23 Cdo 3266/2015
Datum rozhodnutí: 21.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 3266/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Jiřího Ostravského, se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, PSČ 760 01, insolvenčního správce dlužníka CE WOOD, a.s., se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, PSČ 760 01, IČO 60745479, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, IČO 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 237/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 103/2014-954, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 218 405 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Poláška, advokáta, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 103/2014-954, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (jehož rozhodné znění, do 31. prosince 2013, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) , dále jen o. s. ř. .
Dovolatel formuloval několik otázek, které považoval za otázky hmotného nebo procesního práva podle § 237 o. s. ř.
Měl za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nezrušil nepřezkoumatelný rozsudek odvolacího soudu. Tím však dovolatel neformuluje otázku procesního práva, neboť odvolací soud neřešil, zda je možné potvrdit nepřezkoumatelný rozsudek. Dovolatel tedy namítá případnou vadu řízení. Námitka vady řízení však nemůže vyvolat přípustnost dovolání, a to ani tehdy, je-li skutečně dána.
Totéž platí o argumentech dovolatele, že odvolací soud porušil princip vázanosti vlastním právním názorem, a že se nevypořádal s právní argumentací žalobce. I zde se jedná o námitku vad řízení, která nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel měl dále za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud řešeny. Má jít o otázku, zda použití předchozích skutkových závěrů po kasaci je možné vždy (bez výjimky), anebo je tato možnost nějak limitovaná, resp. zda existují výjimky, kdy tato možnost dána není. Dovolatel se domnívá, že v posuzované věci je limitace této možnosti relevantní. Takovou otázku však odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a nemůže se proto jednat o otázku procesního práva (nanejvýše se může jednat o námitku vady řízení). Proto ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Totéž platí o otázce týkající se odkazu na skutková zjištění učiněná v jiných řízeních.
Dovolatel směřoval své dovolání i do výroků o náhradě nákladů řízení a ve vztahu k nim tvrdil zvláštní důvody přípustnosti dovolání.
Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tím že se nevypořádal s právní argumentací žalobce. Tím však dovolatel neformuluje otázku procesního práva, nýbrž pouze vznáší námitku případné vady řízení. Námitka vady řízení však nemůže vyvolat přípustnost dovolání.
Dále dovolatel vznáší otázku, kterou považuje za otázku dovolacím soudem doposud neřešenou, zda může být skutečnost, že účastník řízení je státním podnikem a spor vznikl v souvislosti s obvyklým předmětem činnosti státního podniku, důvodem hodným zvláštního zřetele (či jedním z těchto důvodů), pro který soud zcela nebo zčásti tomuto účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení.
Tuto otázku však již Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) řešil, a to právě ve sporech týkajících se státního podniku Lesy České republiky (srov. např. usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2942/2013). Závěry učiněné v uvedených rozhodnutích lze shrnout tak, že skutečnost, že stranou řízení je státní podnik, který svou podnikatelskou činnost zajišťuje zejména dodavatelsky, nemůže mít za následek přenesení nákladů řízení na žalovaného, tedy tento státní podnik, dle § 150 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s touto konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Další otázku, kterou dovolatel považoval za neřešenou, je otázka, zda skutečnost, že rozhodnutí soudu bylo pro jeho hrubé pochybení zrušeno, může být důvodem hodným zvláštního zřetele (či jedním z těchto důvodů), pro který soud zcela nebo zčásti nakonec úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení za stupeň, v němž došlo k vydání zrušeného rozhodnutí, a za stupeň, v němž došlo ke zrušení vydaného rozhodnutí.
I tato otázka je otázkou již v judikatuře dovolacího soudu vyřešenou. V usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úspěšný účastník řízení má právo na náhradu nákladů spojených s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání soudu bez ohledu na jejich celkový počet a bez ohledu na to, že by se některá z nich nemusela uskutečnit, kdyby nedošlo k vadám řízení, pro které byl zrušen předchozí rozsudek soudu.
Též Ústavní soud v minulosti několikrát judikoval (jak správně poukázal odvolací soud), že ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 3015/09). Z citovaného vyplývá, že důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. nejsou případné okolnosti na straně soudu. I v této otázce rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato otázka proto nezakládá přípustnost dovolání.
Další otázku, kterou dovolatel považoval za neřešenou, je otázka, zda skutečnost, že v průběhu soudního řízení došlo k razantní retroaktivní změně způsobu výpočtu náhrady nákladů řízení, může být důvodem hodným zvláštního zřetele (či jedním z těchto důvodů), pro který soud zcela nebo zčásti zvítězivšímu účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení.
Rovněž v tomto případě jde o otázku již dovolacím soudem vyřešenou. V usnesení ze dne 17. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, Nejvyšší soud dovodil, že změna způsobená derogačním nálezem Ústavního soudu nemůže být sama o sobě důvodem pro to, aby byla snížena odměna procesně úspěšné straně ve prospěch strany procesně neúspěšné, neboť procesně úspěšná strana se o náhradu nákladů řízení neobohatí, nýbrž se jen nově přesněji zhodnotí skutečné náklady, které úspěšná strana musela v řízení na svou obranu vynaložit. Tomu též odpovídá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená například v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014, v usnesení ze dne 3. prosince 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, v usnesení ze dne 6. ledna 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014, či v usnesení ze dne 14. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 4363/2014.
Navíc v dané věci odvolací soud vypočítal, že náklady řízení před zrušením vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. by činily 5 798 760 Kč bez DPH za jeden stupeň řízení. Přitom bylo rozhodováno dvakrát v prvním stupni a dvakrát před odvolacím soudem. Přestože v druhém rozhodnutí odvolacího soudu byla částka tvořící předmět řízení mnohem nižší, je zřejmé, že tvrzení dovolatele o razantní retroaktivní změně výpočtu náhrady nákladů řízení není v daném případě opodstatněné. I tato otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání.
Předposlední otázka, kterou dovolatel považoval za neřešenou, je otázka, jaké procesní následky má skutečnost, že vyhlášené odůvodnění rozsudku ohledně náhrady nákladů řízení není v souladu s odůvodněním uvedeným v písemném vyhotovení rozsudku.
Dovolatel prostřednictvím takto formulované otázky opět vytýká odvolacímu soudu údajné vady řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách). Odvolací soud navíc při vyhlášení rozsudku v souladu s ustanovením § 151 odst. 4 o. s. ř. odkázal při určení výše nákladů řízení na písemné vyhotovení rozhodnutí, přičemž výrokem o náhradě nákladů řízení, který má charakter usnesení, je soud podle § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán, nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo rozhodnutí doručeno.
Poslední otázkou, kterou dovolatel považoval za neřešenou, je otázka, jak se určuje tarifní hodnota u nároku na přiměřené zadostiučinění.
Nejvyšší soud při svém rozhodování určuje náklady řízení v případech, kdy je žádáno přiměřené zadostiučinění v penězích (slovy vyhlášky náhrada nemajetkové újmy ) ve věcech neuvedených v taxativním výčtu § 9 odst. 4 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle § 8 odst. 1. (srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 2356/2015, kdy sice není blíže odůvodněn způsob určení nákladů řízení, nicméně z výše přiznané náhrady nákladů řízení je zřejmé, že tarifní hodnotou byla požadovaná částka přiměřeného zadostiučinění v penězích). Ani tato otázka, jakožto otázka řešená, nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 21. ledna 2016

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu