23 Cdo 3345/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3345/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Hromady, Ph.D, ve věci žalobkyně AUTOIMPEX spol. s r. o. , se sídlem ve Velké Bíteši, Kpt. Jaroše 79, identifikační číslo osoby 44015500, zastoupené Prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalovaným 1. MAXTRANS spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem ve Vodňanech, Stožická 840, identifikační číslo osoby 41914597, 2. České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, 3. DOPRAVA ZÁRUBA M & K s.r.o. , se sídlem ve Vodňanech, Stožická 840, okres Strakonice, identifikační číslo osoby 62909649, zastoupené Mgr. Janem Hruškou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Maroldova 8, o zaplacení částky 2,264.461,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 592/1995, o dovolání druhého a třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 2 Cmo 15/2014-479, takto:

I. Dovolání se odmítají .
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.392,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. února 2008, č. j. 13 Cm 592/1995-301, uložil prvé žalované zaplatit žalobkyni částku 1,744.910,42 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl žalobu vůči druhé žalované a třetí žalované o zaplacení 2,264.461,42 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalobkyně a první žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 2 Cmo 256/2008-393, odmítl odvolání prvé žalované učiněné podáním ze dne 25. června 2008 (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. a IV. ve vztahu k druhé žalované (výrok pod bodem II.), týž rozsudek ve výroku pod bodem II. ve vztahu ke třetí žalované změnil tak, že třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 519.551 Kč s 0,1% úrokem z prodlení od 31. července 1994 do zaplacení, a ve zbývající části tento výrok vůči třetí žalované potvrdil (výrok pod bodem III.), výrok o náhradě nákladů ve vztahu k třetí žalované změnil a vůči druhé žalované potvrdil (výroky pod body IV. a V.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body VI. a VII.).
K dovolání žalobkyně a třetí žalované dovolací soud rozsudkem ze dne 25. dubna 2013, č. j. 23 Cdo 3072/2010-426, rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II. a ve výroku o nákladech řízení pod bodem VI. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (bod I. výroku), ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobkyně odmítl (bod II. výroku) a dovolání třetí žalované zamítl (bod II. výroku).
Poté odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. ve vztahu k druhé žalované změnil tak, že uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2,264.461,20 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným s tím, že plněním druhé žalované nebo první žalované nebo třetí žalované zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, tj. druhé žalovaného, první žalované, třetí žalované (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (druhý výrok).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání druhá žalovaná (výslovně v celém rozsahu) a třetí žalovaná (proti výroku I., a to ve vztahu k třetí žalované), jež mají za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání druhé žalované se vyjádřila žalobkyně tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K dovolání třetí žalované se dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání druhé žalované a třetí žalované byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 o. s. ř. advokátem, příp. zaměstnancem s právnickým vzděláním, zabýval přípustností dovolání.
Nejprve se dovolací soud zabýval přípustností dovolání druhé žalované.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části).
Dovolání nečiní přípustným odkaz dovolatelky na předchozí rozhodnutí ve věci, kterým Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25 dubna 2013, č. j. 23 Cdo 3072/2010-426, zrušil rozsudek odvolacího soudu. Dovolatelka opakuje právní posouzení vyslovené Nejvyšším soudem v předchozím rozhodnutí. Zpochybňuje závěry, podle nichž by na projednávanou věc mělo být aplikováno ustanovení § 477 odst. 3 obch. zák. a dovozuje, že druhá žalovaná neručí za závazky za první žalovanou. Od závěrů vyjádřených v citovaném rozhodnutí o povaze ručení druhého žalovaného neshledává dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání třetí žalované.
Třetí žalovaná ve svém dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom (jak již bylo uvedeno shora) požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). K projednání dovolání nepostačuje odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. nebo pouhá citace textu tohoto ustanovení, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Tuto povinnost dovolatelka nesplnila, neboť ač zastoupena advokátem, ustanovení § 237 o. s. ř. pouze parafrázovala, aniž by uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje.
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatelka doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Protože tak dovolatelka neučinila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, § 243f odst. 2 o. s. ř.).
Nadto dovolací soud zdůrazňuje, že dovolání třetí žalované není subjektivně přípustné, když v rozsahu, v němž napadá rozsudek odvolacího soudu, rozhodnutím odvolacího soudu nebyla dovolatelce v jejích poměrech způsobena žádná újma (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003 uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 158). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu