23 Cdo 340/2013
Datum rozhodnutí: 02.09.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 265 obch. zák.



23 Cdo 340/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně BOBÍK BOHEMIA, spol. s r. o., se sídlem v Černošicích, Karlštejnská 1054, identifikační číslo osoby 25096346, zastoupené JUDr. Bohumilem Ucháčem, advokátem, se sídlem v Černošicích, V Horce 1225, proti žalované BILLA, spol. s r. o., se sídlem v Říčanech u Prahy, Modletice 67, identifikační číslo osoby 00685976, zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 38, o zaplacení částky 399.991,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 45 Cm 87/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 4 Cmo 45/2012-116, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2011, č. j. 45 Cm 87/2010-78, rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně po žalované domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 399.991,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze, rozsudkem shora citovaným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Žalobkyni nepřiznal nárok na zaplacení žalované částky, neboť dospěl k závěru, že je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obchodního zákoníku. Podle odvolacího soudu závazek žalované dodat a namontovat dveřní systém na vlastní náklady byl učiněn v době, kdy se předpokládalo, že se žalovaná stane nájemcem nové přístavby objektu, svědčilo tomu ujednání nájemní smlouvy, ujednání smlouvy o dílo i korespondence, která mezi účastníky probíhala. Všechny tyto okolnosti byly pro přijetí závazku významné a žalobkyně se podle odvolacího soudu mýlí v tom, pokud uvádí, že např. nájemní smlouva nemá s převzetím závazku nic společného. Bylo-li v nájemní smlouvě výslovně předjímáno, že se žalovaná stane nájemcem i nově zbudované přístavby, měla nepochybně zájem na tom, aby dveřní systém, který bude uzavírat jí v budoucnu pronajatý prostor, odpovídal jejím potřebám a kritériím; nadto je měla financovat, ovšem s tím, že vynaložené náklady měly být následně zohledněny ve výši nájemného. Žalovaná se nájemcem nově zbudovaného prostoru nestala, přičemž pro daný spor není podle odvolacího soudu rozhodné, z jakých důvodů se jím nestala. Okolnosti, které svědčily v době, kdy žalovaná svůj závazek k dodávce a montáži dveří přijala, nenastaly a žalovaná nově zbudovaný prostor neužívala. Žalobkyně, jako vlastník nemovitosti, zbudovala dveřní systém na své náklady a podle svých představ; bylo by v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle odvolacího soudu, kdyby po žalované žalobkyně mohla požadovat úhradu dveřního systému za takto zmíněných okolností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval obchodní zákoník, když přestože jsou oba účastníci podnikatelé, předmětem sporu byl nájem nebytových prostor řídící se občanským zákoníkem a zákonem č. 116/1990 Sb. Dovolatelka dále poukazuje na porušování povinnosti žalovanou, kdy mezi jednáním žalované a důsledkem, že se nestala nájemkyní přistavěné prodejny, má existovat příčinná souvislost. Žalovaná od ukončení stavby porušuje nájemní smlouvu.
V projednávané věci podle dovolatelky nebyly dány předpoklady pro aplikaci § 265 obchodního zákoníku, neboť jeho aplikace ve svých důsledcích znamená potrestání žalobkyně za dodržování smluvních povinností a naopak zvýhodnění žalované za porušování uzavřených smluv.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Dovolací soud rozhodoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. lednem 2013 (srov. článek II. bod 7 zákona č. 4/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž by předcházelo rozhodnutí zrušovací (nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Námitky dovolatelky směřující ke zpochybnění skutkového stavu, nepředstavuje řešení otázek právních (tím méně otázek zásadního právního významu), nýbrž jsou (posuzováno podle jejich obsahu) uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Přípustnost dovolání tak nemohou založit námitky dovolatelky, jimiž konstruuje vlastní skutková zjištění o porušování povinností žalovanou z tvrzené nájemní smlouvy.
Namítá-li, podle obsahu dovolání, dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce aplikace § 265 obchodního zákoníku, nezakládá touto svou polemikou přípustnost dovolání, neboť nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Závěry odvolacího soudu, že je namístě odepřít výkon práva žalobkyni pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obchodního zákoníku, nevybočují z limitů aplikace tohoto ustanovení, jak se k nim vyjadřuje judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007).
Vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů, které dovolacímu přezkumu u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podléhat nemohou, bylo vzhledem k výjimečným okolnostem případu namístě odepření výkonu práva odvolacím soudem, když ze strany žalobkyně šlo o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obchodního zákoníku.
Dovolací soud dodává, že dovolatelka se mýlí, namítá-li nesprávnou aplikaci § 265 obchodního zákoníku na vztah účastníků jako podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti, jde-li o vztah z nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor. Z hlediska ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku je zapotřebí považovat za smluvní typ upravený občanským zákoníkem rovněž smlouvu o nájmu nebytových prostor. Nic nebrání tomu, aby smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi podnikateli byla za podmínky, že se týkala jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku) tzv. kombinovaným obchodem podle § 261 odst. 6 obchodního zákoníku. Pronájem nebytových prostor přitom může být podnikáním ve smyslu § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Týká-li se smlouva o nájmu nebytových prostor s přihlédnutím ke všem okolnostem jejího uzavření podnikatelské činnosti smluvních stran (§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku), podléhá, co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy, režimu zákona č. 116/1990 Sb.; ve všem ostatním, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010). Aplikace ustanovení § 265 obchodního zákoníku odvolacím soudem na vztah účastníků jako podnikatelů týkající se závazků vyplývajících z jejich podnikatelské činnosti, byla tak namístě.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo, a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2014

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu