23 Cdo 3146/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3146/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované Generali Pojišťovně a.s. , se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61859869, o zaplacení 308 845 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 344/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2013, č. j. 29 Co 244/2013-70, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.):

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. května 2013, č. j. 29 Co 244/2013-70, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. února 2013, č. j. 14 C 344/2010-61, kterým bylo řízení v dané věci zastaveno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který řízení zastavil, jestliže žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení do jednoho roku od přerušení řízení (§ 111 odst. 3 o. s. ř.), které bylo vyhlášeno usnesením na základě § 110 odst. 1 o. s. ř. na jednání soudu dne 31. 8. 2011, jehož se žalobce bez omluvy neúčastnil, ač bylo předvolání k jednání žalobci řádně doručeno, a na němž žalovaná navrhla, aby řízení bylo přerušeno.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vyjádřil domněnku, že podmínky pro zastavení řízení v dané věci nejsou dány. Podle dovolatele se odvolací soud při řešení této procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nezabýval-li se jeho námitkou vznesenou k tomu, že mu rozhodnutí o přerušení řízení nebylo nikdy řádně doručeno. Má za to, že rozhodnutí, kterým bylo řízení zastaveno, je rozhodnutí podstatné, a jeho doručení nemůže být prokázáno jiným náhradním způsobem. Dovolatel je přesvědčen, že pokud mu nebylo doručeno rozhodnutí o přerušení řízení, nemohla ani běžet lhůta k možnému podání návrhu na pokračování v řízení. Navrhl proto, aby rozhodnutí o zastavení řízení bylo zrušeno a o věci bylo znovu jednáno a rozhodnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pokud dovolatel v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, z dovolání nevyplývá, od které ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud přitom již dříve judikoval, že z obsahu dovolání musí být patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Takový údaj se však z dovolání nepodává, neboť dovolatel neuvedl žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky přerušení řízení a následně zastavení řízení odchýlit. Dovoltel namítá pouze nesprávný procesní postup soudu. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolacími námitkami tak žalobce nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu