23 Cdo 3322/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: čl. § 237 předpisu č. 99/1963Sb.



23 Cdo 3322/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně JUDr. Dany Večerníkové, se sídlem v Pardubicích, Studánka, Dubinská 726, správkyně konkurzní podstaty úpadce SALMA Hradec Králové, s. r. o., identifikační číslo osoby 45534705, se sídlem v Hradci Králové, M. Horákové 271, proti žalovanému MVDr. F. M. , identifikační číslo osoby 68459114, se sídlem v Hradci Králové, M. Horákové 1100/4, zastoupenému JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, o zaplacení 125.069,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 29/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 1 Cmo 58/2013-228, 1 Cmo 344/2013, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 33 Cm 29/2011-163, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 703.313,80 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Samostatným usnesením ze dne 22. prosince 2011 bylo žalovanému uloženo, aby uhradil státu soudní poplatek v částce 28.140,- Kč.
K odvolání žalovaného potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 1 Cmo 58/2013-228, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 125.069,- Kč s příslušenstvím. V části o zaplacení částky 578.244,80 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl. Na náhradu nákladů řízení v obou stupních uložil žalobkyni zaplatit žalobci částku 66.438,- Kč. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyní požadovaná částka představuje kupní cenu dvou souborů movitých věcí, sjednanou ve dvou kupních smlouvách uzavřených mezi společností SALMA Hradec Králové, s. r. o. jako prodávající a žalovaným jako kupujícím dne 28. listopadu 2005. Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu se týká kupní smlouvy č. 114/2005. Správným byl shledán závěr soudu prvního stupně, že k zániku práva na zaplacení kupní ceny nemohlo dojít započtením pohledávky kupujícího z titulu nevyplacených mezd, neboť v režimu zákoníku práce č. 65/1965 Sb., účinného do 31. prosince 2006 (dále jen zák. práce ), nebylo možné použít pohledávky z pracovněprávních vztahů k započtení. Změnu části rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil odvolací soud tím, že se týká kupní smlouvy č. 115/2005 a žalovaný zde platně učinil kompenzační projev, započetl-li pohledávku ze smlouvy o půjčce vůči pohledávce prodávajícího na zaplacení kupní ceny.
Proti výroku I odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o zaplacení částky 125.069,- Kč s příslušenstvím, podal žalovaný dovolání. Namítá nesprávné právní posouzení věci spočívající v závěru odvolacího soudu, že započtení v pracovněprávních vztazích podle úpravy zákoníku práce č. 65/1965 Sb., účinné v roce 2005, nebylo možné. Byť soudy odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 3592/2008, má dovolatel za to, že daná právní otázka má být posouzena jinak. Právo zaměstnance na výplatu mzdy a povinnost zaměstnavatele vyplatit za vykonanou práci mzdu jsou ryze soukromoprávní nároky. Při absenci výslovné úpravy je nutné aplikovat ústavní pravidlo, že co není zakázáno, je dovoleno , zvláště pak za situace, kdy započtení odpovídalo vůli zaměstnance a zaměstnavatele.
Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným výrokem odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů odkazují při řešení nastolené právní otázky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 3592/2008, který vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001 (uveřejněného pod č. 60/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle jeho závěrů zanikají práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku (srov. § 252 až 257 zák. práce), uplynutím doby, na kterou byla omezena (srov. § 258 zák. práce), dohodou o sporných nárocích (srov. § 259 zák. práce), smrtí zaměstnance (srov. § 260 zák. práce), popřípadě neuplatněním práva ve stanovené lhůtě - prekluzí (srov. § 261 odst. 4 zák. práce). Výčet způsobů zániku práv a povinností je v zákoníku práce uveden taxativně. Znamená to mimo jiné, že jiným, v zákoníku práce neuvedeným způsobem, práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů nezanikají, a to ani tehdy, kdyby zaměstnanec a zaměstnavatel projevili v tomto směru souhlasnou vůli. Protože zákoník práce jiné než shora uvedené způsoby zániku práv a povinností nezná a protože právním důsledkem započtení je zánik pohledávky, představují pohledávky z pracovněprávních vztahů takové pohledávky, které nelze započíst a ani proti nim není možné započtení jednostranným úkonem namítat.
Uvádí-li dovolatel, že důvodem k překonání těchto závěrů je aplikace zásady co není zakázáno, je dovoleno , pak kogentním charakterem zákoníku práce č. 65/1965 Sb. se zabýval i Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. července 1996, sp. zn. I. ÚS 27/96), jenž uzavřel, že neumožňují-li pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů odchylnou úpravu vzájemných práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané. Na těchto závěrech staví i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2003, sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněný pod č. 73/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud tak neshledává důvod, aby již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Dovolání žalovaného nenaplňuje podmínky přípustnosti dovolání, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu