23 Cdo 3329/2011
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 16 odst. 2 předpisu č. 592/1992Sb., § 100 až 104 obč. zák.




23 Cdo 3329/2011


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce Figaro Ventures, Ltd. , se sídlem 58 Iphigenias Street, P.O. Box 16027, Nicosia 2085, Kypr, reg. č. 257044, zast. Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalovaným 1) Z. Š. , 2) R. Š. , oba zastoupeni JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova 1260, o zaplacení 361.333,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 33/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2011, č. j. 19 Co 419/2010-216, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2011, č. j. 19 Co 419/2010-116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se tehdejší žalobce domáhal zaplacení 361.333,- Kč s přísl. představující vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění vč. penále a úroku z prodlení na žalovaných jako ručitelích veřejné obchodní společnosti, v níž byli společníky; soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 3. 2011, č. j. 19 Co 419/2010-216 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem sporu je nárok ze zákonného ručení žalovaných (§ 86 obch. zák.) za závazky veřejné obchodní společnosti BETULA, v níž byli žalovaní společníky, spočívající v úhradě pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen VZP ) na pojistné na veřejné zdravotní pojištění vč. penále a úroků z prodlení.
Odvolací soud dále uvedl, že nárok VZP vůči dlužníku, společnosti BETULA, není nárokem z obchodního závazkového vztahu, ale jde o nárok vyplývající ze zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Ručitelský závazek jen proto, že je vztah veřejné obchodní společnosti a ručitele upraven v § 86 obch. zák., nemůže být posuzován podle právní úpravy ručení obsažné v obchodním zákoníku a nic na tom nemění ani skutečnost, že nárok byl postoupen podnikateli.
Pokud Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 6. 2009, č. j. 25 Cdo 574/2009-110, v němž řešil otázku pravomoci soudu v obdobném případě, dospěl k závěru, že jde o spor vyplývající z obchodních vztahů, řešil v tomto rozhodnutí pouze otázku pravomoci podle § 7 odst. 1 o. s. ř., přičemž pro tuto věc nebylo rozhodné, z jakého právního vztahu pohledávka vznikla. Tato skutečnost je podle odvolacího soudu významná pro rozhodnutí ve věci samé.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně týkající se posouzení promlčení uplatněného nároku jako věcně správný, neboť podle něho dnem 5.3.2001 byli ručitelé povinni zaplatit dluh na zdravotním pojištění a podle § 101 obč. zák. by 3-letá promlčení doba uplynula v březnu 2004. Byla-li žaloba doručena soudu 4. 12. 2006, bylo právo na pojistné promlčeno. Odvolací soud tak neshledal žádný právní důvod,
pro nějž by se promlčení mělo posuzovat podle obchodního zákoníku.
Dovoláním ze dne 30.5.2011 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je dán dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. důvod nesprávného právního posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce především popsal závěry soudů obou stupňů
a s jejich závěry nesouhlasí. Zejména uvedl, že v § 56 odst. 5 obch. zák. je stanoveno,
v jakém rozsahu ručí společníci u jednotlivých společností, pro jejichž ručení se použije obdobně ust. § 303 a násl. obch. zák. a byl-li na majetek společnosti prohlášen konkurs, ručí společníci za závazky do výše, v níž nebyli věřitelé, kteří své pohledávky přihlásili včas, uspokojeni v konkursním řízení.
Dovolatel dále poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2011, č. j. 22 Co 499/2008-256, v němž bylo konstatováno, že v případě věřitele, který se domáhá plnění na ručiteli, který je společníkem veřejné obchodní společnosti, jde o obchodní závazkový vztah (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) a tento vztah se povinně řídí obchodním zákoníkem (§ 261 odst. 3 písm. a) a § 312 obch. zák. a je tedy vyloučeno,
aby se na ručení společníků veřejné obchodní společnosti vztahovala úprava obsažená v občanském zákoníku.
Dovolatel se se závěry uvedené v tomto rozhodnutí ztotožňuje a je toho názoru, že promlčení je nutné posuzovat podle právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku (viz ust. § 86, 305 až 311 obch. zák.).
Dovolatel dále popsal i situaci týkající se prohlášení konkursu na majetek společnosti BETULA, rozvrhového usnesení a částečného uspokojení věřitelů. Závěrem navrhl,
aby byla odložena vykonatelnost výroků o náhradě nákladů řízení a aby dovolací soud zrušil podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Podle obsahu spisu a ani z předkládací zprávy nevyplývá, že se žalovaní 1) a 2) k dovolání vyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád, dovolání projednal a rozhodl o něm ve znění zák. č. 99/1963 Sb. účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o.s.ř.) a dále se zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel též odkázal.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (v tomto případě podle tohoto ustanovení dovolání přípustné není, neboť jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je zřejmé, že právní otázku vymezenou dovolatelem rozhodují soudy rozdílně.
K řešení je tedy otázka, jak to vyplývá z dovolání žalobce, zda ručení a s tím spojená otázka promlčení nároku, který je uplatňován vůči ručitelům, kteří jsou společníky veřejné obchodní společnosti a jde-li o nárok na úhradu pojistného na veřejné zdravotní pojištění, se posuzuje podle občanského či obchodního zákoníku.
Podle § 56 odst. 5 obch. zák. ustanovení upravující jednotlivé formy společností stanoví, v jakém rozsahu ručí společníci za závazky společnosti. Pro jejich ručení se použije obdobně ustanovení o ručení (§ 303 a násl.), pokud z jiných ustanovení tohoto zákona nevyplývá něco jiného. Je-li na majetek společnosti prohlášen konkurs, ručí společníci za závazky společnosti jen do výše, v níž věřitelé, kteří včas přihlásili své pohledávky, nebyli uspokojeni v konkursním řízení.
V případě veřejné obchodní společnosti pak podle ust. § 86 obch. zák. ručí společníci za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně.
Skutečnost, že ručitel je zavázán věřiteli uspokojit jeho nárok, pokud jej neuspokojí dlužník, neznamená, že ručitelský závazek je shodný se závazkem dlužníka, neboť tyto nároky se liší důvodem svého vzniku, event. i splatností. Ručitelský závazek je též ve vztahu k závazku dlužníka závazkem akcesorickým a subsidiárním. V posuzovaném případě to znamená, že nárok žalobce vůči žalovaným není nárokem na zaplacení zdravotního pojištění, ale jde o nárok ze zákonného ručení žalovaných dle ust. § 86 obch. zák.
Z akcesorické a subsidiární povahy ručitelského závazku ve vztahu k závazku takto zajištěnému (hlavnímu) je pak povaha hlavního závazku rozhodná pro řešení toho, jakým předpisem se ručení řídí (občanským či obchodním zákoníkem či jiným předpisem).
V posuzovaném případě podléhá hlavní závazkový vztah, tj. úhrada pojistného na zdravotní pojištění režimu zák. č. 592/1992 Sb., ve znění rozhodném pro posouzení věci, tedy veřejnoprávnímu předpisu a jde o pohledávku vyplývající z veřejnoprávního vztahu.
Nejvyšší soud v rozhodnutí z 8. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007 vyslovil názor, že řídí-li se závazek veřejné obchodní společnosti (tj. závazek hlavní) občanským zákoníkem, řídí se tímto zákoníkem též zákonné ručení společníků za takový závazek a není rozhodné, že ručení společníků veřejné obchodní společnosti upravuje obchodní zákoník.
Rozhodující tedy je, jakým právem se řídí hlavní závazek, neboť platí zásada,
že práva a povinnosti ze zajištění plnění závazků v závazkových vztazích jsou podřízeny režimu toho předpisu, kterým se řídí zajištěný závazek. V daném případě, jak již bylo uvedeno shora, podléhá hlavní závazek režimu zák. č. 592/1992 Sb.
Podle § 16 odst. 2 zák. č. 592/1999 Sb., v rozhodném znění, právo vymáhat pojistné se promlčuje za pět let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno.
Z uvedeného vyplývá, že toto ustanovení neupravuje podrobněji promlčení. Nejvyšší soud se otázkou výkladu promlčení dle ust. § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb.,
v rozhodném znění, zabýval např. v usnesení z 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004
a dospěl k závěru, že obsah pojmu promlčení obsažený v uvedeném ustanovení lze vykládat analogicky podle § 100 až 114 obč. zák., jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení.
Od tohoto závěru se dovolací soud nemá důvod odchýlit ani v posuzované věci. S ohledem na ust. § 111 obč. zák. je zřejmé, že změna v osobě věřitele (pohledávka VZP byla postoupena) nemá vliv na běh promlčení doby.
Odvolací soud správně konstatoval, že nárok VZP vůči dlužníku BETULA, v. o. s., nebyl nárokem plynoucím z obchodního závazkového vztahu, ale nárokem vyplývajícím ze zák. č. 592/1992 Sb. v rozhodném znění, a proto ručení nelze posuzovat podle ust. § 303 a násl. obch. zák. Následně pak dospěl k závěru, že promlčení je nutné posuzovat podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Odvolací soud však při tomto svém závěru pominul, ačkoliv to uvedl, že jde o nárok vyplývající ze zák. č. 592/1992 Sb., v rozhodném znění, což je určující pro posouzení, kterým předpisem se bude promlčení řídit. V tomto případě se promlčecí doba bude řídit ust. § 16 odst. 2 zák. čl. 592/1992 Sb. a teprve při absenci bližší právní úpravy promlčení v tomto ustanovení lze vykládat promlčení analogicky podle ust. § 100 až 114 obč. zák.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž byl naplněn dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
o. s. ř.), s tím, aby bylo zejména posouzeno, zda v dané věci marně uplynula promlčení lhůta dle ust. § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb.
O odložení vykonatelnosti dovolací soud nerozhodoval.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu