23 Cdo 3147/2009
Datum rozhodnutí: 22.10.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 3147/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. L. K., advokátkou, proti žalovanému J. B., zastoupenému Mgr. J. V., advokátem, o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 78/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 15 Co 601/2007-202, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 067,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. V., advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 15 Co 601/2007-202, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2007, č.j. 20 C 78/2004-147, v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 27 325 Kč, ve výši 51 806 Kč a ve výši 38,30 Kč denně za dobu od 1.9.2007 do zaplacení.


Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nelze sjednat smluvní pokutu za prodlení se zaplacením pohledávky z titulu náhrady škody. Odvolací soud dále konstatoval, že podle § 544 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) si mohou smluvní strany sjednat pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu jako další (nový) závazek zaplatit určitou částku. Pokud žalobce spojoval svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty s tvrzením, že žalovaný porušil povinnost zaplatit mu 7 657 Kč jako náhradu škody včas a je proto s úhradou v prodlení, odvolací soud dovodil, že se jedná o situaci, kdy žalobce požaduje smluvní pokutu za porušení zákonné povinnosti, nikoliv smluvní povinnosti, což je podle kogentního ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. vyloučeno, proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty, neboť závazek k zaplacení smluvní pokuty na straně žalovaného není dán.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda je možné mezi účastníky sjednat smluvní pokutu pro případ neuhrazení náhrady škody či bezdůvodného obohacení vzniklé tím, že žalovaný porušil smluvní povinnost vrátit žalobci na základě jeho výzvy zapůjčené movité věci.


Dovolatel navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly v částech, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí nároku na zaplacení smluvní pokuty, zrušeny a věc vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl odmítnutí dovolání žalobce, neboť se domnívá, že toto dovolání není přípustné.


Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (11.11.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,


a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,


b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,


c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.


Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.


Podle ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.


Smluvní pokuta je tedy vázána na porušení smluvní povinnosti. Pokud by strany chtěly zajistit smluvní pokutou splnění povinnosti stanovené zákonem, musely by tuto zákonnou povinnost transformovat do obsahu smlouvy. Je možno poukázat i na judikovaný závěr Nejvyššího soudu, který v několika rozhodnutích konstatoval, že smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.5.1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99 a ze dne 21.3.2007, sp. zn. 33 Odo 805/2005).


V dané věci oba soudy správně dovodily, že smluvní pokutou nelze zajistit pohledávku z odpovědnosti za škodu, resp. z nároku na náhradu škody, a to v době, kdy ještě povinnost k zaplacení náhrady škody neexistuje. V takovém případě není totiž najisto postaveno, zda vůbec k porušení povinnosti dojde a jaká konkrétní majetková újma tím vznikne. Závazek na zaplacení smluvní pokuty za možné prodlení s povinností nahradit škodu v době, kdy závazek na náhradu škody ještě neexistuje, by byl sjednán neurčitě. Soudy pak správně uzavřely, že nebylo třeba se dále skutkově zabývat tím, zda nárok na smluvní pokutu byl takto výslovně sjednán. Navíc žalobce v tomto směru neučinil ani žádné tvrzení.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s hmotným právem (§ 544 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.


Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání žalobce není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 8 160 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 607,50 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 10 067,50 Kč.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.


V Brně dne 22. října 2009


JUDr. Kateřina Hornochová


předsedkyně senátu