23 Cdo 3409/2016
Datum rozhodnutí: 05.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3409/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. R. M. , zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalované M. Š. , se sídlem v Ostrově, Májová 842, IČO 67091156, zastoupené JUDr. Markem Neústupným, advokátem se sídlem v Mariánských lázních, U Mlékárny 290/2, o zaplacení částky 147 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 296/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2016, č. j. 25 Co 414/2015-178, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 8 809 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované JUDr. Marka Neústupného, advokáta se sídlem v Mariánských lázních, U Mlékárny 290/2, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)


Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. září 2015, č. j. 18 C 296/2014-147, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 25 Co 414/2015-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle dovolatele spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel dále namítal nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů, nesprávné skutkové a právní závěry a také nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že vymezení přípustnosti dovolání tak, jak to učinil žalobce, je zcela nedostatečné, poukázala v tomto směru na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se přípustnosti dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.
Dovolatel v dovolání uvedl, že dovolání je dle jeho názoru přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nikde v dovolání neuvádí, jakou konkrétní relevantní právní otázku má na mysli, a ani to, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Dovolatel však žádnou konkrétní právní otázku, na které by napadené rozhodnutí spočívalo, neformuloval a ani nepoukázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Veškerá argumentace v dovolání pak směřovala pouze proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů, jejich právnímu posouzení věci a k procesním vadám.
Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolací soud ke skutkovým námitkám dovolatele připomíná, že mu nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá jednak z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jednak ze samotného znění § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Jestliže dovolatel namítal, že soudy pochybily při provádění důkazů a že je odůvodnění jejich rozsudků nedostatečné, pak se jedná o námitky vad řízení, které samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. K vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Ani námitky dovolatele ohledně procesních vad tedy nemohou založit přípustnost dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání dle § 241b odst. 3 o. s. ř.) neodstranil.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2016

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu