23 Cdo 3335/2016
Datum rozhodnutí: 05.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.




23 Cdo 3335/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. K. B. , zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Viničních horách 1834/24, proti žalované MAXIMA pojišťovna, a.s. , se sídlem Praha 2, Vinohrady, Italská 1583/24, identifikační číslo osoby 61328464, zastoupené JUDr. Erikou Mačákovou, advokátkou se sídlem Praha 6, U Hadovky 564/3, o zaplacení 750 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 8/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 12 Co 299/2015-243, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 12 Co 299/2015-243, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, zakládá-li dovolatelka přípustnost dovolání na tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1577/2006, řešící procesní otázku důkazu veřejnou listinou, a od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, řešící procesní otázku věrohodnosti důkazů, a rovněž od rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 762/2001, ohledně řešení otázky důkazní povinnosti a důkazního břemene, a od rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4779/2010, zabývající se otázkou hodnocení důkazů, jestliže odvolací soud v dané věci na žádné z těchto procesně právních otázek, které byly vyřešeny v poukazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, své rozhodnutí nezaložil. Nelze tedy dovozovat, že se odvolací soud od závěrů v těchto rozhodnutích odchýlil. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil hmotně právní otázku - otázku nároku na úhradu pojistného plnění z pojistné smlouvy. K této právní otázce dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezila. Navíc námitky žalované k právnímu posouzení věci odvolacím soudem jsou založeny na vlastních skutkových závěrech žalované, odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu. Zatímco žalovaná při kritice právního posouzení vychází ze zpochybnění skutečnosti, že žalobkyně byla vlastníkem motorového vozidla, které bylo předmětem pojištění, a ze zpochybnění trvání pojistné smlouvy, odvolací soud na rozdíl od tvrzení dovolatelky učinil ze skutkových zjištění závěr, že žalobkyně byla v době pojistné události vlastnicí vozidla, které bylo předmětem platně uzavřené pojistné smlouvy s žalovanou ze dne 22. 1. 2009, na jejímž základě je dovozován nárok žalobkyně na zálohu na pojistné plnění z pojistné události, k níž došlo dne 9. 12. 2011. Námitky k právnímu posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem však nezakládají žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Navíc Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2016

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu