23 Cdo 3413/2013
Datum rozhodnutí: 31.03.2014
Dotčené předpisy: § 109 odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 3413/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně České Radiokomunikace a.s. , se sídlem v Praze 6 - Břevnov, Skokanská 2117/1, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24738875, zastoupené JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti žalované Telefónica Czech Republic, a.s. , se sídlem v Praha 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, o zaplacení 3.107.900.211,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 56/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2013, č. j. 3 Cmo 126/2013-437, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. února 2013, č. j. 15 Cm 56/2012-368, přerušil řízení do skončení správního řízení se společností žalovaného vedeného u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ČR (dále jen ÚOHS ) pod sp. zn. S109/2011/DP.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje.
Uvedl, že má ve shodě s žalovanou za to, že v důsledku přerušení řízení může dojít v předmětném řízení ke značným průtahům, neboť prvostupňové rozhodnutí ÚOHS může být napadeno rozkladem jako řádným opravným prostředkem, a proti rozkladovému rozhodnutí předsedy tohoto Úřadu lze podat správní žalobu, což by případně mohlo vést k dalšímu přerušení řízení. Upozornil, že není správná úvaha žalobkyně, že předmět daného řízení se celý překrývá s řízením vedeným před ÚOHS . Předmětem řízení u soudu prvního stupně je nárok na náhradu škody, který není a nemůže být uplatněn v probíhajícím správním řízení Nalézací soud si naproti tomu v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), v řízení o náhradu škody může sám předběžně posoudit, zda došlo k tvrzenému správnímu deliktu. Krom toho odvolací soud přihlédl k věcným výhradám žalované k uplatněnému nároku a také k námitce promlčení. Uzavřel tedy, že za uvedených okolností se v této fázi řízení jeví jeho přerušení přinejmenším jako předčasné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud v napadeném usnesení nesprávně vyložil ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Vyslovuje otázku, zda soud v řízení o žalobě na náhradu škody způsobené porušením § 11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOHS ), má přerušit řízení do pravomocného rozhodnutí ÚOHS ve správním řízení vedeném proti žalované, ve kterém ÚOHS zkoumá, zda žalovaná svým jednáním, které je zároveň předmětem civilní žaloby, porušila ustanovení § 11 ZOHS.
Podle dovolatelky hlavním kriteriem pro rozhodnutí o přerušení řízení má být východisko hospodárnosti. Odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nepřerušením řízení ohrozil právo žalobkyně domoci se náhrady škody v civilním řízení.
Dovolatelka dále odůvodňuje svůj tvrzený nárok ve věci samé a poukazuje na návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států EU v oblasti hospodářské soutěže COM (2013) 404, 11. června 2013.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Předkládá-li dovolatelka k řešení právní otázku, zda soud v řízení o žalobě o náhradu škody způsobené porušením § 11 ZOHS má přerušit řízení do pravomocného rozhodnutí ÚOHS ve správním řízení vedeném proti žalovanému, ve kterém ÚOHS zkoumá, zda žalovaný svým jednáním, které je zároveň předmětem civilní žaloby, porušil § 11 ZOHS , nejedná se (oproti mínění dovolatelky) o otázku hmotného či procesního práva ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu o tom, že v případě přerušení řízení do rozhodnutí ÚOHS by došlo k výrazným průtahům v řízení. Dovolatelkou namítaná nesprávná skutková zjištění však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
K předpokladům a zákonným hlediskům, které mají být ze strany soudů zkoumány při posuzování, zda má být řízení podle § 109 odst. 2 o. s. ř. přerušeno do skončení jiného řízení, lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, či ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, s nimiž je napadené usnesení v souladu. Odvolací soud se správně zabýval (při zohlednění okolností daného případu) tím, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky předmětného (hlavního) řízení účelné, zda takovým postupem nemůže v posuzovaném řízení dojít ke značným průtahům, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí (zda došlo k tvrzenému správnímu deliktu), vyřeší předběžně sám.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz dovolatelky na návrh dosud neúčinné úpravy výše citované směrnice Evropského parlamentu a Rady, o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států EU v oblasti hospodářské soutěže.
Dovolatelka proto svou polemikou se závěry odvolacího soudu uvedenými v napadeném rozhodnutí přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu