23 Cdo 3170/2011
Datum rozhodnutí: 30.11.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 404 obch. zák.




23 Cdo 3170/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Telefónica Czech Republic, a.s. , se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 48592013, zastoupené Mgr. Petrem Pazderou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4/1535, o zaplacení částky 1,060.594,90 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 129/2007, o dovolání žalobkyně a dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011, č. j. 3 Cmo 99/2010-343, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2009, č. j. 4 Cm 129/2007-258, rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované částku 1,219.867,20 Kč s příslušenstvím, částku 660.457,50 Kč s příslušenstvím a částku 29.696,60 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Usnesením ze dne 13. července 2009, č. j. 4 Cm 129/2007-291, zamítl Městský soud v Praze návrh žalované na doplnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2009, č. j. 4 Cm 129/2007-258 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Žalobkyně se původně u Městského soudu v Praze žalobou vedenou pod sp. zn. 40 Cm 47/2002 domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 31.691,80 Kč s příslušenstvím a částku 1,028.903,10 Kč s příslušenstvím. Uplatnila tak nárok vzniklý na základě Smlouvy č. 12/96 a č. 33/99 na úhradu služeb poskytovaných žalované k provozu audiotextového zařízení za období červen 1998 a duben 1999. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a uplatnila vůči žalobkyni vzájemným návrhem ve smyslu ustanovení § 97 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) své právo na zaplacení částky 690.154,10 Kč (nárok na zaplacení tržeb žalované za období červen 1998 a duben 1999). Tento svůj návrh odůvodnila tak, že žalobkyně požaduje úplatu za služby poskytované žalované za výše uvedené období neoprávněně. Žalobkyně totiž fakturací, jež je předmětem žaloby, účtovala žalované kromě ceny za uskutečněné hovory ještě rozdíl mezi výší smluvního hovorného a cenou za uskutečněné hovory (tedy úhradu za nevyužité, ale smluvně sjednané minuty provozu). Žalovaná poukázala na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen ÚOHS ) č. j. S 1/03-3250/03-ORP, kde bylo takové jednání žalobkyně posouzeno jako porušení zákona. Později bylo soudem připuštěno rozšíření vzájemné žaloby o nárok na zaplacení tržby žalované za měsíc květen 1998 na celkovou částku 1,910.031,30 Kč, jež tvoří nepřiměřený zisk, který žalobkyně získala svévolným určováním obsahu smluv s žalovanou, a je tudíž povinna tento majetkový prospěch žalované vydat. Návrh na změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o návrh na vydání bezdůvodného majetkového prospěchu, který žalobkyně neoprávněně získala na úkor žalované, když za svoje služby poskytované žalované požadovala ceny vyšší než 6,50 Kč za 1 minutu volání, soud prvního stupně nepřipustil.
Soud prvního stupně vzájemný návrh žalované vyloučil k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 4 Cm 129/2007 a řízení o něm do pravomocného skončení řízení o původní žalobě žalobkyně vedeného pod sp. zn. 40 Cm 47/2002 přerušil. Poté, co rozhodnutím o návrhu žalobkyně v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp.zn. 40 Cm 47/2002 bylo postaveno na jisto, že nárok žalobkyně na úhradu nevyužitých, smluvně sjednaných minut provozu audiotextovného zařízení není po právu, pokračoval soud prvního stupně v řízení v projednávané věci vzájemného návrhu žalované.
Soud prvního stupně vzal z nesporných tvrzení účastníků, z provedeného dokazování a též ze zjištění učiněných v řízení o původní žalobě (spis sp. zn. 40 Cm 47/2002) za prokázané, že mezi účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy, č. 12/96 a č. 3/99, nárok žalobkyně uplatněný původní žalobou i vzájemná žaloba se vztahují k těmto smlouvám, mezi účastníky probíhalo vzájemné vyúčtování služeb formou započtení a žalobkyně vyúčtovala žalované nejen úhradu za služby počítané za minuty spojení, ale také úhradu na smlouvou sjednané povinné minuty , které žalovaná nevyčerpala.
K žalobkyní uplatněné námitce promlčení soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 404 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) uvedl, že k promlčení nároku žalované ke dni zahájení řízení o nároku žalobkyně nedošlo, k tomuto dni čtyřletá promlčecí doba u žádného uplatněného nároku žalované neuplynula.
Soud prvního stupně dále posuzoval ujednání ve smlouvách o tzv. povinných minutách , poukázal na zdůvodnění v rozhodnutí o původním nároku žalobkyně, že nárok žalobkyně na úhradu povinných minut dán není. Žalobkyně při fakturaci započítala i výnos z neprovolaných minut. Ujednání o povinných minutách jsou neplatná, žalobkyně zneužila svého dominantního postavení na trhu a porušila ustanovení § 11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Zneužití dominantního postavení ve formě přímého vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jiným účastníkem trhu (žalovanou) soud prvního stupně shledal v části smlouvy, kde byl ujednán minimální počet využitých minut ze strany žalované. Protože jsou smluvní ujednání o tzv. povinných minutách neplatná, je neplatný i úkon žalobkyně, kterým vyúčtovala v tomto rozsahu své plnění a oproti tomuto svému nároku započítala žalovanou uplatněný nárok v plném rozsahu, tedy i v rozsahu, kde přesahoval sjednanou úplatu za skutečný počet žalovanou využitých minut spojení. Žalobkyně drží po právu pouze částku odpovídající celkové ceně za služby, které žalované skutečné poskytla. Porovnáním jednotlivých vyúčtování ze smluv měl soud prvního stupně postaveno na jisto, že žalobkyně neuhradila žalované částku přesahující odměnu za minuty skutečného plnění poskytnutého žalované, ačkoliv měla povinnost tak učinit. Soud prvního stupně tedy vzájemné žalobě žalované vyhověl a žalobkyni zavázal k úhradě dlužné jistiny s příslušenstvím.
Po vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2009,
č. j. 4 Cm 129/2007-258, žalovaná navrhla jeho doplnění ve smyslu § 166 o. s. ř., neboť dle jejího názoru nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. Návrhem na vydání doplňujícího rozsudku se žalovaná domáhala, aby bylo rozhodnuto i o nároku, který uplatnila v podání doručeném soudu dne 3. ledna 2008 v bodě III., spočívajícím ve vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který žalobkyně neoprávněně získala na úkor žalované, když za svoje služby požadovala cenu vyšší než 6,50 Kč za 1 minutu volání.
Soud prvního stupně uzavřel, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2009, č. j. 4 Cm 129/2007-258, byl vyčerpán celý předmět řízení, neboť změna žaloby, resp. její rozšíření o celkovou částku 8,603.254,70 Kč nebylo předmětem řízení vzhledem k usnesení soudu, kterým tuto změnu žaloby zamítl, a návrh na vydání doplňujícího rozsudku zamítl.
K odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku i žalované proti výše uvedenému usnesení Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., v rozsahu uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované 1,219.867,20 Kč, 660.457,50 Kč a 29.696,60 Kč, jinak jej ohledně příslušenství a ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Pokud jde o odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně měl pro rozhodnutí dostatek skutkových zjištění, především z původního sporu vedeného pod sp. zn. 40 Cm 47/2002. Původní žaloba a vyloučená vzájemná žaloba spolu souvisí nejen potud, že jde o nároky ze shodných smluv, ale i proto, že se uplatněné nároky v těchto řízeních týkají v obou případech tzv. povinných objemů transakcí. K promlčení nároku žalované nedošlo, neboť promlčecí lhůta ohledně nároku žalované přestala v daném případě běžet dnem, kdy bylo zahájeno řízení ve věci sp. zn. 40 Cm 47/2002 (5. dubna 2002).
Ve vztahu k napadenému usnesení soudu prvního stupně, odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 166 o. s. ř., s postupem soudu prvního stupně souhlasil. V situaci, kdy soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby (její rozšíření), pak se další nárok, jenž byl změnou požadován, předmětem řízení v této věci nestal a stát nemohl. Soud prvního stupně vyčerpal celý předmět řízení, nemohl rozhodovat o nároku, který nebyl předmětem řízení. V této souvislosti se návrh žalované na doplnění rozsudku z tohoto pohledu jeví jako snaha o prolomení ustanovení § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř., podle kterého proti usnesení o připuštění nebo nepřipuštění změny návrhu nelze podat odvolání. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správné potvrdil.
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podaly dovolání žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované 1,219.867,20 Kč, 660.457,50 Kč a 29.696,60 Kč, odkazujíc co do jeho důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Žalobkyně namítá, že přípustnost dovolání vychází z následujících otázek zásadního právního významu: 1) Do jaké míry může soud poté, co vyloučí vzájemný nárok k samostatnému projednání, vycházet ze svých závěrů, zejména pak skutkových, učiněných ve věci chronologicky dříve rozhodnuté. Jaký vliv má skutečnost, že v obou řízeních mají účastníci odlišné procesní postavení a důkazní břemeno je rozvrženo odlišně, když výsledek sporu může být důsledkem i procesního zanedbání. 2) Jaký vliv na otázku promlčení dle § 404 obch. zák. má skutečnost, že tvrzená pohledávka, vůči níž je předmětný nárok s velkým časovým odstupem započítáván, byla následně shledána neexistující. 3) Zda je skutečně každé účtování odměny za povinný objem plnění bez dalšího zneužitím dominantního postavení dodavatele, zda není třeba v každém individuálním případě posuzovat, do jaké míry může být tento typ odměny přiměřený tržním podmínkám.
K první zásadní právní otázce žalobkyně uvádí, že jakmile došlo k vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému projednání, pak se jedná o dvě samostatná řízení, která mají po procesní stránce nezávislé osudy , soud ve vyloučené věci není vázán svým rozhodnutím ve věci původní. Zdůrazňuje, že v každém z těchto dvou řízení je důkazní břemeno rozvrženo jinak, v případě vzájemné žaloby je důkazní břemeno nastaveno obráceně než v řízení o původní žalobě žalobkyně. Zastává názor, že je nepřípustné, aby v jednom soudním sporu byl účastník neúspěšný jen proto, že se mu v nezávisle probíhajícím sporu nepodařilo vyvrátit soudem vytvořenou presumpci požadovaným způsobem, nota bene pokud jsou v těchto sporech účastníci v opačných procesních pozicích .
V další části dovolání, kde žalobkyně argumentuje ve prospěch promlčení uplatněného nároku žalované, označuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud pouze odkázal na jazykové znění ustanovení § 404 obch. zák., aniž se argumenty žalobkyně zabýval. Vyslovuje názor, že konstrukce § 404 obch. zák. odráží zásadu, dle které započítávané pohledávky zanikají k okamžiku svého střetu. Pakliže byla pohledávka žalobkyně uplatněná žalobou ze dne 5. dubna 2002 shledána neexistentní, pak vzájemné pohledávky k okamžiku střetu nezanikly a tvrzená pohledávka žalované se v období od července 2002 do června 2003 promlčela. Ustanovení § 404 obch. zák. lze aplikovat pouze na případy, kdy proti sobě stojí dvě existující započitatelné pohledávky.
Konečně k třetí otázce zásadního právního významu žalobkyně namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval jejími argumenty uvedenými v odvolání, pouze s odkazem na rozhodnutí ÚOHS uzavřel, že jakékoli účtování odměny za povinné objemy hovorů je bez dalšího zneužitím dominantního postavení. Opětovně poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí, kdy odvolací soud zcela opomenul otázku uznání dluhu dobrovolným plněním. Z rozhodnutí ÚOHS nevyplývá, že by ke zneužití dominantního postavení došlo tím, že účtování odměny za povinné objemy hovorů je bez dalšího vždy nepřiměřené tržním podmínkám, ale že pouze vytváří bariéru pro konkurenci dodavatele.
S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Žalovaná však rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním v potvrzující části druhého výroku. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), písm. c) a odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Žalovaná se dále domnívá, že přípustnost dovolání lze spatřovat i v ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., když odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí části návrhu (vzájemné žaloby).
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (ve věci samé) rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když žalobkyně mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Namítá-li předně žalobkyně, že je třeba odpovědět na otázku, jaký má vliv rozdílné procesní postavení účastníků v řízení o vzájemném návrhu na důkazní břemeno účastníků oproti řízení o samotné žalobě, nezakládá tím otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť tato otázka podle obsahu odůvodnění rozhodnutí nebyla pro závěry odvolacího soudu určující.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí však nezakládá ani polemika žalobkyně o výkladu a aplikaci ustanovení § 404 obch. zák. soudy nižších stupňů.
Podle ustanovení § 404 odst. 1 obch. zák. bylo-li právo, jež podléhá promlčení, uplatněno v soudním nebo rozhodčím řízení ve formě protinároku, přestává u něho běžet promlčecí doba dnem, kdy bylo zahájeno soudní nebo rozhodčí řízení ohledně práva, proti němuž protinárok směřuje, jestliže se jak nárok, tak i protinárok vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání.
V rozsudku ze dne 15. května 2007, sp. zn. 32 Odo 1591/2005, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 404 odst. 1 obch. zák. obsahuje speciální úpravu pro případy, kdy se nárok a protinárok vztahují k jedné smlouvě nebo sice k více smlouvám, které však mají povahu tzv. smluv závislých. Odchylka od obecné zásady, podle níž se protinárok považuje za uplatněný v den, kdy byl v soudním nebo rozhodčím řízení podán návrh na jeho projednání, spočívá v tom, že promlčecí doba u práva uplatněného ve formě protinároku, který se stejně jako nárok vztahuje k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, přestává běžet již dnem, kdy bylo zahájeno soudní nebo rozhodčí řízení ohledně práva, proti němuž nárok směřuje. Smyslem popsané speciální právní úpravy je zajistit účastníku uplatňujícímu protinárok v otázce promlčení jeho práva rovné postavení s účastníkem, proti jehož právu, ohledně něhož je zahájeno soudní nebo rozhodčí řízení, protinárok směřuje.
Namítá-li žalobkyně, že ustanovení § 404 obch. zák. lze aplikovat pouze na případy, kdy proti sobě stojí dvě existující započitatelné pohledávky, nezakládá tím otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že řízení o vzájemném návrhu se vztahuje ke stejné smlouvě jako řízení o původní žalobě. Na otázce zápočtu pohledávek rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo. Žalovaná uplatnila vzájemný návrh ve smyslu ustanovení § 97 o. s. ř., nikoliv např. takovou námitku započtení, která by v souladu s ustanovením § 98 o. s. ř. byla považovala za vzájemný návrh.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze potom usuzovat ani z námitky žalobkyně, že pouhý charakter odměny (to, že se jedná o povinné objemy či paušální odměny) ještě sám o sobě neznamená její protiprávnost, že musí být prokázána nepřiměřenost tržním podmínkám a z toho vyplývající případné dominantní postavení žalobkyně na trhu. Žalobkyně v této souvislosti namítá, že odvolací soud učinil skutkový závěr o zneužití dominantního postavení žalobkyní, ačkoliv tento z rozhodnutí ÚOHS č. j. S 1/03-3250/03-ORP, na nějž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkazuje, nevyplývá. Žalobkyně tak napadá nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu o nepřiměřenosti odměny za povinné objemy hovorů tržnímu prostředí a skutkový závěr o zneužití jejího dominantního postavení na trhu. Zneužití dominantního postavení je objektivní kategorií vztahující se k chování dominanta na trhu, a tedy otázkou skutkovou (srov. shodně Raus, D., Neruda, R. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář a související české i komunitární předpisy. Praha: Linde Praha, a. s., 2004, s. 140, vycházející mj. z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Hoffmann-La Roch ). Prostřednictvím této námitky tak uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilým dovolacím důvodem, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jak je tomu v projednávané věci.
Namítá-li konečně žalobkyně opakovaně v dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když se nevypořádává s námitkami žalobkyně, jako možného uznání dluhu dobrovolným plněním, nenapadá nesprávné právní posouzení věci, ale poukazuje na eventuální vady řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady řízení, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Žalobkyní namítané vady řízení takový střet právních názorů nepředstavují, a takto vytčenými vadami tudíž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Uvedené závěry s sebou nesou konečné posouzení dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání žalované rovněž není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná dovoláním výslovně napadla část druhého výroku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. Tento výrok, ač je součástí rozsudku, však má povahu usnesení.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládají ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci návrhu žalované na doplnění rozsudku, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť podle uvedeného ustanovení ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o dovolání proti usnesení ve věci samé; tím však usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalované na doplnění rozsudku, není.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu