23 Cdo 3341/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.



23 Cdo 3341/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, proti žalovaným 1) J. N., zastoupenému JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Holešovicích, Nad štolou 1302/18, 2) L. N., 3) G. L., zastoupené JUDr. Pavlínou Širůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, 4) Z. N., zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, 5) O. N., 6) MUDr. V. N., zastoupenému JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, 7) V. N. (dříve N.), zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, 8) M. H. (dříve N.), o zaplacení částky 28.261.302 Kč , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 42/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 275/2013-340, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 67.663,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit čtvrtému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 67.663,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit šestému a sedmé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 108.043,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce. Odůvodnění:


Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. ledna 2013, č. j. 11 Cm 42/2008-244, uložil pátému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.261.302 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu, aby byli žalovaní č. 1, 2, 3, 4, 6, 7, 8, povinni společně a nerozdílně uhradit žalobkyni částku 28.261.302 Kč (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (bod III. až X. výroku) a vůči státu (bod XI. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 7. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 275/2013-340, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v napadeném výroku č. II. a IV. až X., (první a druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud předně uvedl, že v projednávané věci nebyly dány důvody pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), a rovněž, že není dán nedostatek podmínek řízení (§ 103 o. s. ř.), neboť žalobkyní tvrzená překážka litispendence (§ 83 odst. 1 o. s. ř.) ve věci není naplněna. K posouzení věci samé odvolací soud uvedl, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení splátek kupní ceny nemůže být soudem přiznán z důvodu jeho promlčení, které bylo namítnuto všemi žalovanými kromě pátého žalovaného. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že běh obecné čtyřleté promlčecí lhůty (§ 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obch. zák. ) počal dle § 392 obch. zák. dne 1. září 1996. Promlčecí lhůta byla bezpochyby stavena ve smyslu § 402 obch. zák. v průběhu řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 85/2011 (resp. dříve sp. zn. 35 Cmo 448/1995), a to doručením podání žalobkyně z 20. listopadu 1996 soudu. Usnesení tohoto soudu ze dne 20. března 2007, kterým bylo rozhodnuto o nepřipuštění změny žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř. ), má však za následek, že dle § 405 odst. 1 obch. zák. nepřestala promlčecí lhůta běžet. Dovolací soud uvedl, že v projednávané věci není možné aplikovat ustanovení o zákonném prodloužení promlčecí lhůty (§ 405 odst. 2 obch. zák.), neboť se uplatní obecné omezení promlčecí lhůty dle § 408 odst. 1 obch. zák., s tím, že objektivní desetiletá promlčecí lhůta v mezidobí uplynula (pro nejpozději splatnou část nároku) dne 1. září 2006; řízení však bylo zahájeno až ke dni 17. března 2008. Konečně, odvolací soud odmítl argumentaci žalobkyně o kolizi námitky promlčení vznesené žalovanými s dobrými mravy dle § 3 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), event. zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen dovolatelka ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vlastní důvod dovolání opírá dovolatelka o tvrzení, že soud prvního stupně (a následně odvolací soud) zatížil svůj postup vadou, pokud nerozhodl o návrhu žalobkyně na přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dle dovolatelky je dána věcná souvislost projednávané věci s řízením, které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 85/2011, neboť tato řízení mají shodný předmět, tedy uplatnění peněžitých nároků založených na zcela totožném skutkovém základě. Dovolatelka také vytýká odvolacímu soudu, že neaplikoval § 112 odst. 1 o. s. ř., když veškeré zákonné podmínky pro tento postup jsou v obou řízeních splněny. Dovolatelka dále rozvádí svoji námitku, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, když neodepřel účinnosti vznesené námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., resp. zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák. Konečně dovolatelka uvádí, že v dané věci byly dány důvody hodné zvláštního zřetele umožňující aplikaci § 150 o. s. ř. Aplikací tohoto ustanovení se však soudy obou stupňů nezabývaly a rozhodly formálně podle zásad úspěchu ve věci, což dle přesvědčení dovolatelky nebylo adekvátní a v souladu se zásadami soukromého práva.
První, druhý, čtvrtý, šestý, sedmá a osmá žalovaná se k podanému dovolání vyjádřili tak, že navrhují dovolání odmítnout.
Ostatní žalovaní se k podání podle obsahu spisu nevyjádřili.
V průběhu dovolacího řízení bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 11 Cm 42/2008-425, dovolací řízení zastaveno dle § 104 odst. 1 a § 107 odst. 2 a 5 o. s. ř. vůči druhému žalovanému; usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2015, č. j. 11 Cm 42/2008-452, bylo dovolací řízení dle § 104 odst. 1 a § 107 odst. 2 a 5 o. s. ř. zastaveno vůči osmé žalované.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř; zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně napadá postup odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, který měl dle názoru dovolatelky rozhodnout o přerušení řízení z důvodu uvedených v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud připomíná, že k podmínkám aplikace ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je judikatura ustálena na závěru, podle něhož smyslem označeného ustanovení je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013). Za situace, kdy odvolací soud ze skutkových zjištění dovodil, že výsledek řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 85/2011 není pro projednávanou věc natolik právně významný, aby byl (se zřetelem na zásadu hospodárnosti) důvodem pro přerušení řízení, a tuto svoji úvahu řádně odůvodnil, nelze dovozovat, že by postup odvolacího soudu byl v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání dále nemůže založit ani tvrzení dovolatelky, že odvolací soud nesprávně právně posoudil věc, pokud neshledal žalovanými vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud se opakovaně zabýval posouzením, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a jeho ustáleným právním názorem je, že dobrými mravy rozumí ust. § 3 odst. 1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Rozpor výkonu práva s dobrými mravy je tedy třeba dovozovat z konkrétních skutkových okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. I v této souvislosti odvolací soud úplně a správně posoudil danou věc, když vyšel ze zjištění, že v projednávané věci nedošlo k promlčení z důvodů, které lze přičítat žalovaným. Lze uzavřít, že výtky dovolatelky k souladnosti uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy se netýkají samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy a nepoukazují na nedostatky v právních úvahách odvolacího soudu, nýbrž jen polemizují s významem jednotlivých dílčích skutkových zjištění a proto nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 3762/2011).
Obdobný závěr se uplatní i v souvislosti s třetí námitkou dovolatelky směřující do aplikace § 150 o. s. ř. Dovolací soud opakovaně vyslovil názor, že obecně pro ustanovení § 150 o. s. ř. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že skutečně existují důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 325/2015). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Proto ani námitky dovolatelky, kterými argumentuje pro aplikaci § 150 o. s. ř. a které popisují jí tvrzené okolnosti případu, dovolací soud v rámci řízení o dovolání není oprávněn přezkoumávat a nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. ledna 2016


JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu