23 Cdo 3375/2011
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 3 předpisu č. 221/2006Sb.





23

Cdo 3375/2011





ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce
TPK, spol. s r.o.,
se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 2714/26, IČ 44965117, zast. JUDr. Karlem Čermákem, advokátem, se sídlem AK v Praze 1, Národní 32, proti žalovanému
BEL SÝRY Česko, a.s.,
se sídlem v Želetavě, Pražská 218, IČ 60714603, zast. JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, o poskytnutí informací, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 49/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011, č. j. 3 Cmo 301/2010-65, takto:

I. Dovolání
se zamítá.

II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč vč. DPH do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 7. 2010, č. j. 10 Cm 49/2009-32 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout ji informaci o množství sýrů APETITO (v tunách) vyrobených žalovanou v letech 2003-2005 v každém roce tohoto období (výrok I.), dále zamítl žalobu o poskytnutí informace o množství sýrů APETITO dodaných žalovanou v stejném období a členění (výrok II.), taktéž zamítl žalobu o povinnosti žalované poskytnout žalobci informaci o ceně obdržené za sýr APETITO v uvedeném období a členění (výrok III.) a nakonec soud zamítl žalobu o povinnosti žalovaného poskytnout žalobci informaci o tržbách za prodej sýrů APETITO v letech 2003 2005 v každém roce tohoto období (výrok IV.); dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Rozsudek prvního stupně pak spočíval na závěru, že právo požadovat informace podle zák. č. 221/2006 Sb. bylo promlčeno a promlčení se řídilo ust. § 100 odst. 2 a § 101 obč. zák.

Vrchní soud v Praze rozsudkem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve všech výrocích a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že odvolání není důvodné a že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je správný, třebaže z jiných důvodů.

Odvolací soud totiž nepovažoval za zásadní otázku běh promlčecí lhůty, protože ze zák. č. 221/2006 Sb., jeho § 3, vyplývají skutečnosti, které soud prvního stupně nevzal v potaz. V § 3 odst. 1 cit. zákona se uvádí, že oprávněná osoba může vůči třetí osobě, specifikované pod písmeny a) až d) § 3 zák. č. 221/2006 Sb., požadovat informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo. Z toho vyplývá, že zákon předpokládá, že právo na informace bude uplatňováno vůči jinému subjektu, nežli porušovateli práva. Pokud není informace poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se jí oprávněná osoba domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva (§ 3 odst. 2 zák. č. 221/2006 Sb.).

Odvolací soud vzhledem k tomu uzavřel, že domáhat se poskytnutí informací vůči třetí osobě nelze samostatnou žalobou, ale jen návrhem učiněným v řízení vedeném proti porušovateli práva a protože žaloba uvedenému nevyhovuje, protože směřuje proti porušovateli práva a právo na informace bylo uplatněnou samostatnou žalobou, nemůže mít žaloba úspěch. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak správné, byť z jiných důvodů než uvedených tímto soudem.

Dovoláním ze dne 7. 7. 2011 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 207 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a proto, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.).

V odůvodnění dovolání žalobce shrnul dosavadní soudní řízení, v němž se domáhal ochrany proti porušování ochranné známky a ochrany proti nekalé soutěži a výsledkem řízení bylo, že k porušení práva z ochranné známky došlo.

Dovolatel dále zrekapituloval dosavadní průběh řízení o poskytnutí požadovaných informací a ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně konstatoval, že právo na informace není majetkovým právem, a proto toto nemajetkové právo nepodléhá promlčení a právo na jejich poskytnutí vyplývá ze zákona. Pokud by však právo na informace podléhalo promlčení, měla by být aplikována příslušná ustanovení obchodního nikoliv občanského zákoníku, neboť jde o závazkový vztah mezi podnikateli a obecná promlčecí lhůta by byla čtyřletá dle ust. § 397 obch. zák.

Následně dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že oprávněná osoba se může domáhat příslušných informací jen vůči třetí osobě, nikoliv samostatnou žalobou, ale návrhem učiněným v řízení vedeném proti porušovateli práva. V podrobnostech pak dovolatel s odkazem na směrnici EP a Rady č. 2004/48/ES, o vymáhání práv z duševního vlastnictví, její čl. 8 dost. 1, v němž je ukládána povinnost poskytnout příslušné informace nejen jiným osobám, ale i porušovateli práva, dovozuje, že z obsahu ust. § 3 odst. 1 písm. a) zák. č. 221/2006 Sb. a důvodové zprávy k tomuto zákon lze dovodit, že pod pojem třetí osoba , použitý v uvedeném ustanovení je nutné zahrnout též porušovatele práva a jiné subjekty, což vyplývá z použitých slov přímý a nepřímý hospodářský nebo obchodní prospěch v ust. § 3 odst. 1 písm. a) zák. č. 221/2006 Sb. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí výkladem uvedených slov nezabýval a vycházel pouze z toho, že předmětný zákon expressis verbis pojem porušovatel v tomto ustanovení neužil. Dovolatel proto dospěl k závěru, že výklad pojmu třetí osoba provedený odvolacím soudem je v rozporu Směrnicí ES a Rady č. 2004/48/ES a zák. č. 221/2006 Sb. a výklad vnitrostátního práva by tak nebyl eurokonformní. Povinností soudů při aplikaci českého práva, kterým byla implementována Směrnice Evropského společenství, je tento předpis vykládat korektně ve světle textu a cíle normy této směrnice . Při nejasném výkladu příslušného ustanovení směrnice je pak namístě předložení předběžné otázky. Dovolatel následně případnou předběžnou otázku formuloval a otázka se týká výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2004/48/ES a slov každá jiná osoba , tj. zda pod tento pojem lze zahrnovat i porušovatele práva nebo jde pouze o třetí osoby odlišné od porušovatele.

Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ust. § 3 odst. 2 zák. č. 221/2006 Sb. upravuje možnost domáhat se informací vůči třetí osobě nikoli samostatnou žalobou, ale pouze návrhem učiněným v řízení vedeném proti porušovateli práva. Z důvodové zprávy plyne, že soudně lze právo na informaci uplatnit pouze v řízení ve věci porušení práva a nelze je uplatnit v řízení předběžném. Dovolatel uplatnil požadavek na poskytnutí informace samostatnou žalobou v situaci, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto, že došlo k porušení práva ze strany žalovaného. Tvrzení odvolacího soudu, že právo na informace lze uplatnit pouze v řízení o porušení práva je formalistické a upírá žalobci zákonem přiznané právo. Z textu zák. č. 221/2006 Sb., při interpretaci v souladu se směrnicí č. 2004/48/ES, vyplývá, že právo na poskytnutí informací je samostatným právem, které žalobce řádně uplatnil a nárok na poskytnutí informací je jedním z práv, kterých se lze domáhat ochrany před porušováním práv k duševnímu vlastnictví. Měl-li soud za to, že o právu na poskytnutí informací měl rozhodovat soud rozhodující o ostatních nárocích vyplývajících z porušování práv, měl iniciovat spojení věcí.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.

V podání ze dne 12. 9. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Nesouhlasí s názorem dovolatele, že pod pojmem třetí osoba lze zahrnout i porušovatele, neboť zák. č. 221/2006 Sb. rozlišuje trojici subjektů, jimiž jsou normy adresovány, tj. oprávněná osoba (oprávněný), porušovatel, třetí osoba a z tohoto rozlišování vychází i Směrnice č. 2004/48/ES.

Zák. č. 221/2006 Sb. nabyl účinnosti 26. 5. 2006, tj. před více než 5 lety, zákon je běžně aplikován soudy a správními orgány, což zpochybňuje žalobcem tvrzený zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Případný nedostatek předmětné normy nelze přičítat k tíži žalovaného. Žalovaný je dále toho názoru, že uplatněný nárok byl též promlčen a soud prvního stupně jeho argumentaci přisvědčil.

Žalovaný s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. aby dovolání zamítl z důvodů žalovaným uplatněným.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod z zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dále se zabýval tím, zda je dovolání v posuzovaném případě přípustné podle ust. § 237 odst. 1 a písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel též odkázal.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (v tomto případě podle tohoto ustanovení dovolání přípustné není, neboť jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně) a dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní strunce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání je ve smyslu uvedených ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, a proto se dovolací přezkum otevírá pouze pro posouzení právních otázek, jiné otázky přípustnost dovolání nezakládají; dovolání lze tedy odůvodnit jen tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.) je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci, zejména byl-li zjištěný skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než toho který na věc správně dopadá, nebo byl-li sice aplikován správně určený předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

V projednávané věci spatřuje dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že nesprávně aplikoval ust. § 3 odst., 1 zák. č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (dále jen ZVPP ), neboť vyslovil, že možnost domáhat se poskytnutí informací přísluší oprávněné osobě jen vůči třetí osobě, a to návrhem učiněným v řízení vedeném proti porušovateli práva, nikoliv samostatnou žalobou. Odvolací soud se s ohledem na tento svůj názor již nezabýval tím, zda se toto právo na poskytnutí informací promlčuje a jakým předpisem se promlčení řídí (občanským či obchodním zákoníkem).

Podle § 3 odst. 1 písm. a) ZVPP může oprávněná osoba požadovat vůči třetí osobě, která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu držela zboží porušující právo, informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo.

Pokud není informace podle odst. 1 § 3 ZVPP poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se jí oprávněná osoba domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva (§ 3 odst. 2 ZVP). Soud žalobu zamítne, jestliže by to bylo v nepoměru k závažnosti ohrožení či porušení práva.

Ze skutkových zjištění, která jsou nesporná, vyplývá, že žalobce požádal žalovaného dne 1. 9. 2009 o poskytnutí informací podle § 3 odst. 2 ZVPP, který tomuto požadavku nevyhověl. Na základě toho se žalobce žalobou ze dne 9. 10. 2009 domáhá poskytnutí informací o množství sýru APETITO, který byl vyroben, zpracován a dodán na trh žalovaným v letech 2003 2006, a o ceně za obdržené zboží v každém jednotlivém roce daného období. Dne 25. 9. 2006 žalobce podal u Krajského soudu v Brně žalobu o náhradu škody vzniklé v letech 2003 2005 ve výši 231.301.980,- Kč s přísl., informace jsou podle žalobce potřebné pro toto řízení.

Dále ze skutkových zjištění vyplývá, že se žalobce žalobou ze dne 16. 2. 2000, doručenou soudu 18. 2. 2000 domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost zdržet se užívání slovního označení APETITO vč. dalších nároků a náhrady škody ve výši 270.000.000,- Kč.

Podle § 7 odst. 2 ZVPP řízení v I. stupni ve věcech sporů o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích o vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, v nichž bylo zahájeno řízení přede dnem účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů.

Z tohoto přechodného ustanovení tedy vyplývá, že zák. č. 221/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 26. 5. 2006, lze aplikovat na řízení o porušení práva z průmyslového vlastnictví zahájené po dni jeho účinnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1186/2011).

V posuzovaném případě byla žaloba o porušení práva k ochranné známce a o ochranu před nekalou soutěží uplatněna u soudu žalobou ze dne 16. 2. 2000, tj. před nabytím účinnosti zák. č. 221/2006 Sb., a taktéž poskytnutí požadovaných informací se týká období let 2003 2005, tedy před nabytím účinnosti uvedeného zákona.

Právo na informace, jichž se žalobce domáhá, z předpisů předcházejících zák. č. 221/2006 Sb., tj. ze zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, popř. zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, nevyplývalo.

Dovolací soud k tomu poznamenává, že pro posouzení časové působnosti zák. č. 221/2006 Sb. je rozhodující podání žaloby o ochranu práva na zapsanou ochrannou známku, nikoliv již podání žaloby, jíž se oprávněná osoba domáhá pokračující náhrady škody vzniklé jí v dalším období porušením žalobcova práva, tj. nároků spojených s porušením práva, vyplývajícího z průmyslového vlastnictví.

Vzhledem k uvedenému byl dovolací soud nucen konstatovat, že odvolací soud v posuzovaném případě nesprávně na danou věc aplikoval zákon č. 221/2006 Sb. včetně jeho ust. § 3 odst. 1 písm. a). Otázku aplikace zák. č. 221/2006 Sb. již dovolací soud vyřešil (viz shora) a vzhledem k tomu, že nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, konstatoval, že dovolání je přípustné. Pokud však odvolací soud zamítl žalobu, je jeho rozhodnutí v konečném výsledku správné, neboť žalobní nárok na informaci nevyplývá, jak výše uvedeno, ani ze zák. č. 137/1995 Sb. či zák. č. 441/2003 Sb., a proto dovolací soud dovolání zamítnul.

K tomu dovolací soud poznamenává, že za této situace pokládá za nadbytečné vyjadřovat se k otázce promlčení práva na poskytnutí informací dle ust. § 3 odst. 1 ZVPP, popř. k otázce výkladu tohoto ustanovení z hlediska osob povinných informace poskytnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 dost. 1, § 151 o. s. ř. a s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl 25/12 tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 3.388,- Kč vč. DPH (§ 1 odst. 2, § 7 bod 5, § 9 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř. (DPH), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně 11. prosince 2013


JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu