23 Cdo 3347/2009
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 3347/2009


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Č. L. O. a.s., zastoupené Mgr. V. T., advokátem proti žalované M., s. r. o., .zastoupené JUDr. R. S., advokátem o zaplacení částky 149 350,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 65/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2009 č.j. 1 Cmo 67/2008-209, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 468 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. V.T., advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. dubna 2009 č.j. 1 Cmo 67/2008-209, poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 6. dubna 2006 č.j. 2 Cmo 506/2005-157, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2008,č.j. 32 Cdo 5121/2007-192, změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2005, č.j. 17 Cm 65/2002-126, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 149 350,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 9 350,10 Kč ode dne 21.2.2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8% p.a. z částky 34 000 Kč ode dne 28.3.2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8% p.a. z částky 34 000 Kč ode dne 30.3.2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8% p.a. z částky 34 000 Kč ode dne 16.4.2001 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8% p.a. z částky 38 000 Kč ode dne 23.4.2001 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.


Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby s jeho odůvodněním, že žalovaná není povinna zaplatit žalobkyni 149 350,10 Kč, neboť si proti pohledávce žalobkyně z titulu ceny mezinárodní přepravy zboží započetla v souladu s § 358 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) svou pohledávku z titulu náhrady škody, která jí vznikla na přepravované zásilce.


Po doplnění dokazování a zopakování provedených důkazů soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalované na náhradu škody je promlčen a nelze jej tedy uplatnit proti nároku žalobkyně na zaplacení ceny přepravy. Vyšel přitom z nesporného tvrzení účastníků, že žalobkyně předala žalované dne 8.11.2000 poškozené zboží, avšak žalovaná neprokázala své tvrzení, že uplatnila dne 13.11.2000 u žalobkyně reklamaci. Nenavrhla žádný důkaz, jenž by doručení reklamace žalobkyni prokázal. V řízení bylo zjištěno, že k odmítnutí reklamace došlo dopisem žalobkyně ze dne 23.11.2000, který žalovaná obdržela dne 28.11.2000. Odvolací soud konstatoval, že ani z dopisu ze dne 23.11.2000 nelze dovodit doručení reklamace dne 13.11.2000. Informace v tomto dopise uváděné mohla podle odvolacího soudu žalobkyně načerpat např. z nákladních listů, z informací od svého řidiče, případně z telefonických informací žalované a vlastního šetření.


Odvolací soud odkázal na článek 32 odst. 1 písm. a) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) - vyhláška č. 11/1975 Sb. (dále jen Úmluva CMR ), podle něhož začala jednoroční promlčecí doba k uplatnění práv z odpovědnosti za vzniklou škodu běžet dne 9.11.2000. S ohledem na skutečnost, že ke stavění promlčecí doby došlo toliko jeden den, a to 28.11.2000, kdy měla žalobkyně nepochybně reklamační dopis ve své sféře, odvolací soud dovodil, že promlčecí doba k uplatnění nároku žalované na náhradu škody uplynula bezvýsledně dne 10.11.2001, a proto je nárok žalované s ohledem na jeho uplatnění až dne 21.11.2001 promlčen.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu. Má za to, že odvolací soud učinil nesprávný závěr, že žalovaná neprokázala uplatnění reklamace dne 13.11.2000. Žalobkyně potvrdila, že reklamaci obdržela a proto také na ni dopisem ze dne 23.11.2000 odpovídala. Dovolatelka se tedy domnívá, že správně měl odvolací soud uvedené skutečnosti posoudit tak, že jednoroční promlčecí doba, která počala běžet dne 9.11.2000, byla stavena od 13.11.2000 do 28.11.2000, skončila proto dne 26.11.2001, a tudíž nárok žalované na náhradu škody vznesený vůči uplatněné pohledávce žalobkyně u soudu dne 21.11.2001, byl uplatněn včas.


Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud ve věci rozhodl správně. Zdůrazňuje, že dovolatelka nesprávné právní posouzení promlčení staví jen na svém neprokázaném skutkovém tvrzení, že reklamaci uplatnila u žalobkyně dne 13.11.2000. Zcela pomíjí, že doručení reklamace žalobkyni neprokázala žádným důkazem, a k uvedenému tvrzení ani žádný důkaz nenavrhla.


Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (8.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř). po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z obsahu dovolání vyplývá, že se opírá o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.


Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.


Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázala doručení reklamace mezinárodní přepravy vůči žalobkyni dne 13.11.2000. Uplatnila tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se ale nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.


Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to především v provedených důkazech rozhodujících pro posouzení věci. Je třeba v tomto směru odkázat na reklamační dopis ze dne 13.11.2000, z něhož nelze zjistit, že by byl doručen žalobkyni tohoto dne. Doručení reklamace žalobkyni dne 13.11.2000 nevyplývá ani z jiných provedených důkazů, např. ze zápisu s řidičem sepsaným 14.11.2000, jak správně konstatoval odvolací soud. K tvrzení, že uvedený reklamační dopis doručovala doporučeně prostřednictvím pošty, nepředložila žalovaná žádný důkaz o jeho odeslání a doručení žalobkyni poštou.


Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.


Nejvyšší soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).


Podle článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR se tato Úmluva CMR vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.


V článku 32 odst. 1 písm. a) Úmluvy CMR je stanoveno, že nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva CMR, se promlčují za jeden rok. Promlčecí doba počíná běžet při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací lhůty dnem vydání zásilky.


Vyšel-li odvolací soud ze skutkového závěru, žalobkyně vydala žalované dne 8.11.2000 poškozené zboží dopravované v rámci mezinárodní přepravy zboží, avšak žalovaná neprokázala své tvrzení, že uplatnila u žalobkyně reklamaci dne 13.11.2000, a v řízení bylo zjištěno, že dopisem žalobkyně ze dne 23.11.2000, který žalovaná obdržela dne 28.11.2000, došlo k odmítnutí reklamace, správně odvolací soud s ohledem na článek 32 odst. 1 písm. a) Úmluvy CMR dovodil, že nárok uplatněný žalovanou je promlčen, jestliže byl uplatněn až 21.11.2001.


Na uvedené správné právní posouzení nemá vliv, že odvolací soud nesprávně označil za počátek běhu promlčecí doby 9.11.2000. Jednoroční promlčecí doba k uplatnění práv z odpovědnosti za vzniklou škodu počala běžet dne 8.11.2000, neboť promlčecí doba podle článku 32 odst. 1 písm. a) Úmluvy CMR počíná běžet při poškození zásilky dnem vydání zásilky, což bylo v daném případě dne 8.11.2000. Jestliže žalovaná uplatnila nárok na náhradu škody až žalobou podanou dne 21.11.2001, pak s ohledem na skutečnost, že ke stavění promlčecí doby došlo toliko jeden den - 28.11.2000, kdy měla žalobkyně nepochybně reklamační dopis ve své sféře, promlčecí doba k uplatnění nároku žalované na náhradu škody uplynula bezvýsledně dne 9.11.2000 a nárok z odpovědnosti za vzniklou škodu je promlčen.


Námitky dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení běhu promlčecí doby nebyly tedy shledány oprávněnými a dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 17 740 Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 3 428 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 21 468 Kč.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.


V Brně dne 25. listopadu 2009


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á


předsedkyně senátu