23 Cdo 3339/2012
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 373 obch. zák.




23 Cdo 3339/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese JUDr. a Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 62967541, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Nám. Starosty Pavla 40, proti žalované Globus ČR, k.s., se sídlem v Praze 9 - Čakovicích, Kostelecká 822/75, PSČ 196 00, identifikační číslo osoby 63473291, zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, o zaplacení částky 778 494,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 138/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012, č. j. 2 Cmo 290/2011-422, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Vysoudila, advokáta, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku ve výši 778 494,99 Kč s příslušenstvím z nerealizovaných dodávek zboží do prodejen žalované za období od 1.9.2005 do 30.11.2005. Podáním ze dne 1.3.2011 žalobkyně uvedla, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 700 092,65 Kč a ve výši 86 907,35 Kč, tj. celkem ve výši 787 000 Kč s příslušenstvím. Posléze ve svých podáních a na ústním jednání konaném dne 20.7.2011 žalobkyně uvedla, že nenavrhuje změnu původní žaloby.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. června 2012, č. j. 2 Cmo 290/2011-422, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2011, č. j. 49 Cm 138/2007-334, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 778 494,99 Kč s příslušenstvím v tomto výroku specifikovaným, a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o zastavení řízení co do částky 8 505,01 Kč s příslušenstvím zůstal odvoláním nedotčen.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byly uzavřeny Dohody o nákupních podmínkách (dále možno jen Dohoda ) dne 22.8.2000, 8.1.2002, 8.10.2002, 22.9.2003 a 4.11.2004. Z poslední Dohody ze dne 4.11.2004, soudy zjistily, že zde byly rámcově dohodnuty podmínky dodávek zboží mezi žalobkyní a žalovanou. V preambuli této Dohody označené jako § 1 pak bylo obecně vymezeno, že objednatel bude nakupovat u dodavatele zboží pro dodávky do svých jednotlivých prodejen. Dohoda, resp. smlouva, neobsahovala žádné ustanovení o povinnosti žalované odebrat konkrétní množství či druh zboží v konkrétním čase od žalobkyně. Takovou povinnost žalované nedovodily soudy ani z jiných listinných důkazů.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že Dohoda ze dne 4.11.2004 je platná, má charakter tzv. rámcové smlouvy (jako i ostatní Dohody zavřené mezi účastnicemi po dobu jejich vzájemné spolupráce), ze které pro smluvní strany nevzniká žádný konkrétní závazkový vztah. Pokud žalovaná v době od 1.9.2005 do 30.11.2005 od žalobkyně neodebírala zboží, neporušila žádnou smluvní ani zákonnou povinnost. Odvolací soud poukázal na § 373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), podle něhož, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Vzhledem k tomu, že z uzavřených Dohod nebyl prokázán žádný závazek žalované vůči žalobkyni k odběru zboží, nemohlo ze strany žalované tím, že od žalobkyně v rozhodném období neodebírala zboží, dojít k porušení povinnosti žalované, nebyl tím naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a proto odvolací soud stejně jako soud prvního stupně žalobu zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že nepřichází v úvahu ani přiznání uplatněného nároku podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), neboť právní úprava neobsahuje odpovědnost za škodu způsobenou vznikem bezdůvodného obohacení a skutková tvrzení uvedená v žalobě ze dne 28.8.2007 nelze podřadit pod žádnou ze čtyř skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Dodal, že vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením bonusů, rabatů a dalších marketingových poplatků nebylo předmětem řízení, jestliže soud prvního stupně rozhodoval o nároku uplatněném původní žalobou na náhradu škody formou ušlého zisku. Soudu prvního stupně vytknul, že se sice nevypořádal s procesním stavem, kdy připustil změnu žaloby, avšak s ohledem na další procesní úkony žalobkyně dospěl k závěru, že toto procesní pochybení nemělo vliv na správnost rozhodnutí.
K námitce žalobkyně, že mezi účastnicemi došlo k řadě dodávek, jejich odebrání a zaplacení, a že proto nemůže být správný závěr, že Dohody nezakládají kontraktační povinnost, zaujal odvolací soud stanovisko, že tato námitka je s ohledem na předmět sporu zavádějící a nedůvodná, když v Dohodě ze dne 4.11.2004, resp. ve všech Dohodách byl stanoven konkrétní postup při uzavírání konkrétních smluv předpokládající objednávku žalovaného s uvedením konkrétních stanovených údajů a písemné potvrzení ze strany žalobkyně, a když Dohody nepředpokládaly uzavření ústních smluv. Odvolací soud proto dovodil, že ani z této argumentace žalobkyně nelze učinit závěr, že by žalovaná tím, že v rozhodném období neobjednávala žádné další zboží, porušila nějakou smluvní povinnost, která by měla vycházet z ústně uzavřené smlouvy.
Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007 nepovažoval odvolací soud za případný pro řešení dané věci, když v předmětné věci není předmětem žaloby vrácení zaplacených poplatků či obdobných plnění.
S ohledem na výše uvedené odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že jej považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s procesním pochybením soudu prvního stupně po vydání usnesení o připuštění žaloby, když dospěl k závěru, že není důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že procesní vada soudu prvního stupně měla vliv na právní posouzení věci, nebyl-li posuzován připuštěný předmět žaloby.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní vztah mezi účastníky založený Dohodami o nákupních podmínkách a realizačními kupními smlouvami. Brojí v této souvislosti i proti neúplnému dokazování, které má spočívat v tom, že soud prvního stupně neprovedl dokazování zněním Dohod a přesto pak uzavřel, že Dohody nejsou kupními smlouvami podle § 409 a násl. obch. zák. a nejsou ani smlouvami o smlouvě budoucí podle § 289 obch. zák., ale rámcovými smlouvami, kdy veškerá plnění podle nich poskytnutá nepředstavují platby bez právního titulu, které by zakládaly bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Odvolací soud přitom toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že Dohody jsou rámcovými smlouvami a že nezakládají závazkový vztah, neboť tyto Dohody obsahují řadu práv žalované na výběr plateb a řadu povinností žalobkyně tyto platby uhradit, tudíž z těchto Dohod vznikají závazky. Jestliže nelze Dohody podřadit pod žádný z typů smluv stanovených v obchodním zákoníku, nejsou ani smlouvami normativními a jejich uzavření podle § 273 obch. zák. bylo zapovězeno, dovolatelka dovozuje, že tyto Dohody nejsou pak obchodními smlouvami a nelze je ani jakkoli podle obchodního zákoníku posuzovat. Navíc upozorňuje na to, že Dohodami není upraveno žádné protiplnění, proto jsou tyto Dohody uzavřeny podle dovolatelky v rozporu s § 3 obč. zák. a bylo namístě rozhodnout o vydání nejen bezdůvodného obohacení, ale i o vydání celého žalovanou získaného užitku z něj. Soudům vytýká, že se vůbec nezabývaly otázkou a doložením protiplnění, když změna žaloby v tomto směru na vydání bezdůvodného obohacení byla připuštěna.
Dovolatelka dále pokládá otázky, které je třeba vyřešit bez ohledu na hospodárnost tohoto řízení, protože by tím byly odstraněny neustálé diskuse o výkladu práva ve sporech dodavatele s obchodními řetězci v souvisle běžících cca dvaceti sporech. Požaduje vyřešit otázku, zda ignorování užitelných judikátů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu obecnými soudy s absencí odůvodnění není zásadní vadou řízení, která může vést k nesprávnému právnímu posouzení, a dále otázku, zda je primárně určující pro procesní a rozhodovací postupy obecných soudů požadavek na dosažení obecné spravedlnosti či jsou rozhodující žalobní tvrzení. Za potřebné považuje vyřešit i otázku okamžiku vzniku povinnosti existence synallagmatického vztahu či zda nevzniká vůbec ve vazbě na § 3, 37 a 39 obč. zák. a § 268 obch. zák. a též otázku, zda není zásadní vadou řízení vedoucí k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže není zhodnocen a porovnán projev vůle a cíle uzavření smluv s následně zavedenou obchodní praxí a obchodními zvyklostmi (§ 266 obch. zák.). Za potřebné považuje vyřešit i právní otázku promlčení nároku.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustné, neboť se domnívá, že dovolatelkou vymezené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud dovolatelka namítá, že soudy rozhodly o jiném předmětu řízení, poukazuje na to, že žalobkyně opakovaně a to i na ústním jednání dne 20.7.2011 prohlásila, že trvá na původní žalobě ze dne 28.8.2007. Oba soudy tedy správně podle žalované rozhodly o nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem a dosavadní judikaturou, nebylo-li v posuzovaném případě prokázáno, že byl splněn jeden z předpokladů nároku na náhradu škody, a to porušení povinnosti na straně žalované. Současně není dán žádný jiný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Je třeba připomenout, že odvolací soud vyšel ze závěru, z něhož vyšel i soud prvního stupně, a to, že v posuzované věci neexistovala mezi účastníky právní povinnost, smluvní ani zákonná, kterou by žalovaná ve vztahu k žalobkyni porušila, když v řízení nebyla prokázána existence platné smlouvy, ze které by vyplývala povinnost žalované odebírat od žalobkyně zboží v předmětném období od 1.9.2005 do 30.11.2005.
Je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatelka ve svém dovolání namítá. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že v rozhodném období, v němž měla žalobkyni vzniknout škoda způsobená ji žalovanou porušením smluvní povinnosti ze smlouvy ze dne 4.11.2004, dospěl k závěru, že tato smlouva neobsahovala žádnou žalobkyní tvrzenou povinnost k odběru zboží v rozhodném období, pak za této situace odvolací soud správně rozhodl v souladu s hmotným právem, jestliže s ohledem na ustanovení § 373 obch. zák. uzavřel, že žalobkyni v daném řízení nevznikl nárok na náhradu škody uplatněné vůči žalované.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že ve smlouvách uzavíraných mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli, se projevuje výrazná nerovnost smluvních stran, když dodavatel je v důsledku nastavení situace řetězci zavázán plnit bez jakéhokoli protiplnění, je třeba konstatovat, že položená otázka přístupu obchodních řetězců ke svým dodavatelům není významná pro věc samou. Nastolená otázka nesouvisí s tím, zda v daném případě žalovaná svým jednáním porušila smluvní vztah, popř. zákonnou povinnost a tím žalobkyni způsobila škodu, jíž se žalobou domáhá.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ani k námitce dovolatelky, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že řízení trpí vadou spočívající v tom, že se odvolací soud nevypořádal dostatečně s procesním pochybením soudu prvního stupně v souvislosti s připuštění změny žaloby, a ani k námitce, že v řízení bylo provedeno neúplné dokazování, neboť správnost rozsudku odvolacího soudu z tohoto pohledu nemohl dovolací soud přezkoumat; jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu odvolacího soudu.
Namítá-li dovolatelka, že nezávisle na posouzení Dohod vzniklo žalované bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. na základě okolností jednostranného výběru různých plateb a poplatků ze strany žalované, ohledně čehož byla připuštěna i změna žaloby, a odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, je třeba konstatovat, že toto rozhodnutí se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci, a to výběru plateb bez smluvní garance protiplnění. V dané věci však byl předmětem žaloby nárok z titulu náhrady škody formou paušalizovaného ušlého zisku a nikoliv vrácení zaplacených poplatků či obdobných plnění. Pokud dovolatelka odkazuje na připuštění žaloby soudem prvního stupně a jeho následné pochybení v otázce jeho procesního postupu, které podle jejího názoru odvolací soud nenapravil, je třeba v tomto směru odkázat na výše uvedené, že otázka případně nesprávného konkrétního procesního postupu soudu, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, jestliže není tato otázka založena na námitce střetu odlišných právních názorů na výklad určitého právního (procesněprávního) předpisu.
S ohledem na výše uvedené bylo již bezpředmětné se zabývat námitkou, že se odvolací soud nezabýval otázkou promlčení uplatněného nároku.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, bylo namístě uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. K uvedenému závěru konečně Nejvyšší soud dospěl již v usnesení ze dne 31.8.2011, sp.zn. 23 Cdo 4060/2009, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), v nichž Nejvyšší soud posuzoval dovolání žalobkyně v obdobné věci, v níž uplatňovala shodný nárok, pouze za jiná období.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 463 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. března 2013


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu