23 Cdo 3287/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3287/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně T - Renard, spol. s.r.o. , se sídlem v Brně, Útěchov, Ve vilkách 113/31, identifikační číslo osoby 454 74 958, zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, proti žalovanému R. Č., zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1a, o zaplacení částky 678.309,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 219/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2015, č. j. 7 Cmo 237/2014-195, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. ledna 2014, č. j. 21 Cm 219/2009-159, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 678.309,34 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení vůči žalobkyni (bod II. výroku) a vůči České republice (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud při posouzení neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu její neurčitosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak se s jeho výtkami dovolací soud neztotožňuje. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu naopak (na rozdíl od mínění dovolatele) dovolací soud shledává v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003, ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, ze dne 22. května 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). V této souvislosti je třeba i připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, in www.usoud.cz ), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006), základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup Ústavní soud hodnotí jako ústavně nekonformní, odporující principům právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy.
Namítá-li dovolatel dále, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že Pokud žalovaný tvrdil, že fakturami č. 200905 a č. 200901 byly účtovány práce, které se netýkaly smlouvy o dílo ze dne 8. 10. 2008, pak je třeba říci, že ohledně tohoto tvrzení neunesl břemeno důkazní, neboť žádné důkazy k jeho prokázání nepředložil ani nenavrhl. , potom žalovaný v této souvislosti neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž by měl být tvrzený závěr odvolacího soudu případně v rozporu.
Tvrdí-li konečně dovolatel, že vztahy mezi účastníky měly být vypořádány v souladu s ustanovením § 457 obč. zák. a odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975 ), zcela pomíjí, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak tomu však v případě dovolatelem formulované otázky není, neboť jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu