23 Cdo 3140/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 3140/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, IČO 62967541, proti žalované Globus ČR, k.s., se sídlem v Praze 9, Čakovicích, Kostelecká 822/75, PSČ 196 00, IČO 63473291, zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, o zaplacení částky 787 049,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 125/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2010, č. j. 12 Cmo 227/2009-196, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Vysoudila, advokáta, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku z nerealizovaných dodávek zboží do prodejen žalované za období od 1. 6. 2005 do 31. 8. 2005.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. března 2010, č. j. 12 Cmo 227/2009-196, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č. j. 49 Cm 125/2007-138, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 787 049,88 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou probíhala v období od 24. 8. 2000 do 8. 3. 2005 obchodní spolupráce na základě rámcových smluv označených jako Dohoda o nákupních podmínkách . Ze smlouvy ze dne 4. 11. 2004 soudy zjistily, že zde byly rámcově dohodnuty podmínky dodávek zboží (vlasových ozdob a drogistické galanterie) mezi žalobkyní a žalovanou. V preambuli této smlouvy označené jako § 1 pak bylo obecně vymezeno, že objednatel bude nakupovat u dodavatele zboží pro dodávky do svých jednotlivých obchodních jednotek. Smlouva přitom neobsahovala žádné ustanovení o povinnosti žalované odebrat konkrétní množství či druh zboží v konkrétním čase. Takovou povinnost žalované nebylo možno dovodit ani z jiných listinných důkazů.
Oba soudy shodně uzavřely, že pokud jde o dohodu o nákupních podmínkách ze 4. 11. 2004, tato byla řádně uzavřena, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by ji podepsala neoprávněná osoba, a tudíž by byla neplatná. Jak dohoda ze dne 4. 11. 2004, tak i dohoda o nákupních podmínkách z 22. 9. 2003 nejsou smlouvami o smlouvě budoucí, nezakládají tedy kontraktační povinnost žalované. Obě jsou rámcovými smlouvami a neobsahují žádný konkrétní závazek odebrat zboží, který by byl žalovanou porušen a v důsledku toho by žalobkyni ušel zisk. Pokud žalovaná jednostranně ukončila spolupráci s žalobkyní, pak tato skutečnost nezakládá nárok žalobkyně na náhradu škody, neboť ke vzniku škody v důsledku jednání žalované nedošlo. Podle shodného závěru soudů tak nebyly naplněny podmínky vzniku nároku na náhradu škody podle § 373 s násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ).
Tvrzení žalobkyně o údajné jednostranné výhodnosti obou dohod o nákupních podmínkách pro žalovanou nemá podle závěru obou soudů žádný právní význam, nemění nic na jejich platnosti v dohodnutých časových obdobích. S ohledem na § 267 odst. 2 obch. zák. se v obchodních závazkových vztazích (tedy i ve vztazích založených dohodami mezi účastníky) neuplatní § 49 obč. zák., a to ani v obchodních závazkových vztazích, na které dopadá úprava občanského zákoníku; platné jsou tedy i smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž od takových smluv upravených obchodním zákoníkem nelze ani odstoupit.
Poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, nemá v dané věci žádné opodstatnění, neboť z okolnosti, že žalobkyně případně platila žalované též tzv. zalistovací poplatky , nelze dovozovat jakoukoliv spojitost s eventuálním ušlým ziskem, jehož zaplacení se žalobkyně domáhá v tomto řízení.
Taktéž odkaz žalobkyně na článek 82 písm. d) a článek 81 odst. 1 písm. e) smlouvy o založení Evropských společenství není podle závěru soudů obou stupňů případný, neboť zde vyslovený zákaz vázání uzavření smlouvy na podmínku přijetí dalšího plnění nesouvisejícího s předmětem smlouvy nemá nic společného s předmětem žaloby, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení ušlého zisku.
Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, když v období od 1. 6. do 31. 8. 2005 neodebírala od žalobkyně zboží, a proto již jen z tohoto důvodu nemá žalobkyně nárok na náhradu tvrzené škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že jej považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nastolila otázku právního posouzení chování obchodních řetězců a právní otázku odpovědnosti za škodu, která měla být podle dovolatelky řešena v rozporu hmotným právem. Dovolatelka tak uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v tom, že v podobné situaci, ve které se ocitla dovolatelka, se ocitají všichni dodavatelé prodávající své zboží prostřednictvím sítě obchodních řetězců, které v současné době pokryly 85 % veškerého maloobchodního obratu zboží. Dodavatelé (v dané věci žalobkyně) jsou vázáni tzv. adhezními smlouvami, které jsou co do vzájemných práv a vinností natolik nevyvážené, že lze uvažovat o jejich neplatnosti pro jejich rozpor se zákonem. Dodavatel je proto v důsledku nastavení situace obchodními řetězci zavázán platit jim různé příspěvky a poplatky (bonusy, rabaty, slevy, příspěvky na prezentaci, příspěvky na otevření nových prodejen apod.) bez existence smluvně zajištěného protiplnění. Podle dovolatelky tato situace omezuje smluvní volnost jen do nejzákladnější podoby, tj. zda do smluvního vztahu vstoupit či nevstoupit. Uzavíráním smluv podmíněných akceptací dalších povinností dodavatelů (úhrady uvedených poplatků), které nesouvisí s předmětem smlouvy porušuje žalovaná podle názoru dovolatelky článek 82 písm. d) a též článek 81 odst. 1 písm. e) Smlouvy o založení Evropských společenství. Takové chování zakazuje i zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, který reguluje vztah mezi řetězci a některými jejich dodavateli. Pokud tento zákon dopadá pouze na dodavatele potravinářských výrobků, jedná se o diskriminační stav, který by měly podle názoru dovolatelky dořešit soudy i pro jiné dodavatele, což však v tomto řízení nezohlednily.
To, že je vybírání poplatků řetězci v rozporu s dobrými mravy, jak v řízení dovolatelka namítala, shledal Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, posuzujícím obdobnou situaci mezi týmiž účastníky, stejně jako Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 5. prosince 2006, č. j. 3 Cmo 95/2006-227, v němž byl výběr poplatků posouzen jako právní úkon neplatný ex tunc s tím, že řetězci bylo uloženo vrácení vybrané částky žalobkyni. Pokud se v dané věci soudy uvedenými rozhodnutími nezabývaly, vytýká jim dovolatelka, že rozhodly ve stejné věci jinak.
Uplatněný nárok měly soudy posuzovat jako náhradu škody podle § 420 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a § 373 a násl. obch. zák. ve spojení s § 268 obch. zák. nebo jako bezdůvodné obohacení žalované podle § 451 a násl. obč. zák., event. jako úmyslné bezdůvodné obohacení. Na prvním místě měly soudy zkoumat postavení dovolatelky a jednání žalované z hlediska pohledu § 39 obč. zák. a následně podle § 265 obch. zák. Dovolatelka také uvedla, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v čem má tato vada spočívat, však neozřejmila.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyní uvedené důvody jsou prostými odvolacími důvody podle § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř., které nemohou tvořit zásadní právní význam věci, stejně tak jako generalizující tvrzení žalobkyně, že obchodní řetězce realizují 85 % veškerého maloobchodního obratu. Právo na pokračování jejích dodávek minimálně ve stejném rozsahu jako v minulosti z dohody o nákupních podmínkách nevyplývá. Zákaz podmiňování uzavření smlouvy (o dodání zboží) s dodavatelem akceptací dalších povinností podle Smlouvy o založení Evropských společenství je nerozhodný pro tento spor, stejně jako zákaz zneužití významné tržní síly vůči dodavatelům stanovený v zákoně č. 395/2009 Sb. na vztah mezi žalobkyní a žalovanou věcně nedopadá a navíc se jedná se o právní normu, která nabyla účinnosti až dne 1. 2. 2010. Stejně tak rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007 řešil zcela jinou otázku - vrácení poplatků uhrazených žalobkyní při příležitosti otevření nových prodejen žalované. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Po tomto posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané věci nebylo rozhodnuto v rozporu s dosavadní judikaturou, nebyl-li v posuzovaném případě splněn jeden z předpokladů nároku na náhradu škody, a to porušení povinnosti, které na straně žalované nebylo v řízení prokázáno. Současně není dán žádný jiný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Je třeba připomenout, že odvolací soud vyšel ze zjištění, ze kterého vyšel i soud prvního stupně, že v posuzované věci neexistovala mezi účastníky právní povinnost, smluvní ani zákonná, kterou by žalovaná ve vztahu k žalobkyni porušila, když v řízení nebyla prokázána existence platné smlouvy, ze které by vyplývala povinnost žalované odebírat od žalobkyně zboží v předmětném období od 1. 6. 2005 do 31. 8. 2005. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán.
Je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že v rozhodném období, v němž měla žalobkyni vzniknout škoda způsobená ji žalovanou porušením smluvní povinnosti ze smlouvy ze dne 4. 11. 2004, dospěl k závěru, že tato smlouva neobsahovala povinnost žalované odebírat zboží žalobkyně a nelze takovou povinnost dovodit ani ze zákona, není možno dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže ve smyslu § 373 obch. zák. uzavřel, že žalobkyni v daném řízení nevznikl nárok na náhradu škody (ušlého zisku) uplatněné vůči žalované.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že ve smlouvách uzavíraných mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli se projevuje výrazná ekonomická nerovnost smluvních stran a je v nich narušena zásada smluvní volnosti, když dodavatel je v důsledku nastavení situace řetězci zavázán platit obchodnímu řetězci různé příspěvky a poplatky (např. na prezentaci, na podporu prodeje spojené s otevřením nové prodejny, bonusy, rabaty či slevy, úhradu provozních a investičních nákladů řetězce), a to vždy bez jakéhokoli smluvně zajištěného a řetězcem garantovaného protiplnění, je třeba konstatovat, že položená otázka přístupu obchodních řetězců ke svým dodavatelům není významná pro věc samou. Nastolená otázka nesouvisí s tím, zda v daném případě žalovaná svým jednáním porušila smluvní vztah, popř. zákonnou povinnost a tím žalobkyni způsobila škodu, jíž se žalobou domáhá, jak správně uvádí žalovaná ve svém vyjádření k dovolání.
Z hlediska posouzení dané žaloby je nepřípadné i tvrzení žalobkyně o porušování povinností stanovených v článku 82 písm. c) a článku 81 odst. 1 písm. e) Smlouvy o založení Evropských společenství, která stanoví, že se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí. V nyní posuzované věci se jedná o nárok na náhradu ušlého zisku žalobkyně, který jí měl vzniknout v důsledku neodebírání dodávek zboží žalovanou, obsah uvedených článků tudíž na projednávanou věc nedopadá, stejně jako zákon č. 395/2009 Sb. o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktu a jejím zneužití, kterým dovolatelka argumentuje. Tento zákon upravuje vztahy při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a nabyl účinnosti až po uplynutí doby, v níž měla žalobkyni vzniknout škoda.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ani k námitce dovolatelky, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. K uvedenému závěru konečně Nejvyšší soud dospěl již v usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4644/2008, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 4658/2008, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 5167/2008, ze dne 28. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 885/2010, a konečně i v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4060/2009-252, a v usnesení ze dne 26. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 4810/2009 (uvedená rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), v nichž posuzoval dovolání žalobkyně v obdobných věcech, v nichž uplatňovala obdobný nárok. Nejvyšší soud v této souvislosti současně podotýká, že ústavní stížnost dovolatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 23 Cdo 4658/2008-342, a proti předcházejícím rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 3 Cmo 439/2007-257, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. července 2008, č. j. 13 Cm 443/2007-188, Ústavní soud usnesením ze dne 8. září 2011, sp. zn. II. ÚS 895/11, odmítl. Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, na něž dovolatelka vícekrát odkazuje, se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci (vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě částečně neplatné smlouvy).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně 27. října 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu