23 Cdo 3285/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243a odst. 1 o. s. ř.



23 Cdo 3285/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce D. K. , zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské náměstí 312/1, proti žalované Kooperativa pojišťovně a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, o 390.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 30 C 38/2014, o žalobcově dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. ledna 2016, č. j. 29 Co 481/2015-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Odvolací soud potvrdil v celém rozsahu rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 390.000,-Kč s příslušenstvím, a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 30. 11. 2010 pojistnou smlouvu, kterou bylo sjednáno mimo jiné též havarijní pojištění blíže specifikovaného motorového vozidla. Dne 29. 2. 2012 žalobce nahlásil pojistnou událost na vozidle (neznámý pachatel sekyrkou rozbil skla, dveře, střechu a kapotu), žalovaná poté svým interním šetřením zjistila dne 22. 11. 2013, že vozidlo v minulosti utrpělo tzv. totální škodu (šlo o nehodu, při níž bylo třeba odstřihnout střechu vozu, aby bylo možno vyprostit z vozidla osoby, které při ní přišly o život), což však žalobce při sjednávání pojistné smlouvy žalované nesdělil. Žalovaná dopisem ze dne 4. 12. 2013 od pojistné smlouvy odstoupila. Odvolací soud zdůraznil, vycházeje z důkazů, které byly provedeny (zejména výpovědí svědků), že veškeré okolnosti svědčí o tom, že žalobce na to, že vozidlo bylo havarované, žalovanou neupozornil, tuto skutečnost tajil. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že žalovaná by pojistnou smlouvu neuzavřela, kdyby o předchozí havárii vozidla věděla, a akceptoval jeho názor, že žalobce porušil svou povinnost uloženou mu § 14 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, žalované tak vzniklo právo od této smlouvy podle § 23 odst. 1 téhož zákona odstoupit.
Odvolací soud však zjistil rovněž, že již dopisem ze dne 15. 11. 2013 žalobce sdělil žalované, že ke dni 30. 11. 2013 odstupuje od smlouvy a žalovaná tento termín ukončení smluvního vztahu v dobré víře akceptovala. Na základě tohoto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že účastníky uzavřená smlouva zanikla dohodou již ke dni 30. 11. 2013, odstoupení od smlouvy, které učinila žalovaná až poté dopisem ze dne 4. 12. 2013, tudíž nebylo účinné. Žalobci však v době, kdy od smlouvy odstoupil, muselo být zřejmé, že vyjde najevo, že při uzavírání pojistné smlouvy zamlčel podstatné skutečnosti, když vůči jeho osobě byly zahájeny úkony trestního řízení . Žalobce tím zmařil možnost žalované odstoupit od smlouvy podle § 23 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. Za takové situace má podle odvolacího soudu žalovaná právo odepřít pojistné plnění, protože výkon práva z pojistné smlouvy by byl v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále obč. zák. ).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Namítá jednak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů, které Nejvyšší soud přijal ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 315/2008, v němž uvedl, že právo odmítnout pojistné plnění má pojišťovna pouze tehdy, pokud zamlčená skutečnost (o předchozí havárii) měla vliv na pojistnou událost a na výši pojistného plnění. V daném případě však předchozí havárie v příčinné souvislosti s pojistnou událostí či výší škody není. Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil rovněž od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 4841/2007 a sp. zn. 30 Cdo 5073/2014, protože své rozhodnutí založil na rozporu žalobcova jednání s dobrými mravy, aniž by žalovaná takovou námitku vznesla a aniž by v tomto smyslu splnila svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní.
Dovolatel dále předkládá Nejvyššímu soudu otázky, které podle jeho názoru dovolací soud dosud neřešil. Nejvyšší soud by měl podle jeho návrhu posoudit, zda žalovaná mohla vznést či využít námitku dobrých mravů namísto právního úkonu, který neučinila, zda může být v rozporu s dobrými mravy výplata pojistného plnění podle pojistné smlouvy, která byla ukončena dvoustrannou dohodou, zda je pouze k tíži pojištěného, že není v pojistné smlouvě uvedena informace o havárii vozidla, jestliže z jeho prohlídky před uzavřením pojistné smlouvy vyplyne, že vůz byl havarován, a jaká je odpovědnost pojistitele za nesprávně provedenou prohlídku předmětu pojištění.
Žalovaná se k podanému dovolání podle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Žalobcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 315/2008 na daný případ nedopadá. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž nevycházelo ze skutečností, které by odůvodňovaly aplikaci § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 37/2004 Sb. (dříve § 802 odst. 2 obč. zák.), jeho rozhodnutí proto není založeno na řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi vznikem pojistné události a okolnostmi, které žalobce při sjednávání pojistné události zamlčel. Vychází ze závěru, že žalovaná měla právo odstoupit od pojistné smlouvy podle § 23 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., žalobce jí však jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy, odňal možnost toto právo uplatnit.
Na řešení otázky, zda žalovaná mohla vznést či využít námitku dobrých mravů namísto právního úkonu, který neučinila, odvolací soud své rozhodnutí rovněž nezaložil. Žalovaná totiž žádnou takovou námitku nevznesla.
Postup soudu, který posoudil soulad určitého jednání s dobrými mravy, aniž by byla taková námitka vznesena, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou žalobce zmiňuje. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5073/2014 se týká jiného právního problému, totiž absolutní neplatnosti právních úkonů. Druhé zmíněné rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4841/2007 řeší především meze dané soudu ustanovením § 120 odst. 1, věta druhá o. s. ř., podle něhož soud může v řízení provést i jiné než účastníky navržené důkazy též tehdy, když jejich potřeba vyšla v řízení najevo, mimo jiné důkazy ke skutečnostem, o nichž se v řízení procesně korektním způsobem dozví (aniž by po nich pátral). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, že by byly prováděny jiné důkazy, než které účastníci označili, ani to, že by se odvolací soud zabýval skutečnostmi, které nemají podklad v obsahu spisu. Nutno navíc dodat, že napadá-li žalobce procesní postup odvolacího soudu, namítá tak, že postup odvolacího soudu měl vady. Ty však samy o sobě nejsou dovolacím důvodem; není-li dovolání přípustné, nelze podle § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. k procesním vadám přihlížet.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda může být v rozporu s dobrými mravy výplata pojistného plnění podle pojistné smlouvy, která byla ukončena dvoustrannou dohodou. Odvolací soud, jak již uvedeno, založil své rozhodnutí na úvaze o tom, že žalovaná měla právo od smlouvy se žalobcem odstoupit podle § 23 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., ovšem žalobce takový úkon zmařil tím, že sám od smlouvy odstoupil o několik dní dříve, než se žalovaná o důvodu, pro který by sama mohla od smlouvy odstoupit, dozvěděla, a odstoupení k 30. 11. 2013 akceptovala. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcův postup byl za konkrétních okolností, které byly v řízení zjištěny, v rozporu s dobrými mravy a žalovaná tak není povinna k výplatě pojistného plnění, protože by jinak (nebýt žalobcova účelového jednání), povinnost plnit neměla. Úvaha, jejímž prostřednictvím k tomuto závěru dospěl, se nevymyká judikatuře Nejvyššího soudu. Ta totiž ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, řadí k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale je na soudu, aby ji v každém jednotlivém případě sám vymezil na základě své vlastní úvahy a v souladu s konkrétními okolnostmi zjištěnými v dané věci. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Soudní praxe se shoduje rovněž v tom, že použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití uvedeného ustanovení, je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, závěr soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení ze dne 21. května 2014, sp.zn. 30 Cdo 4232/2013, nebo usnesení ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013). Odvolací soud zvažoval všechny faktory potřebné pro svou úvahu, včetně okolností, které předcházely uzavření smlouvy (viz. dále).
Otázkou, zda je pouze k tíži pojištěného, že není v pojistné smlouvě uvedena informace o havárii vozidla, jestliže z jeho prohlídky před uzavřením pojistné smlouvy vyplyne, že vůz havarován byl, a jaká je odpovědnost pojistitele za nesprávně provedenou prohlídku předmětu pojištění, podsouvá žalobce dovolacímu soudu svůj pohled na věc, založený na jiném hodnocení důkazů a jiných skutkových okolnostech, než z kterých vycházel při svém rozhodnutí odvolací soud. Ten totiž uvedl ve svém rozhodnutí, že v písemném vyhotovení pojistné smlouvy je výslovně uvedeno, že vozidlo v minulosti nebylo vážně poškozeno. Neodpovídá tedy skutečnosti, že by informace o havárii vozidla v pojistné smlouvě chyběla (byla opomenuta). Odvolací soud zhodnotil provedené důkazy tak, že žalobce informaci o vážné havárii vozu tajil a na chybu v pojistné smlouvě neupozornil. Odvolací soud nepřijal ani závěr, že by z prohlídky uskutečněné před uzavřením pojistné smlouvy měla vyplynout existence předchozí vážné nehody, ani nezjistil, že pracovníci žalované neprovedli prohlídku správně.
Výhrady vůči způsobu, jímž odvolací soud hodnotil provedené důkazy, a vůči skutkovým zjištěním, která z nich učinil, přípustnost dovolání nezakládají. Zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, není způsobilým dovolacím důvodem (shodně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu