich výpověď o vytýkání vad pak byla v přímém rozporu s výpovědí Ing. arch. S., který dílo v protokolu o předání i ve své výpovědi považoval za bezvadné a provedené v souladu s návrhem.
Soud prvního stupně tedy uzavřel, že nárok žalobkyně na doplatek ceny díla je důvodný, neboť byla prokázána existence smluvního vztahu mezi účastníky řízení, dohody o ceně díla v konečné objednávce, dílo bylo provedeno, při montáži kuchyňské linky nebyly shledány žádné zjevné vady a Ing. arch. S. v předávacím protokolu za žalovanou potvrdil bezvadnost díla. Nadto soud uvedl, že žalovaná uplatnila práva z odpovědnosti za vady se značným časovým odstupem od převzetí díla poprvé až 7. července 2010, přičemž dílo bylo předáno dle předávacího protokolu dne 13. dubna 2010, a vytýkané vady se jevily jako zjistitelné při převzetí díla.
Soud prvního stupně aplikoval § 562 odst. 2 obch. zák., podle kterého soud nepřizná nároky z vadného plnění, jestliže objednatel neoznámí vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí či kdy je zjistit při vynaložení odborné péče měl. Soud prvního stupně taktéž přisvědčil námitce žalobkyně, že podle § 436 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 564 obch. zák. nelze bez dalšího měnit nároky z vad díla, jak činila žalovaná, která nejprve požadovala slevu z kupní ceny a později odstoupení do smlouvy.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2016, č.j. 4 Cmo 214/2015-232, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a vyjma otázky uznání závazku částečným plněním se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci.
Co se týče uznání závazku částečným plněním žalované na fakturu č. 309086, odvolací soud neakceptoval závěr soudu prvního stupně, že tím došlo k uznání závazku, neboť z okolností zaplacení částky nelze takový závěr dovodit s ohledem na úkony žalované písemné reklamace vad díla a následným odmítáním doplatku ceny díla.
I přes to však odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, neboť soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobci vzniklo právo na doplatek ceny díla, neboť mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, dílo bylo provedeno, přičemž převzetí díla Ing. arch. S. lze dle odvolacího soudu považovat za převzetí díla žalovanou, a to s ohledem na veškeré okolnosti předcházející uzavření smlouvy a provádění díla, kdy se žalobkyně mohla důvodně domnívat, že Ing. arch. S. je oprávněn za žalovanou dílo převzít. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované nelze přiznat právo z odpovědnosti za vady z důvodu pozdního uplatnění vad podle § 562 odst. 2 obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího mínění spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. je tato otázka rozhodována dovolacím soudem rozdílně, příp. má být taková otázka, která již byla dříve dovolacím soudem vyřešena, posouzena jinak.
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky její pasivní věcné legitimace a tvrdí, že předmětná smlouva o dílo vznikla mezi žalobkyní a M. Š. jako fyzickou osobou, na čemž nic nemění ani skutečnost, že částečnou úhradu faktury č. 309086 provedla žalovaná, která tak činila na pokyn M. Š. a plnila za něj. Částečné plnění žalované za M. Š. tak nemohlo představovat uznání závazku. V tomto ohledu dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2014, podle kterého není uznáním závazku částečným plněním situace, kdy žalovaná zaplatila zálohovou fakturu, která byla vystavena na její jméno poté, co majitel většinového obchodního podílu žalované, dal pokyn, aby místo na něj jako fyzickou osobu byla faktura vystavena na žalovanou.
Dovolatelka dále namítala, že soudy se nezabývaly zcela zásadní otázkou, a to převzetím díla. Podle dovolatelky soudy nesprávně uzavřely, že převzetí díla Ing. arch. S. lze považovat za převzetí díla žalovanou, ačkoliv dovolatelka v řízení opakovaně poukazovala na to, že Ing. arch. S. neměl žádné pověření či zmocnění k převzetí díla. Podle dovolatelky soudy obou stupňů v rozhodnutích nereflektovaly její námitky, že dílo nebylo řádně provedeno, neboť Ing. arch. S. neměl oprávnění jej převzít. Dovolatelka poukázala na to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku provedení díla a od něj se odvíjejícího nároku na zaplacení kupní ceny, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je nutné pro vznik nároku na zaplacení ceny díla nejen dílo dokončit, ale také řádně předat objednateli. Dovolatelka také poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 660/2005, v němž dovolací soud dovodil, že výkon funkce technického dozoru investora v sobě nezahrnuje zmocnění k převzetí předmětu díla. Podle dovolatelky lze závěr citovaného rozsudku obdobně vztáhnout i na projednávaný případ, neboť Ing. arch. S. měl postavení autora projektu a autorského dozoru. Podle dovolatelky tedy žalobkyni nárok na zaplacení ceny díla vůbec nevznikl, neboť dílo nebylo řádně ukončeno a předáno.
Dovolatelka dále namítala, že se soudy nezabývaly povahou jí namítaných vad díla a neprovedly důkaz znaleckým posudkem, který předložila. Soudy tak podle jejího názoru zjistily skutkový stav neúplně, což vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení. Dovolatelka také namítala, že vytčení vad díla bylo učiněno včas, neboť M. Š. je reklamoval ihned po jejich zjištění, tedy až při provozu kuchyňské linky, neboť vady byly dle dovolatelky funkční, tedy zjistitelné až při samotném užívání kuchyňské linky.
Závěrem dovolatelka poukázala na to, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jejími námitkami uvedenými v odvolání, ani se k nim nijak nevyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl či aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné, jelikož dovolatelka podle jejího názoru nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., rezignovala-li jen na polemiku se skutkovými zjištěními soudu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Co se týče dovolatelčiných námitek ohledně nesprávného právního posouzení uznání závazku částečným plněním a námitky týkající se nedostatku její pasivní věcné legitimace, nelze jí přisvědčit. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně zavedené praxe mezi stranami a z opakovaných projevů vůle M. Š. ohledně toho, na jakou ze společností mají být předmětné částky fakturovány, vyplývá, že smlouva vznikla mezi žalobkyní a žalovanou, nikoli mezi žalobkyní a M. Š. jako fyzickou osobou. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že M. Š. opakovaně svým obchodním partnerům sděloval, na jaký subjekt mají fakturu vystavit, až v průběhu plnění předmětných smluv, je proto logický závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nelze tuto praxi M. Š. přičítat k tíži. Nelze tedy přistoupit na argumentaci žalované, že částečnou úhradu faktury č. 309086 plnila za jiného M. Š. Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani dovolatelčině námitce ohledně tvrzené absence její pasivní věcné legitimace, neboť z výše uvedeného vyplývá, že smlouva o dílo mezi ní a žalobkyní vznikla.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani ohledně jejích námitek, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou převzetí díla a tím, že Ing. arch. S. nebyl oprávněn dílo převzít. Soudy obou stupňů nepochybily a dospěly ke správnému závěru, že dílo bylo řádně převzato. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že Ing. arch. S. za žalovanou opakovaně během zhotovování díla jednal dohlížel na provádění díla, odsouhlasil jeho konečnou podobu a v závěru podepsal předávací protokol. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se dovolací soud ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že námitka žalované ohledně toho, že Ing. arch. S. nebyl oprávněn dílo převzít, je účelová. Žalovaná nechala Ing. arch. S. za sebe jednat po celou dobu zhotovování díla, po převzetí díla zaplatila část ceny a později uplatnila práva z odpovědnosti za vady díla. Žalovaná jednala, jako kdyby dílo řádně převzala, a námitku ohledně toho, že dílo nebylo převzato, neboť k tomu Ing. arch. S. neměl oprávnění, vznesla účelově až v průběhu soudního řízení.
I kdyby Ing. S. nebyl osobou oprávněnou k převzetí díla za žalovanou ve smyslu ust. § 15 obch. zák., bylo by na řešenou věc třeba mutatis mutandis vztáhnout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 2915/2013, podle kterého postup žalované, která neodmítla způsob předání díla a naopak se domáhala jeho doplnění, nelze vyložit jinak, než že tento právní úkon (převzetí díla nezmocněnou osobou) dodatečně schválila podle § 33 odst. 2 první věty obč. zák., přičemž dodatečné schválení právního úkonu může být provedeno i konkludentně.
Jestliže v řešeném případě žalovaná po převzetí díla Ing. arch. S. uhradila část ceny a také uplatnila práva z odpovědnosti za vady, je z jejího jednání zřejmé, že převzetí díla Ing. arch. S. dodatečně konkludentně schválila. Soudy obou stupňů proto nepochybily, když dílo posoudily jako řádně převzaté, přičemž s ohledem na zjištěný skutkový stav a výše citované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu je nerozhodné, zda k převzetí díla měl Ing. arch. S. oprávnění, neboť žalovaná jeho právní úkon aprobovala svým pozdějším jednáním.
Dovolatelka v závěru dovolání namítala rovněž to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami uvedenými v odvolání. K námitkám vad řízení přihlíží dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, nemohl se zabývat ani dovolatelčinými námitkami ohledně procesních vad.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání jakožto nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2017

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu