23 Cdo 3135/2015
Datum rozhodnutí: 03.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3135/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Elektro Pavel Kladiva, s.r.o. , se sídlem Dolany čp. 454, PSČ 78316, identifikační číslo osoby 48395889, zastoupené JUDr. Jiřím Staňkem, advokátem se sídlem Olomouc, Žerotínovo nám. 8, proti žalovanému D. U. , podnikateli se sídlem Konice, Za nádražím 326, PSČ 798 52, identifikační číslo osoby 64262731, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem Konice, Za nádražím 497, o zaplacení 72 427 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 21/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2015, č. j. 27 Co 102/2014-296, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. ledna 2015, č. j. 27 Co 102/2014-296, výrokem I změnil rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 20. listopadu 2013, č.j. 7 C 21/2010-251, ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení 72 427 Kč s příslušenstvím zamítl; výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným vznesená námitka promlčení uplatněného nároku je důvodná. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně mohla vyzvat žalovaného k plnění na základě ústně uzavřené dohody o realizaci společného reklamního programu na propagaci prodeje elektrozboží na prodejnách, resp. na základě nepojmenované smlouvy uzavřené podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) po skončení akce nejpozději dne 31. 12. 2005, kdy také žalobkyně vystavila žalovanému fakturu č. 12005017 na částku 72 427 Kč. Datum splatnosti uvedené na této faktuře není podle odvolacího soudu pro posouzení počátku běhu promlčecí doby relevantní. Protože žalobkyně mohla vzhledem k absenci dohody o splatnosti vyzvat žalovaného k zaplacení žalobou uplatněného nároku bez zbytečného odkladu již dne 1. 1. 2006 a poprvé uplatnit své právo u soudu dnem 2. 1. 2006, kdy počala ve smyslu § 391 odst. 1 obch. zák. běžet čtyřletá promlčecí doba (§ 397 odst. 1 obch. zák.), skončila promlčecí doba dnem 2. 1. 2010. Byla-li žaloba podána až dne 19. 1. 2010, tedy po uplynutí promlčecí doby, odvolací soudu hodnotil námitku promlčení vznesenou žalovaným jako důvodnou. Odvolací soud podpořil své rozhodnutí judikaturou Nejvyššího soudu, který řešil otázku běhu promlčecí doby již v rozhodnutí ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 10/2014 a též v rozhodnutí ze dne 20. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4472/2010, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ., řešící obdobnou věc, kdy mezi účastníky nebyla dohodnuta doba, kdy měl být závazek splněn, a kdy splatnost pohledávky závisela na žádosti věřitele o plnění. Odvolací soud na základě skutkových zjištění zároveň dospěl k závěru, že ze strany žalovaného se nejedná o výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), neboť neshledal v daném případě výjimečnost posuzovaného případu pro uplatnění § 3 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí podle ní závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007 a ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2590/2009, které odvolací soud ve svém rozhodnutí podle dovolatelky zcela pominul a právní otázku počátku běhu promlčecí doby posoudil odlišně od závěrů uvedených v těchto rozhodnutích, když aplikoval závěry jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4472/2010), řešící též otázku počátku běhu promlčecí doby. Dovolatelka je přesvědčena o správnosti závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 31 Cdo 5241/2007 a 23 Cdo 2590/2009 a má za to, že pokud neměl odvolací soud za prokázané, že by mezi účastníky byla dohodnuta splatnost peněžitého závazku žalovaného vůči žalobkyni ve výši 72 427 Kč a kdy na jeho zaplacení žalobkyni vznikl nárok, měl soud vycházet z toho, že splatnost práva žalobkyně na předmětné plnění ze strany žalovaného byla mezi účastníky určena tak, že byla ponechána na vůli žalobkyně, jako věřitelky, která svoji vůli projevila vyznačením data splatnosti na faktuře č. 12005017, doručené žalovanému, tudíž počátek běhu promlčecí doby měl být stanoven podle § 392 odst. 1 obch. zák., tj. s ohledem na žalobkyní určenou dobu splatnosti ve faktuře, a odvolací soud měl dovodit, že žalobkyní uplatněný nárok není promlčen. Dovolatelka zároveň brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že výkon práva žalovaného, tj. žalovaným uplatněné námitky promlčení žalobou požadované pohledávky, není v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně v dovolání popisuje jednání žalovaného, které je podle ní vysledovatelné ze spisových materiálů, a na rozdíl od odvolacího soudu pokládá posuzovanou věc za případ výjimečný , u něhož nutno uplatnění námitky promlčení pohledávky žalobkyně posuzovat jako výkon práva odporující dobrým mravům.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. listopadu 2013, č.j. 7 C 21/2010-251, se potvrzuje.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že pokud není stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li dovolatelka za to, že dovolání je přípustné proto, že otázka počátku běhu promlčecí doby byla dovolacím soudem rozhodována jinak v rozhodnutích ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007 a ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2590/2009, na rozdíl od rozhodnutí ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4472/2010, nutno konstatovat, že dovolatelkou poukazovaná rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 5241/2007 a sp. zn. 23 Cdo 2590/2009 řeší odlišnou skutkovou situaci, než jaká je dána v posuzované věci, v niž se nejedná o případ, kdy splatnost plnění byla ve smlouvě určena takovým způsobem, že byla ponechána na vůli věřitele, jako v případě řešeném v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2590/2009 a nejedná se ani o skutkovou situaci řešenou v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, kdy si účastníci dohodli splatnost plnění tak, že cenu plnění zaplatí objednatel na účet zhotovitele do 14 dnů po vystavení daňového dokladu. V dané věci odvolací soud naopak vyšel ze zjištění, že žádná dohoda o splatnosti plnění nebyla mezi účastníky prokázána. Staví-li tedy dovolatelka přípustnost dovolání na tom, že dovolací soud rozhodoval ohledně stanovení počátku běhu promlčecí doby v daném případě rozdílně od jiných řešených případů, pominula, že v rozhodnutích, na něž poukázala, řešil odvolací soud zcela jinou skutkovou situaci. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že by v dovolatelkou uváděných rozhodnutích Nejvyšší soud řešil právní otázku počátku běhu promlčecí doby jinak než v posuzované věci, byla-li řešena odlišná skutková situace. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozhodnutí ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 10/2014), řešící obdobnou věc, kdy mezi účastníky nebyla dohodnuta doba, kdy měl být závazek splněn, a kdy splatnost pohledávky závisela na žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.) dovodil, že se neuplatní ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku, ale ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu.
Pokud dovolatelka dále v dovolání namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, který v dané věci dovodil, že výkon práva žalovaného, tj. žalovaným uplatněné námitky promlčení uplatněné pohledávky, není v rozporu s dobrými mravy, dovolatelka touto námitkou nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu ohledně aplikace § 3 obč. zák., nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně věc posoudil z hlediska rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, a prezentace vlastního právního názoru o posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu