23 Cdo 3137/2013
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 36 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, předpisu č. 618/2006Sb.




23 Cdo 3137/2013 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Duovize s.r.o., se sídlem v Praze 8 Libni, Na Truhlářce 2067/6, PSČ 180 00, IČO 28932889, zastoupené JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 2, o zaplacení částky 484 413 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 132/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2013, č. j. 53 Co 512/2012-105, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. června 2012, č. j. 12 C 132/2011-83, zamítl žalobu na zaplacení částky 484 413 Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 323 028 Kč od 3. července 2011 do 31. července 2011 a z částky 484 413 Kč od 1. srpna 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se v řízení domáhala úhrady zdravotní péče, kterou poskytla pojištěncům žalované v měsících květen a červen 2011, s tvrzením, že po zániku Zdravotní pojišťovny MÉDIA dne 28. března 2011 vstoupila žalovaná do práv a povinností této zrušené pojišťovny, a to i do povinností plynoucích ze Smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou žalobkyně uzavřela dne 16. dubna 2010 se Zdravotní pojišťovnou MÉDIA.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že Zdravotní pojišťovna MÉDIA byla do obchodního rejstříku zapsána dne 2. března 2002 (správně 2009) a 28. března 2011 zanikla v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 280/1992 Sb., o rezortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách (dále jen zákon č. 280/1992 Sb. ), a to bez likvidace sloučením s žalovanou. V takovém případě ve smyslu ustanovení § 6 odst. 6 zákona č. 280/1992 Sb. na nástupnickou zdravotní pojišťovnu přechází veškerý majetek, závazky a pohledávky, včetně práv a povinností zanikající pojišťovny, a to včetně pracovně-právních vztahů. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně jako nestátní zdravotnické zařízení založené 22. července 2009 uzavřela dne 16. dubna 2010 se Zdravotní pojišťovnou MÉDIA smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 01747/0072010, a to pro ambulantní specializovanou péči v odbornosti 705 (dále jen smlouva ). V článku VIII této smlouvy Způsoby a důvody ukončení smlouvy je pod písmenem b) uvedeno, že smlouva zaniká dnem zániku zdravotnického zařízení nebo pojišťovny nebo dnem úmrtí fyzické osoby, která byla provozovatelem zdravotnického zařízení. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně vyúčtovala poskytnutí zdravotní péče v měsících květnu a červnu 2011 částkou, která je předmětem řízení, tu však žalovaná odmítla uhradit s odůvodněním, že vstoupila do závazků a pohledávek Zdravotní pojišťovny MÉDIA existujících před jejím zánikem, tj. před 28. březnem 2011.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval platností předmětné smlouvy a dospěl k závěru, že obsahuje všechny náležitosti, jak jsou stanoveny v příloze 2, článku 2, bodu 3 vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, jednoznačně vymezuje poskytovanou zdravotní péči jak co do druhu, tak co do rozsahu, a posoudil tuto smlouvu jako platně uzavřenou.
Zánikem Zdravotní pojišťovny MÉDIA výmazem z obchodního rejstříku ke dni 28. března 2011 nastala podle závěru soudu prvního stupně skutečnost, na kterou pamatuje smlouva ve svém bodu VIII, bod 1, písm. b), tedy že dnem zániku pojišťovny došlo k zániku smlouvy. Soud prvního stupně nepřijal názor žalobkyně, že předtím, než Zdravotní pojišťovna MÉDIA zanikla, sloučila se s žalovanou, která tak vstoupila do všech smluvních práv a povinností. Takový výklad by byl v rozporu s dikcí § 6 odst. 6 zákona č. 280/1992 Sb. a jeho logickým a systematickým výkladem a v rozporu s vyhláškou č. 618/2006 Sb. Podle ustanovení § 6 zákona č. 280/1992 Sb. pojišťovna, s níž se zrušovaná zdravotní pojišťovna sloučila, přebírá odpovědnost pouze za závazky, které vznikly do dne sloučení, tedy do dne zrušení zdravotní pojišťovny, které závazky vznikly. Soud prvního stupně poukázal i ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění platném do 1. dubna 2012 (dále jen zákon č. 48/1997 Sb. ) a také na jeho ustanovení § 46. Zdravotní pojišťovna nemá ve vztahu ke zdravotnickým zařízením, až na výjimku uvedenou v § 17 zákona č. 48/1997 Sb., žádnou kontraktační povinnost, z žádného zákonného ustanovení nevyplývá možnost vnutit žalované jakoukoliv smlouvu se zdravotnickým zařízením. Jiný výklad by byl v přímém rozporu se zásadou smluvní volnosti zakotvenou v zákoně č. 48/1997 Sb. Žalovaná tak po zániku Zdravotní pojišťovny MÉDIA, tedy po 28. březnu 2011, nevstoupila do práv a povinností plynoucích ze smlouvy ze dne 16. dubna 2010, a je-li žalobou požadována úhrada péče po datu zániku smluvní pojišťovny, je třeba žalobu zamítnout.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2013, č. j. 53 Co 512/2012-105, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 57 828 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, které posoudil jako správné. Poukázal na to, že jak smlouva samotná, tak článek 8 písm. b) přílohy č. 1 vyhlášky č. 618/2006 Sb., který byl přímo přejat do smluvních ujednání, nepovažují za skutečnost rozhodnou pro zánik smlouvy zrušení smluvní pojišťovny, ale právě její zánik. Ohledně zániku právnických osob odkázal na obecnou právní úpravu, která rozlišuje pojmy zrušení a zániku v ustanovení § 20a občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) v návaznosti na dvoufázový proces vzniku právnických osob, když zrušení je chápáno jako právní skutečnost, která zákonem upraveným způsobem nastává tehdy, když právnická osoba nemá nebo nemůže plnit funkce, pro které byla zřízena; až zánik právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku nebo v jiném zákonem určeném rejstříku výmazem z tohoto rejstříku má za následek ztrátu její způsobilosti být subjektem práv a povinností ve smyslu § 18 odst. 1 obč. zák. Zánik právnické osoby ve vztahu k její způsobilosti k právům a povinnostem je tak postaven na roveň úmrtí fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 věta prvá obč. zák.
Jak smlouva, tak výše citovaná příloha vyhlášky, za skutečnost rozhodnou pro zánik vztahů smlouvou založených považují zánik pojišťovny. Jaký způsob jejího zrušení této právní skutečnosti předchází, nijak nerozlišují ani nespecifikují, zjevně jej za rozhodný vůbec nepovažují. Pro zánik smlouvy je rozhodná právě ztráta právní subjektivity smluvní pojišťovny. To lze nepochybně dovodit i z toho, že ve vztahu ke zdravotnickému zařízení je skutečností pro zánik smlouvy rozhodnou mimo jiné úmrtí fyzické osoby, která je jeho provozovatelem, tedy opět ztráta právní subjektivity. Namístě je pak jediný závěr, a to ten, že jak smlouva, tak právní úprava smluv rámcových, v souladu se kterou byla uzavřena, s právním nástupnictvím ve smluvních vztazích vůbec nepočítají a vylučují je, za rozhodnou skutečnost považují ztrátu právní subjektivity. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nevstoupila do práv a povinností smluvní pojišťovny v celém rozsahu smluvních ujednání, ale pouze do těch, které vznikly do 28. března 2011, je závěrem věcně správným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) spatřuje dovolatelka v tom, že dovolací soud dosud neřešil právní otázku rozsahu právního nástupnictví Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, tj. žalované, po dnes již zaniklé Zdravotní pojišťovně MÉDIA, a otázku posouzení, zda v souvislosti se zrušením Zdravotní pojišťovny MÉDIA došlo či nedošlo k zániku smluvních vztahů mezi touto zrušenou zdravotní pojišťovnou a jednotlivými zdravotnickými zařízeními, jmenovitě k zániku smluvního vztahu navázaného žalobkyní se Zdravotní pojišťovnou MÉDIA uzavřením smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 16. dubna 2010.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaná nevstoupila sloučením se Zdravotní pojišťovnou MÉDIA do práv a povinností původně založených smlouvou z 16. dubna 2010 uzavřenou mezi Zdravotní pojišťovnou MÉDIA a žalobkyní. Podle názoru dovolatelky se jedná o nesprávné právní posouzení věci, a sice otázky zániku smlouvy a také otázky právního nástupnictví žalované ve vztahu s ní sloučenou Zdravotní pojišťovnou MÉDIA; je tudíž naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka je přesvědčena, že k zániku smlouvy o poskytování zdravotní péče může dojít pouze v případě zániku zdravotní pojišťovny bez právního nástupce. Naopak v případě zániku zdravotní pojišťovny bez likvidace jejím sloučením s jiným právním subjektem, konkrétně při jejím sloučení se žalovanou, je nutno respektovat obecné principy právní kontinuity práv a povinností mezi právním nástupcem a právním předchůdcem. O tom podle dovolatelky svědčí i text zvláštního předpisu, kterým se řídí institut sloučení zdravotních pojišťoven, tj. zákona č. 280/1992 Sb., a důvodová zpráva (jíž je nutno respektovat jako jeden ze zdrojů, který je využitelný při výkladu zákona), v níž se výslovně uvádí Zánik zaměstnaneckých pojišťoven je upraven v souladu s obecně závaznými předpisy.
Princip právní kontinuity při sloučení dvou právních subjektů je pak nutno postavit i do souvislosti s ustanovením článku 8 písm. b) přílohy č. 1 vyhlášky č. 618/2006 Sb. Při respektování celistvé logiky právního řádu je pak podle dovolatelky nutno dospět k závěru, že pokud článek 8 písm. b) přílohy č. 1 citované vyhlášky spojuje zánik zdravotní pojišťovny se zánikem smlouvy o poskytování zdravotní péče, tak za tento zánik zdravotní pojišťovny je možno považovat pouze takový zánik, kdy nedochází k právnímu nástupnictví v souvislosti se sloučením zanikající zdravotní pojišťovny s jinou zdravotní pojišťovnou.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o nesprávné právní posouzení dané věci, navrhla dovolatelka zrušení jeho rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony, vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 4. března 2013.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka zániku závazkového vztahu vzniklého na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením při zániku této zdravotní pojišťovny nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzované věci se dovolatelka domáhala úhrady zdravotní péče, kterou vynaložila na bývalé pojištěnce Zdravotní pojišťovny MÉDIA v květnu a červnu v roce 2011, tedy poté, kdy byla tato zdravotní pojišťovna zrušena bez likvidace sloučením s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky a ke dni 28. března 2011 vymazána z obchodního rejstříku.
Odvolací soud při řešení otázky, zda došlo k přechodu práv a závazků ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou žalobkyně uzavřela se Zdravotní pojišťovnou MÉDIA dne 16. dubna 2010, na žalovanou, považoval za rozhodující skutečnost pro posouzení uplatněného nároku to, že došlo k zániku této smluvní pojišťovny. Vyšel z obsahu této smlouvy, ze zákona č. 280/1992 Sb. a z vyhlášky č. 618/2006 Sb. Smluvním ujednáním upravujícím zánik smlouvy v jejím článku VIII, odstavci 1, písmenu b) byla přejata úprava vyhlášky č. 618/1992 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. Podle článku 8 písm. b) přílohy č. 1 této vyhlášky smlouva nebo její část zaniká dnem zániku zdravotnického zařízení nebo pojišťovny nebo dnem úmrtí fyzické osoby, která byla provozovatelem zdravotnického zařízení. Stejně tak podle uvedené smlouvy účastníků dochází k zániku smlouvy v citovaném ustanovení článku VIII, bodu 1, písmenu b) dnem zániku pojišťovny.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené ujednání smlouvy stanovící podmínky jejího zániku nelze pro případ, že dojde k zániku Zdravotní pojišťovny MÉDIA s právním nástupcem, hodnotit jinak než jako rozvazovací podmínku podle ustanovení § 36 obč. zák.
Podle § 36 odst. 1 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
Z uvedené právní úpravy vyplývá, že při naplnění rozvazovací podmínky podle § 36 obč. zák. nastává zánik právních účinků smlouvy bez dalšího. V dané věci, kdy v předmětné smlouvě byl sjednán její zánik v návaznosti na zánik Zdravotní pojišťovny MÉDIA, pak nelze dojít k jinému závěru, než že zánikem této pojišťovny zanikly právní účinky této smlouvy.
Jestliže tedy nastala sjednaná rozvazovací podmínka smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi žalobkyní a Zdravotní pojišťovnou MÉDIA spočívající v zániku této pojišťovny, k čemuž došlo jejím výmazem z obchodního rejstříku k datu 28. března 2011, nemůže se žalobkyně podle této smlouvy domáhat úhrady zdravotní péče poskytnuté v období květen a červen 2011.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. dubna 2014
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu