23 Cdo 3192/2007
Datum rozhodnutí: 30.04.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 3192/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. O. G., advokátem, proti žalované S. D. a. s. o zaplacení částky 139.355,- Kč s příslušenstvím a částky 73.444,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 121/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2007, č. j. 1 Cmo 158/2006-169, takto:


I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2007, č. j. 1 Cmo 158/2006-169, v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2002, č. j. 2 Cm 121/99-81, ve výroku pod bodem III o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 73.444,- Kč, se odmítá.


II. Ve zbývající části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2002, č. j. 2 Cm 121/99-81, ve výroku pod bodem II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 120.000,- Kč s úroky z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení pod body II a III se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2007, č. j. 1 Cmo 158/2006-169, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. srpna 2002, č. j. 2 Cm 121/99-81, uložil právní předchůdkyni žalované zaplatit žalobci částku 19.355,- Kč se 14,5 % úrokem z prodlení p. a. od 13. 1. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ohledně částky 40.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 27. 2. 1996 do zaplacení, částky 40.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 2. 3. 1996 do zaplacení, částky 40.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 2. 4. 1996 do zaplacení a dalšího 2,5 % úroku z prodlení z částky 19.355,- Kč od 13. 1. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu o zaplacení částky 73.444,- Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce uzavřel s právní předchůdkyní žalované smlouvu podle ustanovení § 754 občanského zákoníku (dále též jen ObčZ ) o poskytnutí přechodného ubytování jejím zaměstnancům ve svém ubytovacím zařízení, uzavření smlouvy v písemné formě však neprokázal, neboť nepředložil důkaz o tom, že vrátil právní předchůdkyni žalované podepsané vyhotovení smlouvy ze dne 10. 7. 1995; neprokázal tudíž, že závazkový vztah byl založen na dobu určitou do 31. 12. 1997. Smluvní vztah mezi těmito stranami vznikl podle závěru soudu prvního stupně konkludentně, neboť (jak tento soud uvedl) podstatnou částí smlouvy je ujednání o předmětu ubytování, doba být dohodnuta může a nemusí a trvání ubytování se řídí okolnostmi spojenými s účelem ubytování a (cena?) je dána cenou v ubytovacím řádu. Zjištění, že k předání klíčů od ubytovacího zařízení došlo až dne 2. 5. 1996, soud prvního stupně vyhodnotil jako právně nevýznamné a na základě toho, že žalobce neprokázal ubytování zaměstnanců právní předchůdkyně žalované v době po 16. 1. 1996, uzavřel, že závazkový vztah netrval do 30. 4. 1996, nýbrž jen do 16. 1. 1996. Vycházeje z toho, že sjednaná cena činila paušální částku 40.000,- Kč měsíčně, pak dovodil, že žalobce má na nárok za zaplacení ceny za ubytování do 31. 1. 1996, a to ve výši 19.355,- Kč, jež představuje rozdíl mezi částkou 20.645,- Kč, kterou právní předchůdkyně zaplatila žalobci za měsíc leden 1996, a sjednanou cenou. Uzavřel dále, že nárok na smluvní pokutu žalobci nevznikl, neboť smluvní pokutu lze podle ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ sjednat jen písemně.


K odvolání obou stran Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 2 Cmo 547/2002-118, rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení ve výši 2,5 % z částky 19.355,- Kč od 13. 1. 1996 do zaplacení, z částky 40.000,- Kč od 27. 2. 1996 do zaplacení, z částky 40.000,- Kč od 2. 3. 1996 do zaplacení a z částky 40.000,- Kč od 2. 4. 1996 do zaplacení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I), výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body II a III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 193.444,- Kč se 14,5 % úrokem z prodlení z částky 40.000,- Kč od 27. 2. 1996 do zaplacení, z částky 40.000,- Kč od 2. 3. 1996 do zaplacení a z částky 40.000,- Kč od 2. 4. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem II) a výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem III). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že písemná smlouva o ubytování ke dni 10. 7. 1995 uzavřena byla, a to na základě úvahy, že předložený originál smlouvy je podepsán oběma stranami, že strany se ve smlouvě dohodly, že smlouva nabývá platnosti dnem podpisu, aniž bylo třeba provádět zpětné doručení smlouvy protistraně, že žalovaná neprokázala oprávněnost námitky, že její právní předchůdkyně od žalobce jím podepsanou smlouvu neobdržela, a že ostatně podle ustanovení § 46 odst. 2 ObčZ stačí, byl-li písemný návrh smlouvy písemně přijat, to znamená podepsán protistranou, a zpětné doručení podepsané smlouvy právní předchůdkyni žalované nebylo tedy podmínkou její platnosti.


K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 30. května 2006, sp. zn. 32 Odo 963/2004, rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích pod body II a IV zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyložil, že z kogentních ustanovení § 44 odst. 1, § 43c odst. 2 a § 45 odst. 1 ObčZ vyplývá, že včasné přijetí návrhu smlouvy se stává perfektním a smlouva je uzavřena až okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu smlouvy dojde navrhovateli; vůči nepřítomné osobě projev vůle působí od okamžiku, kdy jí dojde. Právní posouzení odvolacího soudu, že smlouva platně vznikla, aniž je nutno zkoumat, zda se vyjádření souhlasu žalobce s návrhem smlouvy dostalo do sféry dispozice právní předchůdkyně žalované, proto dovolací soud posoudil jako nesprávné. Odvolacímu soudu vytkl (mimo jiné) též chybný závěr o důkazním břemenu, neboť tvrdil - li žalobce, že k uzavření smlouvy o ubytování došlo v písemné formě, byl to on, na kom leželo důkazní břemeno stran prokázání této skutečnosti, včetně toho, že došlo k účinnému přijetí návrhu smlouvy.


Vrchní soud v Olomouci nato rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 1 Cmo 158/2006-169, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích pod body II a III, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 193.444,- Kč s 14,5 % úrokem z prodlení z částky 40.000,- Kč od 27. 2. 1996 do zaplacení, z částky 40.000,- Kč od 2. 3. 1996 do zaplacení a z částky 40.000,- Kč od 2. 4. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce neprokázal, že se jeho souhlas s návrhem písemné smlouvy o ubytování ze dne 10. 7. 1995 dostal do dispozice právní předchůdkyně žalované, a proto s odkazem na závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem posoudil jako správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že mu vznikl nárok na zaplacení ceny za ubytování za období od 1. 2. do 30. 4. 1996 a nárok na zaplacení smluvní pokuty.


Tento rozsudek odvolacího soudu, a to ve všech jeho výrocích, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a jehož důvodnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem dovolatel shledává


a) v aplikaci norem občanského zákoníku o uzavření smlouvy na základě skutkových zjištění, na kterých soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil, neboť to je založeno na zjištění, že tu nebylo ani písemného návrhu smlouvy, který by došel žalobci, ani písemného přijetí tohoto návrhu, které by došlo právní předchůdkyni žalované,


b) v závěru o neexistenci smlouvy pro nepřijetí návrhu na její uzavření za situace, kdy byla prokázána existence listiny o smlouvě opatřené podpisy obou stran, jakož i to, že smluvní strany podle obsahu této listiny ve svých vztazích postupovaly, a v absenci posouzení této listiny z hlediska rozdílu mezi předložením návrhu smlouvy jako právním úkonem ve smyslu § 43a ObčZ a zasláním písemného vyhotovení smlouvy jakožto technickým úkonem, jímž se pouze naplňuje písemná forma smlouvy, neboť text smlouvy ze dne 10. 7. 1995 zachycuje v písemné formě práva a povinnosti dohodnuté již ode dne 1. 7. 1995,


c) v opomenutí, že návrh smlouvy lze přijmout také jednáním (v posuzované věci poskytováním služeb za navržených smluvních podmínek) a že písemné přijetí písemného návrhu smlouvy tohoto typu nemusí být vyjádřeno na téže listině, přičemž žalobce akceptaci písemného návrhu smlouvy výslovně a písemně vyjádřil ve fakturách, jimiž vyúčtoval cenu za ubytování podle obsahu této smlouvy,


d) v absenci právního posouzení uplatněného nároku též z pohledu jiné právní kvalifikace.


Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud proto vzhledem k článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.


Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.


Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl v pořadí prvním, dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..


Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek, na nichž rozhodnutí spočívá.


Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.


Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci jde o posouzení závazkového vztahu mezi podnikateli, jenž se při svém vzniku týkal jejich podnikatelské činnosti (srov. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku). Vzhledem k tomu, že tento vztah měl vzniknout v roce 1995, je při jeho posouzení nutno aplikovat obchodní zákoník (dále též jen ObchZ ) ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., neboť tento zákon vstoupil v účinnost až od 1. ledna 2001. Na uvedený vztah tedy dopadá ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění před zmíněnou novelizací, podle něhož smlouvy mezi podnikateli, které nejsou upraveny v hlavě II třetí části obchodního zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Protože se jedná o smlouvu o ubytování, kterou obchodní zákoník neupravuje a která je jako smluvní typ upravena pouze v občanském zákoníku, v jeho ustanoveních § 754 a násl., řídí se předmětná smlouva výhradně občanským zákoníkem. Pouze podle norem občanského zákoníku je tedy třeba posuzovat též uzavření smlouvy (její vznik) a její platnost, jakož i závazkový vztah jí založený. V posuzované věci to znamená, že se neuplatní speciální ustanovení obchodního zákoníku pro uzavírání smluv obsažená v § 269 a násl. a věc je třeba posoudit výhradně podle ustanovení § 34 a násl. občanského zákoníku.


Podle ustanovení § 754 ObčZ ze smlouvy o ubytování vznikne objednateli právo, aby mu ubytovatel poskytl přechodné ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném (hotely, noclehárny, ubytovny a jiná zařízení) (odstavec 1). Za ubytování a služby s ním spojené je objednatel povinen zaplatit ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími řády (odstavec 2).


Podle ustanovení § 34 ObčZ právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.


Podle ustanovení § 35 odst. 1 ObčZ projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.


Podle ustanovení § 43a odst. 1 ObčZ projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen návrh ), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.


Podle ustanovení § 43c odst. 1 ObčZ včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu.


Podle ustanovení § 44 odst. 1 věty první ObčZ je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.


Podle ustanovení § 45 odst. 1 ObčZ projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde.


Podle ustanovení § 46 ObčZ písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (odstavec 1). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí (odstavec 2, věta první).


Dovolací námitka, jíž se odvolacímu soudu vytýká, že jeho právní posouzení vychází ze skutkových zjištění, na kterých soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil, a jejíž podstatu (smysl) blíže ozřejmuje odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 452/2006, podle svého obsahu (jenž je vzhledem k § 41 odst. 2 o. s. ř. rozhodný pro její posouzení) nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. jak v dovolání zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 452/2006, tak zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 302/2004, uveřejněný tamtéž pod č. 10/2008). Touto námitkou tedy žalobce uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, usuzovat nelze. Dlužno ostatně podotknout, že jde o námitku neopodstatněnou a odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu je nepřiléhavý. V posuzované věci odvolací soud ani nedoplňoval vlastním dokazování chybějící skutková zjištění soudu prvního stupně (nedoplňoval je vůbec, natož k zásadním skutečnostem, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci), ani z rozhodnutí soudu prvního stupně nepřevzal taková skutková zjištění, která tento soud učinil přesto, že vzhledem ke svému nesprávnému právnímu názoru na nich své rozhodnutí nezaložil. Při posouzení, zda byla uzavřena smlouva o ubytování v písemné formě, odvolací soud dospěl k témuž právnímu závěru jako soud prvního stupně a tento závěr opřel o totožný skutkový základ, totiž že žalobce neprokázal, že jím podepsané písemné vyhotovení smlouvy bylo vráceno (došlo) právní předchůdkyni žalované. Pokud by soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno ani dojití písemného návrhu smlouvy žalobci, pak takový poznatek by nebyl způsobilý přivodit jiné právní posouzení. Je však třeba zdůraznit skutečnost, jež má význam též při dalších úvahách dovolacího soudu, že podle skutkového závěru soudu prvního stupně žalovaná neprokázala tvrzení, že její právní předchůdkyně odeslala žalobci písemný návrh smlouvy dne 21. 8. 1995, nikoliv tedy že neprokázala, že se tento návrh dostal do žalobcovy dispozice (jindy či jinak). Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že to byl právě žalobce, kdo předložil v řízení listinu ze dne 10. 7. 1995 v originále opatřeném podpisy obou smluvních stran (měl ji tedy ve svém držení), a bylo též zjištěno, že žalobce ve fakturách, jimiž účtoval cenu za ubytování, na tuto listinu výslovně odkazoval.


Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nemůže založit ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil zaslání listiny ze dne 10. 7. 1995 jako návrh na uzavření smlouvy, ačkoliv šlo o úkon toliko technický, o pouhé zaslání písemného vyhotovení již dříve sjednaného obsahu smlouvy, jímž se pouze naplnila písemná forma. Soudy nižších stupňů neučinily taková skutková zjištění, z nichž by vyplýval závěr, že text listiny ze dne 10. 7. 1995 zachycuje v písemné formě práva a povinnosti dohodnuté ústně již ke dni 1. 7. 1995. Soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval, ačkoliv žalobce tvrzení o této skutečnosti v řízení před ním uplatnil (srov. jeho písemné podání ze dne 7. 8. 2002). Žalovaná učinila v řízení před odvolacím soudem (při jednání dne 5. 5. 2004) shodné tvrzení; k uzavření ústní smlouvy došlo podle ní dne 1. 7. 1995 (z čehož dovozovala, že nemohlo dojít k pozdějšímu platnému uzavření písemné smlouvy), odvolací soud však k tomuto tvrzení ve svém rozhodnutí ze dne 5. května 2004, č. j. 2 Cmo 547/2002-118, nepřihlédl s poukazem na zákaz novot v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace. Žalobcova polemika s právním posouzením odvolacího soudu je tak založena na skutkových tvrzeních, jež neodpovídají skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů. Žalobce předkládá vlastní verzi skutkového stavu a na ní buduje této verzi odpovídající (od závěru odvolacího soudu odlišné) právní závěry. Přehlíží přitom, že dovolací soud při hodnocení správnosti právního posouzení vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů (je jím vázán) a prověřuje pouze, zda tento skutkový stav dovoloval odvolacímu soudu učinit příslušný právní závěr. Námitka, že právní závěr odvolacího soudu je nesprávný z toho důvodu, že tento soud aplikoval předpisy hmotného práva na neúplně či jinak nesprávně zjištěný skutkový stav věci, ve skutečnosti nesměřuje proti správnosti právního posouzení, nýbrž brojí proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, na nichž je zpochybňovaný právní závěr založen. Prostřednictvím skutkových námitek, k jejichž uplatnění je vyhrazen dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze.


Nad rámec tohoto posouzení lze konstatovat, že pokud odvolací soud uzavřel, že zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit právní závěr o uzavření smlouvy v písemné formě, je toto jeho právní posouzení v souladu s hmotným právem a se závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí v této věci a nezakládá ani jiný důvod, pro který by mělo toto rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit, že uzavření smlouvy v písemné formě je (z technického hlediska) procesem, který nemusí spočívat jen v předložení písemného návrhu a v jeho písemném přijetí; zejména v obchodním styku bude zpravidla předcházet smluvní vyjednávání, často osobní. Není přitom vyloučeno, aby smlouva, pro jejíž uzavření není zákonem vyžadována písemná forma (srov. § 40 odst. 1 ObčZ), byla uzavřena ústně (strany se shodly na jejím obsahu a souhlasně projevily vůli být jím vázány) a podle dohody smluvních stran měla být dodatečně vyjádřena též v písemné formě. Z ustanovení § 43a a násl. ObčZ však vyplývá, že v každém případě, tedy též v popsané situaci, dojde k naplnění písemné formy smlouvy pouze tehdy, bude-li respektována procedura v těchto ustanoveních upravená, tj. bude-li písemný návrh na uzavření smlouvy též písemně přijat (§ 43a odst. 1, § 43c odst. 1 a § 46 odst. 2 věta první ObčZ), k čemuž tam, kde není navrhovatel přítomen, může dojít pouze tak, že písemné přijetí návrhu dojde navrhovateli (§ 45 odst. 1 ObčZ). I kdyby tedy text listiny ze dne 10. 7. 1995 toliko zachycoval v písemné formě smlouvu uzavřenou ústně již dne 1. 7. 1995, nic by to nezměnilo na závěru, že k uzavření smlouvy v písemné formě nedošlo, nedostala - li se tato listina opatřená též žalobcovým podpisem do sféry dispozice právní předchůdkyně žalované. Toto dojití není tedy pouhým technickým úkonem; prostřednictvím tohoto technického úkonu (předáním příslušné listiny krátkou cestou, jejím doručením s využitím poštovních služeb apod.) se realizuje (dovršuje) písemný právní úkon, tedy (slovy dovolatele) se jím pouze naplňuje písemná forma smlouvy.


Dovolací námitka, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, neboť tento soud nevyhodnotil žalobcovy faktury předložené právní předchůdkyni žalované jako písemnou akceptaci návrhu smlouvy, je sice námitkou nesprávného právního posouzení, avšak námitkou nedůvodnou, která přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Faktury, byť jde o písemnost a byly žalobcem podepsány, splňují tedy požadavek písemné formy (srov. § 40 odst. 3 větu první ObčZ), za písemnou akceptaci návrhu smlouvy považovat nelze; nejde totiž o prohlášení (o výslovně učiněný projev vůle) o přijetí návrhu smlouvy, nýbrž může se z povahy věci (protože jde o vyúčtování ceny uvedené v návrhu smlouvy) jednat toliko o jiné včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas s návrhem (srov. § 43c odst. 1 ObčZ), tedy o projev vůle učiněný jiným než výslovným, tedy konkludentním způsobem (§ 35 odst. 1 ObčZ). Pojetí faktur vystavených na základě písemné objednávky (návrhu smlouvy) jako konkludentního, nikoliv tedy písemného přijetí návrhu smlouvy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu standardní (srov. např. rozsudky ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006, a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 5298/2007). Takto vymezená právní otázka tedy nemá ani judikatorní přesah, ani ji odvolací soud nevyřešil v rozporu s hmotným právem, závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí tedy založit nemůže.


Dovolací námitka, že odvolací soud neposoudil věc z pohledu jiné právní kvalifikace, způsobilá založit přípustnost dovolání rovněž není. Je tomu tak již proto, že dovolatel jinou možnou právní kvalifikaci neoznačil. V úvahu přichází posouzení uplatněného nároku na zaplacení částky 120.000,- Kč (nikoliv též nároku na smluvní pokutu) z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 a násl. ObčZ, jež by vzniklo právní předchůdkyni žalované na úkor žalobce tak, že jí žalobce plnil (poskytoval ubytování) bez právního důvodu. V dovolacím řízení, v němž je přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, a při přezkumu správnosti právního posouzení z něho vychází. Jestliže soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že žalobce neprokázal, že pracovníci právní předchůdkyně žalované využívali jeho ubytovacích služeb též v předmětné době od 1. 2. 1996 do 30. 4. 1996, pak tu není skutkový podklad pro závěr, že právní předchůdkyni žalované vzniklo na jeho úkor bezdůvodné obohacení. Za daného skutkového stavu se tedy jiné právní posouzení nenabízí.


Závěr, že nedošlo k uzavření smlouvy o ubytování v písemné formě, vede nutně (bez dalšího) k posouzení, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty. Podle ustanovení § 544 odst. 2 ObčZ smluvní pokutu lze sjednat jen písemně. Není tedy důvod zkoumat, zda byla smluvní pokuta sjednána jinak než písemně; takové ujednání by bylo pro nedostatek předepsané písemné formy podle ustanovení 40 odst. 1 ObčZ absolutně neplatné. Právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, je tedy v souladu s hmotným právem a v žádném ohledu se neodklání od rozhodovací praxe soudů. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 73.444,- Kč, tedy není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Pro výsledek dovolacího řízení ve vztahu ke zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež se týká nároku na zaplacení ceny za ubytování za období od 1. 2. do 30. 4. 1996 ve výši 120.000,- Kč, je rozhodná dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že učinil závěr o neexistenci smlouvy pro nepřijetí písemného návrhu na její uzavření, aniž za stavu, kdy byla prokázána existence listiny obsahující návrh smlouvy opatřené podpisy obou stran, jakož i to, že smluvní strany podle obsahu této listiny postupovaly, posoudil věc též z toho hlediska, zda k uzavření smlouvy nedošlo konkludentně tak, že žalobce písemný návrh smlouvy přijal jednáním.


Odvolací soud založil právní závěr o neexistenci tohoto nároku též toliko na úvaze, že nedošlo k uzavření smlouvy o ubytování v písemné formě. Opomněl, že občanský zákoník pro tuto smlouvu (na rozdíl od ujednání od smluvní pokutě) nepředepisuje obligatorní písemnou formu a závazek k zaplacení ceny za ubytování v uvedeném období tak mohl vzniknout ze smlouvy uzavřené jinak než písemně (srov. § 35 odst. 1 ObčZ). Přitom soud prvního stupně dovodil nejen to, že nedošlo k uzavření smlouvy v písemné formě (resp. že nebyly prokázány skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr o jejím uzavření), nýbrž též to, že smlouva byla uzavřena konkludentně, a bylo tedy na odvolacím soudu (který vzhledem k § 212a odst. 1 o. s. ř. není vázán uplatněnými odvolacími důvody), aby vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu vyslovenému v rozsudku dne 30. května 2006, sp. zn. 32 Odo 963/2004, přezkoumal též správnost závěru soudu prvního stupně o době trvání konkludentně sjednaného závazkového vztahu. Jestliže tak odvolací soud neučinil a právním posouzením věci z hlediska aplikace ustanovení § 35 odst. 1, 3 a § 43c odst. 1 ObčZ se nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné a tedy nesprávné (řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k této části napadeného rozsudku odvolacího soudu a na základě této právní otázky je tedy dovolání přípustné, a je též důvodné.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v uvedené části výroku ve věci samé pod bodem I z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud je, aniž bylo třeba nařídit jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v uvedené části, jakož i v závislých výrocích pod body II a III o náhradě nákladů řízení /srov. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř./, podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem o. s. ř., zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že posouzení doby trvání konkludentně založeného závazkového vztahu závisí především na zjištění, co bylo v této otázce (konkludentně) ujednáno, a že závěr, který v této otázce zaujal soud prvního stupně, neobstojí.


Jde o zjištění obsahu právního úkonu výkladem projevu vůle smluvních stran. Pravidla pro výklad právních úkonů vyjádřených jinak než slovy jsou stanovena v § 35 odst. 3 ObčZ; tyto právní úkony se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená, přičemž se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.


Soud prvního stupně se při zjišťování obsahu konkludentně uzavřené smlouvy těmito pravidly neřídil. Závěr o trvání závazkového vztahu založil toliko na poznatku o době, po kterou trvalo ubytování, aniž dovodil, co bylo mezi stranami v otázce trvání závazkového vztahu (konkludentně) sjednáno. Není přitom zřejmé, že by dospěl k závěru, že doba ubytování dohodnuta nebyla a závazkový vztah tedy skončil naplněním účelu, k němuž právní předchůdkyně žalované své pracovníky v žalobcově zařízení ubytovala (srov. § 754 odst. 1 ObčZ); toto možné posouzení ve svém rozhodnutí zmiňuje, ale jen v obecné poloze. Při svých úvahách o trvání závazkového vztahu nevzal na zřetel listinu ze dne 10. 7. 1995, ačkoliv v jiných ohledech z jejího obsahu zřejmě vycházel. S žalobcovým tvrzením, že ubytování skončilo až předáním klíčů, se vypořádal poukazem na to, že způsob předání klíčů nebyl v písemném návrhu smlouvy uveden. Na obsahu uvedené listiny zřejmě založil též poznatek o sjednané ceně ubytování; o existenci ubytovacího řádu, který zmiňuje, a o jeho obsahu neučinil žádná zjištění (ani ze spisu nevyplývá, že by byl ubytovacím řádem proveden důkaz), nehledě na to, že ustanovení § 754 odst. 2 ObčZ odkazuje na ubytovací řády pouze co do lhůt k zaplacení ceny, nikoliv co do výše ceny. Dovolatel správně poukazuje na to, že písemný návrh smlouvy, pořízený právní předchůdkyní žalované, žalobce nejen opatřil svým podpisem, ale především podle jeho obsahu jednal poskytoval pracovníkům právní předchůdkyně žalované ubytování ve svém zařízení v písemně navrženém rozsahu a v souladu s návrhem též fakturoval cenu, dokonce s výslovným odkazem na listinu ze dne 10. 7. 1995. Nabízí se tak posouzení, že předmětný konkludentní vztah byl sjednán tak, že právní předchůdkyně žalované předložila žalobci písemný návrh smlouvy a ten jej přijal tak, že přesně v jeho intencích jednal, tedy projevil vůli přijmout tento návrh jiným včasným jednáním ve smyslu ustanovení § 43c odst. 1 ObčZ. V takovém případě by obsah konkludentně uzavřené smlouvy v plné míře odpovídal obsahu písemného návrhu, tedy též co do trvání závazkového vztahu až do 31. 12. 1997 (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2006, sp. zn. 32 Odo 32/2005, a ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006).


Pro úplnost je třeba upozornit, že ze samotné skutečnosti, že právní předchůdkyně žalované předložila žalobci návrh smlouvy v písemné formě, nelze učinit závěr o existenci dohody určující písemnou formu jako předpoklad platnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 ObčZ (srov. mutatis mutandis závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 1998, sp. zn. 2 Odon 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod číslem 100). I kdyby ostatně taková dohoda uzavřena byla, mělo by nedodržení dohodnuté písemné formy za následek nikoliv to, že smlouva nebyla uzavřena, nýbrž její neplatnost, a to neplatnost toliko relativní (srov. § 40a větu třetí ObčZ), jíž se (alespoň podle obsahu spisu) žalovaná ani její právní předchůdkyně nedovolaly, konkludentně uzavřená smlouva by se tedy považovala za platnou.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. dubna 2009


JUDr. Zdeněk D e s


předseda senátu