23 Cdo 3214/2011
Datum rozhodnutí: 24.09.2013
Dotčené předpisy: § 118a o. s. ř., § 213 o. s. ř.



23 Cdo 3214/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce Ing. J. D., zast. JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem v Praze 5 Smíchov, Ke Klimentce 2186/15, proti žalovanému Ing. J. M., zast. JUDr. Jiřím Morávkem, advokátem, Choceň, Ruská 879, o zaplacení částky 1,446.682,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 55 Cm 47/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, č. j. 6 Cmo 40/2011-309, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 11. 2010, č. j. 55 Cm 47/2008-261, ve znění usnesení ze dne 13. 1. 2011, č. j. 55 Cm 47/2008-291, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1,446.682,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, dále zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5% z částky 1,446.682,- Kč počínaje od 9. 2. 2001 do zaplacení a následně rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil v jeho výrocích I. tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 1,223.697,- Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 222.985,- Kč rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, dále odmítl odvolání směřující proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že zopakoval dokazování listinami (zápočet pohledávek, předmětnými fakturami) a zjistil, že faktury č. 200031 a č. 200033 obsahují datum jejich převzetí žalovaným. U ostatních faktur tato skutečnost nebyla uvedena. Odvolací soud dále vycházel z toho, že žalobce prodával v letech 1997 2000 vejce, drůbež a výrobky velkokapacitního drůbežího chovu žalovanému na základě písemných a ústních smluv, v nichž byl sjednání úrok z prodlení ve výši 0,05% z dlužné částky denně pro případ prodlení s úhradou kupní ceny.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že vycházel ze závazného názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 32 Cdo 3363/2007, podle něhož přípis z 8. 2. 2001 nelze pokládat za doznání skutkového stavu tvrzeného žalobcem .
Odvolací soud dále konstatoval, že se žalobci nepodařilo prokázat konkrétní den, kdy vyzval žalovaného k zaplacení kupních cen zboží doručením jednotlivých faktur, s výjimkou faktur č. 200031 a č. 200033, popř. jiným způsobem. Za této situace není podle odvolacího soudu namístě u těchto ostatních faktur závěr o prodlení žalovaného se zaplacením fakturovaných cen.
V případě faktury č. 200031 na zaplacení kupní ceny ve výši 3,417.031,- Kč, která byla splatná 14. 8. 2000, došlo k prodlení s její úhradou a smluvní úrok činil celkem 84.224,- Kč. U faktury č. 200033 znějící na částku 3,142.291,- Kč splatnou 24. 8. 2000 pak smluvní úrok činil 138.761,- Kč, celkem činil úrok z prodlení 222.985,- Kč.
Odvolací soud proto uvedl, že žalobce důvodně po žalovaném požadoval 222.985,- Kč jako smluvní úrok z prodlení a v tomto rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 1,223.697,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Dovoláním ze dne 16. 8. 2011 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I. písm. a), kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení 1,223.697,- Kč byla zamítnuta, včetně souvisejícího výroku III. odvolacího soudu o nákladech řízení s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatněnými dovolacími důvody je především vada řízení (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 3 písm. b) o. s. ř.).
V obšírném odůvodnění dovolání dovolatel především popsal, v čem spatřuje vadu řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že uzavřel, že se mu nepodařilo prokázat výzvy k zaplacení kupní ceny prostřednictvím faktur a tím neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž by ho ke splnění uvedených povinností vyzval a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2388/2009 a výklad ust. § 118a o. s. ř.
Dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně prokázání doručení jednotlivých faktur žalovanému a na základě toho žalobu v převážné části zamítl, přesto, že soud prvního stupně zaujal názor opačný. Povinností odvolacího soudu vyplývající pro něho z ust. § 118a o. s. ř. bylo znovu dovolatele poučit, předestřít mu své odlišné právní hodnocení rozhodných skutečností a vyzvat jej k doplnění tvrzení či důkazů. Odvolací soud tak nepostupoval, proto jde podle dovolatele o rozhodnutí překvapivé. Dovolatel dále odkázal na nález Ústavního soudu ze 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 a nález z 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10, které se zabývají předvídatelností rozhodnutí o poučovací povinností soudu a vyjádřil pocit marnosti a údiv nad tím, že se odvolací soud neřídil rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, č. j. 32 Cdo 3363/2007-109, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno mj. i s ohledem na nesplnění poučovací povinnosti dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat, že doručil žalovanému výzvy (faktury) k zaplacení kupních cen, a proto nebyl žalovaný v prodlení s jejich zaplacením, s výjimkou faktur č. 200031 a č. 200033. Poukazuje na listinu ze dne 7. 6. 2000 nazvanou nezaplacené faktury a výpověď svědkyně V. D. a je toho názoru, že na této listině jsou uvedené faktury č. 200010 200013, č. 200014 200024 včetně data splatnosti. Z toho vyplývá, že tyto faktury byly žalovanému doručeny a jejich splatnost byla známa. Odvolací soud v rozhodnutí nevysvětluje, proč tato listina nemůže sloužit jako důkaz o doručení faktur a dovolatel je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce nesprávné a nepřezkoumatelné.
Dovolatel za nesprávný pokládá i závěr dovolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2009, č. j. 32 Cdo 3363/2007-109, že listinu z 8. 2. 2001 nelze pokládat za uznání dluhu, kterým byl odvolací soud v dalším rozhodnutí vázán a je toho názoru, že tento závěr je výrazem přepjatého formalismu. Dále uvádí, že dovoláním napadené rozhodnutí se nikterak nevypořádalo s logickými a správnými závěry soudu prvního stupně, zejména ohledně listiny z 8. 2. 2001, v níž žalovaný částečně odsouhlasil či přepočetl vyúčtované úroky z prodlení, popř. doručování faktur v období čtyř let, doručení faktury na kapitalizovaný úrok z prodlení, v níž byly uvedeny všechny faktury a jejich splatnost, listiny ze 7. 6. 2000, v níž žalovaný zrekapituloval všechny dlužné faktury v roce 2000, včetně dat splatnosti atd.
Dovolatel opět namítá, že není-li listina z 8. 2. 2001 uznáním dluhu, neznamená to, že právně neexistuje a že nemůže obsahovat jakýkoliv další právní úkon nebo projev vůle.
Zároveň dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z předkládací zprávy a ani z obsahu spisu nevyplývá, že se žalovaný k dovolání písemně vyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se zřetelem k čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dovolání projedná a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je v dovoláním napadeném rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba v částce 1.223.697,- Kč byla zamítnuta, dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nejprve vada řízení, která mohla mít za důsledek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Tento dovolací důvod dovolatel vymezil tak, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně doručení jednotlivých faktur , a přitom žalobce nepoučil o změně svého právního názoru, aby žalobce mohl prokázat svá tvrzení.
Odvolací soud dospěl po doplnění, popř. opakování dokazování k jinému skutkovému závěru, než soud prvního stupně, a to, že doručení faktur (a tím i dobu prodlení a v návaznosti na to nárok na smluvní úrok z prodlení) nelze dovodit, ze skutečnosti, že žalovaný s odstupem času faktury zaplatil.
Dovolací soud k tomuto uplatněnému dovolacím důvodu pokládá za vhodné nejprve uvést, že předmětem sporu je nárok na zaplacení smluveného úroku z prodlení a sporným je, kdy byly faktury, kromě faktury č. 200031 a č. 200033, doručeny žalovanému, respektive kdy byla jejich prostřednictvím učiněna výzva k zaplacení kupních cen a zda tedy je po právu nárok na zaplacení úroku z prodlení ve zbývající výši 1.223.697,- Kč.
Podle § 118a odst. 2 o. s. ř., má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odst. 1.
V posuzovaném případě odvolací soud věc po právní stránce posoudil, stejně tak, jak ji dovolatel právně vymezil v žalobě (nárok na smluvní úrok z prodlení), ale při právním posouzení věci odvolací soud vycházel z jiného skutkového stavu věci, a to po opakovaném dokazování, které provedl. Žalobce, jak uvedl odvolací soud, nedisponoval doklady svědčícími o předání faktur žalovanému (viz jeho podání z 8. 12. 2008) a tyto doklady nemohl předložit, a proto odvolací soud uzavřel, že skutečnost, že žalobce doručil žalovacímu faktury před jejich splatností a byl tak od této doby v prodlení s jejich zaplacením, nelze dovozovat z nesporné skutečnosti, že žalovaný faktury s odstupem času po jejich splatnosti zaplatil.
Z toho vyplývá, že odvolací soud věc posuzoval podle stejného hmotně-právního ustanovení, ale dospěl postupem podle ust. § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. k jiným skutkovým závěrům, které byly rozhodné pro posouzení výše nároku na smluvní úrok z prodlení.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že tento dovolací důvod není dán, neboť se odvolací soud za uvedeného stavu vytýkané vady řízení, tj. nesplnění poučovací povinnosti, nedopustil, neboť nebyl důvod takové poučení žalobci poskytnout (§ 118a o. s. ř.).
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení otázky uznání dluhu v listině ze dne 8. 2. 2001. Touto otázkou se dovolací soud zabýval v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2009, č. j. 32 Cdo 3360/2007-109 a od zde učiněného závěru se nemá důvod odchýlit ani nyní. Lze dodat, že z uvedené listiny nevyplývá uznání závazku k zaplacení žádného požadovaného úroku z prodlení. Další uvedené námitky, zejména spočívající v tom, že na doručení předmětných faktur lze usuzovat z listiny z 8. 2. 2001 a dalších skutečností nelze podřadit pod nesprávné právní posouzení věci, ale dovolatel zde nabízí svůj skutkový stav věci, který poté vede k pro něho příznivějšímu posouzení věci.
Odvolací soud, po částečném opakování dokazování, vč. prohlášení, žalobce ze dne 8. 12. 2007 o nemožnosti doložit doručení faktur žalovanému, totiž vycházel z toho, že nedošlo k jejich doručení, tedy k výzvě k zaplacení kupních cen ve lhůtě splatnosti uvedené ve fakturách a tak nebyl prokázán počátek prodlení s úhradou kupních cen a z toho vyplývající nárok na úhradu poplatku z prodlení.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému proto dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, a proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. září 2013 JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu