23 Cdo 3321/2015
Datum rozhodnutí: 19.01.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 3321/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně DAMIRO 2000, s.r.o. , se sídlem Praha 6, Na Fialce 1551/59, PSČ 16300, identifikační číslo osoby 26136473, zastoupené Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem Praha 6, Eliášova 21, proti žalované HBS CZ s.r.o. , se sídlem Praha 10, Teplárenská 608/11, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 26168731, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Platnéřská 2, o zaplacení 2 080 553,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 150/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2015, č. j. 1 Cmo 151/2014-269, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 522 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce Mgr. Michala Bedrny, advokáta se sídlem Praha 6, Eliášova 21.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2015, č. j. 1 Cmo 151/2014-269, výrokem I potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014, č.j. 37 Cm 150/2011-211, v části výroku I, ve které byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 2 080 553,45 Kč, a ve výroku II. o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení; výrokem II změnil část výroku I uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně) týkající se úroků z prodlení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 080 553,45 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení p.a. jdoucím z částky 700 000 Kč od 1. 5. 2011 do zaplacení, z částky 596 799,60 Kč od 1. 7. 2011 do zaplacení, z částky 146 779,20 Kč od 8. 8. 2011 do zaplacení, z částky 252 438 Kč od 9. 9. 2011 do zaplacení, z částky 99 451,20 Kč od 9. 10. 2011 do zaplacení a z částky 285 085,45 Kč od 7. 11. 2011 do zaplacení; výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak než učinily soudy prvního a druhého stupně. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, kdy obě soudní rozhodnutí považuje nejen za věcně nesprávné, ale i za nepřezkoumatelné pro nedostatečný způsob odůvodnění, zejména rozsudku odvolacího soudu. Uvedla otázky o nichž se domnívá, že by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak, než učinil odvolací soud a též soud prvního stupně. Zároveň uvedla, že má zcela zásadní námitky nejen k právním, ale i ke skutkovým závěrům odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a též k hodnocení důkazů. Namítá, že oba soudy jednostranně ve prospěch žalobkyně nahrazovaly skutková tvrzení žalobkyně vlastními neodůvodněnými závěry. Žalovaná nesouhlasí s právním posouzením obou soudů, podle nichž má žalobkyně nárok na zaplacení požadované částky z titulu zaplacení ceny provedeného díla, a že není důvodná obrana žalované proti uplatněnému nároku z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku vadného provedení díla. Nesouhlasí zejména s právním závěrem obou soudů, že Dodatek č. 102 s datem 5. 10. 2009 ke smlouvě o dílo č. 06/03 z roku 2003 byl samostatným smluvním ujednáním, uzavřeným po skončení účinnosti samotné smlouvy, byť její platnost byla sjednána na 1 rok. Odmítá právní názor obou soudů, že vyšší odbornost žalované, jako objednatelky, má za následek ztrátu povinnosti žalobkyně, jako zhotovitelky, písemně upozornit objednatelku na eventuální nevhodnost předaných věcí a se závěrem týkajícím se právní závaznosti technických norem.
Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a v souladu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 29 NSCR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sú. zn. 29 Cdo 2488/2013). Poukazuje na to, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak než učinily soudy prvního a druhého stupně, přičemž má-li být dovolání ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Žalobkyně poukazuje i na to, že výhrady dovolatelky ke skutkovému posouzení věci jsou z pohledu dovolání zcela irelevantní a neprojednatelné a stejně tak námitky vůči hodnocení důkazů odvolacím soudem, které nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by přesto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné, navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud věc právně správně posoudil. Podle žalobkyně navíc nelze bez uvedení kontextu s daným skutkovým stavem zjednodušeně zhmotnit právní otázky do dovolatelkou předestřených otázek. Zdůraznila, že zajišťovala jen montážní práce podle projektové dokumentace a pokynů zadávaných žalovanou a materiálu dodaného žalovanou a že žalovaná dne 16. 12. 2010 žalobkyni písemně sdělila, že není odpovědná za danou vadu týkající se tepelné izolace ve stěnách koupelen. Soudy proto podle žalobkyně dospěly ke správnému závěru, že pokud se žalovaná domáhala ve své obraně proti uplatněnému nároku na zaplacení ceny díla nároku na náhradu škody, není její nárok oprávněný, neboť uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároku z vad zboží, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Poukázala i na to, že mezi stranami došlo k dohodě o odchýlení se od norem ČSN a DIN, které nejsou právně závaznými normami, ale pouze normami doporučujícími.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Může-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ale dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostála, jestliže žalovaná s odkazem na § 237 o. s. ř. spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak než učinily soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud již v několika svých rozhodnutích (srov. např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, či v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 80/2013) dovodil, že pokud dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, která právní otázka má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Dovolatelka však neuvedla od jakého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit, tedy která dříve vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka pouze uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než učinily soudy prvního a druhého stupně. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť pouhý argument, že odvolací soud nesprávně věc posoudil, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Dovolání žalované není tedy podle § 237 o. s. ř. přípustné.
V dovolání dovolatel nevymezil v čem by rozhodnutí odvolacího soudu mělo být v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2173/99. Toto rozhodnutí navíc řeší pouze otázky skutkových zjištění.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady zahrnují odměnu advokáta ve výši 16 660 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif ), náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu a částku 3 562 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. ledna 2016

JUDr. Kateřina Ho r n o ch o v á
předsedkyně senátu