23 Cdo 3293/2015
Datum rozhodnutí: 21.01.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 3293/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Bytové družstvo TEREL v likvidaci, se sídlem v Čáslavi Nové Město, R. Těsnohlídka 1515, PSČ 286 01, IČO 25633490, zastoupeného Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Antonína Dvořáka 1117, PSČ 500 02, proti žalované Vodohospodářské společnosti Vrchlice Maleč, a.s., se sídlem v Kutné Hoře, Ku Ptáku 387, PSČ 284 01, IČO 46356967, zastoupené JUDr. Lubomírem Kubičkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, PSČ 110 01, o zaplacení částky 233 578 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 123/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2015, č. j. 6 Cmo 388/2014-166, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, č. j. 56 Cm 123/2013-141, zamítl návrh žalobce, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 233 578 Kč se 7,25% úrokem z prodlení od 8. května 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2015, č. j. 6 Cmo 388/2014-166, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Tuto otázku spatřuje ve výkladu a možné aplikaci ustanovení § 17 odst. 4 písm. a) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZVK ). Podle názoru žalobce vyložil odvolací soud předmětné ustanovení nesprávně a v důsledku toho dospěl k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Naplněna je také další podmínka přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a sice že se dovolací soud se otázkou výkladu a možné aplikace citovaného ustanovení ve své judikatuře dosud nezabýval.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony (dále jen opět o. s. ř. ).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Z obsahu dovolání se podává, že žalobce má za to, že dovolání má být přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud však již ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Takový údaj však žalobce v dovolání neuvádí. Žalobce ve svém dovolání stran jeho přípustnosti pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena tuto otázku žalobce spatřuje ve výkladu a možné aplikaci ustanovení § 17 odst. 4 písm. a) ZVK . Tímto způsobem však dovolatel požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostál. Jde totiž o tak obecné vymezení, v němž není žádná otázka hmotného práva, jež by měl Nejvyšší soud řešit, obsažena.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl ).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2016
JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu