23 Cdo 3291/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. z.



23 Cdo 3291/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce Mgr. M. M. , zastoupeného Mgr. Marianem Sikorou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Štefánikova 134/8, proti žalované Česká spořitelna , a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, o zaplacení 4.157.952,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 93/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, č. j. 3 Cmo 433/2013-270, takto:


Dovolání žalované se odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2013, č. j. 25 Cm 93/2012-121, zastavil řízení v rozsahu návrhu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.114.015,92 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2.019.338,34 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.024.598,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod III. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku).
K odvolání žalobce a žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 10. 2014, č. j. 3 Cmo 433/2013-195, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.024.598,20 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 23 Cdo 1531/2015-260, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným následně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelkou namítaným předchozím zrušovacím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015, když odvolací soud ze závěrů tohoto rozhodnutí vyšel a soudu prvního stupně uložil posoudit, zdali a v jakém rozsahu a jaké provize získané z obchodů se zákazníky, které získaly, nebo s nimiž významně rozvinuly obchod, obě obchodní zástupkyně ztratily. Odvolací soud, poté co poukázal na své předchozí dosavadní závěry o snížení odškodnění, ve svém novém zrušovacím rozhodnutí současně uvedl, že skutečnost, která může ovlivnit uplatněný nárok, je právě výsledek nového posouzení ztracených provizí obou obchodních zástupkyň. Rozhodnutí odvolacího soudu proto v rozporu s dovolatelkou namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu není.
Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelkou uplatněné námitky nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu nejsou samy o sobě způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají .
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť se tímto rozhodnutím řízení nekončí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu