23 Cdo 3323/2010
Datum rozhodnutí: 25.01.2012
Dotčené předpisy: § 154 odst. 1 o. s. ř.




23 Cdo 3323/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D ve věci žalobkyně ESSOX s.r.o, se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7, PSČ 370 21, identifikační číslo osoby 267 64 652, proti žalovanému M. A., zastoupenému JUDr. Tomášem Pelzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, o zaplacení 166 420 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 9 C 79/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2009, č.j. 22 Co 2349/2009-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. prosince 2009, č. j. 22 Co 2349/2009-125, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2009, č.j. 9 C 79/2007-86, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni výrokem I. částku 156 660 Kč s příslušenstvím, výrokem II. částečně vyúčtovanou smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč a odměnu vymáhací agentuře ve výši 4 760 Kč a výrokem III. zaplacení náhrady nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy shledaly žalobu důvodnou. Při právním posouzení vyšly z leasingové smlouvy, která byla mezi právním předchůdcem žalobkyně, jako leasingovým pronajímatelem, a žalovaným, jako leasingovým nájemcem, uzavřena dne 14.6.2004 jakožto smlouva nepojmenovaná podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), jejímž předmětem byl osobní automobil a součástí byly podle § 273 odst. 1 obch. zák. i smluvní podmínky. Soudy dále vyšly ze zjištění, že pro neplacení leasingových splátek (od splátky splatné 15.10.2005) byla smlouva podle čl. 26 smluvních podmínek zrušena a žalovaný byl vyzván k odevzdání předmětu leasingu a zaplacení dlužných částek, což však neučinil. Teprve v průběhu řešení případu bylo žalobkyní zjištěno, že vozidlo bylo odcizeno dne 1.9.2005, což nahlásil žalovaný Policii ČR až 5.4.2006 a nárok vůči pojišťovně uplatnil až 29.8.2008. Odvolací soud přihlédl dále k čl. 28 a čl. 11 smluvních podmínek, podle nichž má žalobkyně při odcizení vozidla právo na náhradu škody vypočtené jako rozdíl mezi celkovou sjednanou leasingovou cenou, zaplacenými částkami do dne zrušení smlouvy a případně vyplaceným pojistným. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně i v tom, že žalobkyně má z důvodu prodlení žalovaného s plněním právo i na smluvní pokutu ve výši, kterou žalobkyně požaduje, tj. 5 000 Kč, a to v souladu s čl. 16 smluvních podmínek, a že oprávněný je i nárok žalobkyně na úhradu dlužných splátek splatných do ukončení smlouvy a na zaplacení odměny vymáhací agentuře. Podle názoru odvolacího soudu není probíhající likvidace škodní události pojišťovnou žádnou procesní překážkou bránící vydání soudního rozhodnutí, neboť pro rozhodnutí je ve smyslu § 154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Odvolací soud tedy nemohl případné plnění pojišťovny ve svém rozhodnutí nijak zohlednit, jestliže likvidace škodní události nebyla pojišťovnou do doby vydání rozsudku ukončena. Odvolací soud na závěr dodal, že nezpochybnitelné je právo žalovaného na vydání případného bezdůvodného obohacení, upravují-li smluvní podmínky možnost vrácení přeplatku plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Zásadní právní otázku spatřuje v tom, zda soudy správně rozhodly o přiznání plnění žalobkyni, aniž by byla ukončena likvidace pojistné události, odvíjí-li se podle čl. 11 smluvních podmínek případná škoda žalobkyně od plnění pojišťovny.
Dovolatel má za to, že žaloba byla předčasná a pro vydání rozsudku neměly soudy dostatek potřebných skutkových i právních opodstatnění, v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Poukazuje na to, že právní moc rozhodnutí přivedla žalovaného do situace, kdy žalobkyni po přiznání plnění pojišťovnou vznikne bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného.
Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nebyl vázán žádným právním názorem odvolacího soudu ve věci samé, který dřívější rozsudek pro zmeškání soudu prvního stupně zrušil.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť podle § 237 odst. 3 o. s. ř. nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Pokud ke dni vyhlášení rozsudku nebylo pojišťovnou poskytnuto pojistné plnění, mohl a musel soud rozhodnout o uplatněném nároku žalobkyně bez přihlédnutí k nároku z pojistného plnění. V případě pojistného plnění by byla poskytnutá částka z pojistného plnění předmětem další žaloby. Skutečnosti, které mají nastat teprve po rozhodnutí soudu, nemají totiž na rozhodnutí soudu žádný vliv (srov. Komentář k Občanskému soudnímu řádu, C.H.BECK, L. Drápal, J. Bureš a kol., r. 2009, 1. vydání, str. 1059).
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2012

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu