23 Cdo 3328/2016
Datum rozhodnutí: 30.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3328/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně FENDER s.r.o. , se sídlem Liberec, Malá 547, PSČ 46312, identifikační číslo osoby 27279600, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Liberec, 8. března 21/13, proti žalované BONUTAS TRADE s.r.o. , se sídlem Praha 4 - Nusle, Pod Vilami 747/10, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29211433, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem se sídlem Praha 5 - Motol, U Hrušky 63/8, o zaplacení 28 700 168 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 13/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 35 Co 136/2016-43, takto:
Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. 35 Co 136/2016-43, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2016, č. j. 39 C 13/2016-26, jímž nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud) se ztotožnil se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen soud prvního stupně), že u žalobkyně neexistuje zvlášť závažný důvod pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Shodně se soudem prvního stupně vyšel při právním posouzení věci ze závěru, že žalobkyně neprokázala dostatečně své tvrzení o nemajetnosti a neschopnosti uhradit soudní poplatek ve výši 1 435 009 Kč, jestliže pouze uvedla, že nedisponuje žádným nemovitým a movitým majetkem větší hodnoty a ohledně svých příjmů odkázala na sbírku listin ve veřejném rejstříku, aniž by dále cokoliv tvrdila. Ze sbírky listin ve veřejném rejstříku soudy zjistily, že v této sbírce listin chyběla tři poslední daňová prohlášení a nachází se tam jen účetní uzávěrky za rok 2012, 2013 a 2014, z nichž vyplynulo, že hospodaření žalobkyně nebylo s ohledem na výsledek hospodaření (za rok 2012 ve výši 260 000 Kč, za rok 2013 ve výši 625 000 Kč a za rok 2014 ve výši 50 000 Kč) ztrátové. Oba soudy vyšly rovněž ze zjištění, že žalobkyně eviduje další pohledávky ve výši 3 476 888,09 Kč. Na základě těchto zjištění proto nepovažovaly tvrzení žalobkyně o její nemajetnosti za věrohodné. Nevěrohodnost tvrzení žalobkyně o její nemajetnosti je podle odvolacího soudu dána i tím, že tři měsíce před podáním žaloby byla žalobkyně schopna mimo svoji běžnou činnost koupit pohledávku ve výši 28 700 168 Kč. Žalobkyně tvrdila, že uvedenou pohledávku koupila za 250 000 Kč, což však ničím nedoložila. Odvolací soud uvedl, že však již samo toto tvrzení žalobkyně zpochybňuje věrohodnost tvrzení žalobkyně o její nemajetnosti. Odvolací soud rovněž přihlédl i k tomu, že žalobkyně si musela být již v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 14. 8. 2015 vědoma toho, že vymáhání pohledávky bude vyžadovat vysokých nákladů, a to jen na soudním poplatku přesahující 1 000 000 Kč. Odvolací soud vzal dále v úvahu při právním posouzení věci zjištění, že postupitelkou pohledávky byla společnost MV PLUS s. r. o. s výsledkem hospodaření 2 576 000 Kč podle poslední založené rozvahy ve veřejném rejstříku, a že tato společnost není zatížená žádnými exekucemi.
S přihlédnutím k těmto zjištěním odvolací soud učinil závěr, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 99/2013, podle něhož soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele o osvobození od soudního poplatku, ale zvažuje, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody osvobození od soudních poplatků), je namístě zkoumat i možnost spekulativního převodu pohledávky za účelem zneužití práva na osvobození od soudních poplatků, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně v této souvislosti s ohledem na zjištění v dané věci o okolnostech předmětného postoupení pohledávky, zejména zápisy ve veřejném rejstříku, týkající se postupitelky pohledávky (společnosti MV PLUS s. r. o.), správně odkázal na odpovídající judikaturu dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015), podle níž, vznikne-li důvodné podezření, že k postoupení pohledávky nebo jiného práva, jež je předmětem řízení, došlo proto, aby jejich uplatnění v občanském soudním řízení nebylo spojováno s povinností uhradit soudní poplatky a další náklady řízení, soud žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků nevyhoví, i kdyby jeho poměry osvobození od soudních poplatků ospravedlňovaly.
Odvolací soud s ohledem na výše uvedené potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené, a to, zda z titulu úplatného postoupení pohledávky lze dovozovat, že nabyvateli postoupené pohledávky nemůže být přiznáno právo na osvobození od soudního poplatku. Dovolatelka má za to, že odvolací soud tuto otázku nesprávně posoudil a rovněž pochybil, jestliže k argumentaci žalobkyně o nedostatečném poučení zaujal stanovisko, že poučovací povinnost se týká toliko věci samé a nevztahuje se na prokázání schopnosti žalobkyně uhradit soudní poplatek. V této souvislosti dovolatelka poukázala na ustanovení § 118a o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru: . že poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, podle něhož: Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Poukazuje na to, že v tomto rozhodnutí není uvedeno, že by soud byl oprávněn činit spekulace o původu pohledávky, resp. již z principu negativně hodnotit, že v řízení je vymáhána postoupená pohledávka. Zdůraznila, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, podle kterého musí soud posuzovat celou situaci komplexně, tedy nejen k majetkovým poměrům žalobce, ale i k výši stanoveného soudního poplatku, povaze uplatněného nároku, charakteru sporu a i důvodu, proč k uplatnění nároku došlo. Má za to, že uvedeným závěrům odvolací soud při svém rozhodování vůbec nepřihlédl.
Dovolatelka proto navrhla změnit usnesení odvolacího soudu tak, že žalobkyni se osvobození od soudních poplatků přiznává, popřípadě se jí přiznává částečné osvobození od soudních poplatků. Pokud by dovolací soud tomuto návrhu nevyhověl, navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka předestřená dovolatelkou, zda z titulu úplatného postoupení pohledávky lze dovozovat, že nabyvateli postoupené pohledávky nemůže být přiznáno právo na osvobození od soudního poplatku, není otázkou v rozhodovací praxi dosud neřešenou a není ani otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud řešil správně předestřenou otázku z pohledu posouzení zvlášť závažných důvodů pro osvobození od soudního poplatku v souladu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to usnesením ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 99/2013, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda je účastník s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky. Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Závěry této ustálené judikatury Nejvyššího soudu plně dopadají na danou věc, kdy odvolací soud správně zkoumal nejen faktické poměry žalobkyně, ale s ohledem na skutková zjištění ohledně okolností převodu pohledávky na žalobkyni, přezkoumával i právní závěr soudu prvního stupně ohledně možnosti spekulativního převodu pohledávky, tedy zda v posuzovaném případě nešlo ze strany žalobkyně o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody - osvobození od soudních poplatků. V této souvislosti odvolací soud správně konstatoval, že soud prvního stupně odkázal na odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), podle níž, vznikne-li jinak důvodné podezření, že k postoupení pohledávky nebo jiného práva, jež je předmětem řízení, došlo proto, aby jejich uplatnění v občanském soudním řízení nebylo spojováno s povinností uhradit soudní poplatky a další náklady řízení, soud žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků nevyhoví, i kdyby jeho poměry osvobození od soudních poplatků ospravedlňovaly, jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky dne 14. 8. 2015, tři měsíce před podáním této žaloby, a postupitelkou pohledávky byla, jak bylo zjištěno soudem z veřejného rejstříku, společnost MV PLUS s. r. o. s výsledkem hospodaření podle poslední založené rozvahy 2 576 000 Kč, nezatížená žádnými exekucemi, přičemž žalobkyně, která tvrdí, že není schopna uhradit soudní poplatek, uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky za situace, kdy si musela být vědoma toho, že vymáhání pohledávky bude vyžadovat vysokých nákladů, a to jen na soudním poplatku přesahující 1 000 000 Kč.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, týkající se poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Cdo 149/2002, s tím, že odvolací soud nezaujal správný závěr k argumentaci žalobkyně o nedostatečném poučení žalobkyně ve smyslu § 118a o. s. ř., nutno konstatovat, že k otázce poučovací povinnosti účastníka dovolatelka žádnou právní otázku, na níž by odvolací soud své rozhodnutí založil, nevymezila. Zároveň je namístě uvést, že Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích dospěl k závěru, že případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1857/2015 dostupné na www.nsoud.cz , podle něhož, námitky o nedostatečném poučení účastníka o jeho procesních právech, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. prosince 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu