23 Cdo 313/2017
Datum rozhodnutí: 15.05.2017
Dotčené předpisy: o. s. ř.



23 Cdo 313/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PERSO International s. r. o. se sídlem v Černošicích, Peroutkova 1860, IČO 26721147, zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému T. C. , podnikateli se sídlem Malá Hleďsebe 31, PSČ 353 01 Velká Hleďsebe IČO 44615787, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, o zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 8 C 247/2014, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 21 Co 109/2016-217, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 21 Co 109/2016-217, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
Odůvodnění:

Okresní soud Praha západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. prosince 2015, č. j. 8 C 247/2014-178, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dne 28. listopadu 2005 smlouvu o spolupráci, podle které žalobkyně poskytla žalovanému právo používat logo a obchodní jméno PERSO International, know-how, obchodní metody, systém postupů a práva z duševního vlastnictví a informace o dodavatelích a zákaznících. Žalovaný se v této smlouvě zavázal zaplatit kromě částky za úvodní školení měsíční poplatek ve výši 5% z celkových zakázek bez DPH, dále se zavázal poskytovat žalobkyni pravidelně informace o realizovaných prodejích, tržbách, jednotlivých zakázkách apod. (článek 3.17 smlouvy). Strany smlouvy si dále sjednaly úrok z prodlení ve výši 20% p. a. z dlužné částky (článek 6.1 smlouvy) a pro případ porušení povinnosti mimo jiné uvedené v článku 3.17 také smluvní pokutu ve výši 1 500 000 Kč za každé jednotlivé porušení (článek 8.1 smlouvy).
Dopisem ze dne 10. prosince 2009 upozornila žalobkyně žalovaného, že žalovaný porušuje smlouvu ve více bodech a pokud to nezmění, bude mu vyúčtována smluvní pokuta, příp. může žalobkyně od smlouvy odstoupit. Dopisem ze dne 15. prosince 2009 žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce sdělil žalobkyni, že smlouvu o spolupráci považuje za neplatnou pro neurčitost a rozpor se zákonem a že by uvítal mimosoudní řešení sporu nejlépe dohodou o narovnání, případně rozumné vypořádání a ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o spolupráci.
Žalobkyně se domáhala žalobou zaplacení smluvní pokuty ve výši 90 000 Kč za období duben 2010 až prosinec 2010, neboť v těchto měsících žalovaný porušil svoji povinnost podle článku 3.17 smlouvy o spolupráci. Následně žalobkyně rozšířila žalobu také o smluvní pokuty za období leden 2011 až červen 2011 a období říjen 2011 až březen 2012, a to ve výši 10 000 Kč za každý měsíc. Soud provedl další důkazy především e-mailovou komunikací mezi stranami smlouvy, z níž plyne, že jejich spolupráce byla v letech 2006 až 2009 úspěšná.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o spolupráci jako nepojmenovanou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli v souladu s § 269 odst. 2 obch. zák. a neshledal žádný důvod k případné neplatnosti smlouvy. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že žalovaný nikdy smluvní vztah v souladu se smlouvou neukončil, a uvedl, že zásada pacta sunt servanda je jednou ze základních zásad soukromého práva. Dopis žalovaného ze dne 15. prosince 2009 soud zhodnotil jako neurčitý právní úkon, neboť z něj není zřejmé, zda žalovaný od smlouvy odstupuje či zda žádá o ukončení spolupráce dohodou.
Soud prvního stupně se neztotožnil ani s argumentací žalovaného, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně sice měla ze smlouvy o spolupráci zajištěn měsíční příjem v podobě poplatků žalovaného, ovšem žalovanému poskytla know-how, mezi jehož složky soud prvního stupně příkladem zařadil firemní logo, možnost využívat webové stránky, seznam dodavatelů, vzorové dokumenty apod. Soud nadto podotkl, že ze smlouvy o spolupráci poskytla žalobkyně žalovanému nejen jednorázové plnění na úvodním školení, ale také plnění kontinuální spočívající například v právu žalovaného používat její logo a obchodní jméno, tudíž není nic neobvyklého na tom, že žalobkyně požadovala pravidelný měsíční poplatek sjednaný ve smlouvě. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalovaný poté, co přestal plnit své povinnosti ze smlouvy, pouze naznačil, že by smlouvu chtěl ukončit, avšak konkrétní kroky k jejímu ukončení (například odstoupení od smlouvy) již neučinil. Z tohoto důvodu soud prvního stupně vyloučil, že by mohl být nárok žalobkyně promlčen, neboť závazek nebyl právně relevantním způsobem skončen.
Soud prvního stupně tedy aplikoval § 544 odst. 1 obč. zák., podle kterého sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda, a žalobkyni přiznal právo na zaplacení smluvní pokuty. Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že sjednaná výše smluvní pokuty za porušení povinnosti žalovaného poskytovat žalobkyni informace podle článku 3.17 smlouvy o spolupráci je nepřiměřeně vysoká a pokutu snížil v souladu s § 301 obch. zák. Soud při snížení smluvní pokuty přihlížel také k tomu, že žalovaný fakticky ukončil spolupráci s žalobkyní v prosinci 2009 a od té doby výhody ze smlouvy již nevyužíval. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalovaný je povinen platit smluvní pokutu za porušení povinnosti pouze do dvou let od faktického ukončení spolupráce, tedy do prosince 2011, přičemž toto časové rozmezí soud určil s ohledem na to, že ve smlouvě bylo ujednáno určité omezení žalovaného v činnosti shodné či podobné vybavování interiérů po dobu dvou let od skončení smlouvy (článek 3.26 smlouvy). V uvedené době pak soud v rámci moderačního práva snížil smluvní pokutu na 5 000 Kč za měsíc a uvedl, že za rok 2012 již považuje jakoukoliv smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. 21 Co 109/2016-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně své rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnil. Odvolací soud právní závěry soudu prvního stupně rozvedl a v odůvodnění vyložil, že jsou v souladu i se závěry nálezů Ústavního soudu.
K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně při moderaci smluvní pokuty vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, odvolací soud uvedl, že v průběhu jednání před soudem prvního stupně byl k důkazu sdělen obsah všech založených listin a při posledním ústním jednání soud prvního stupně účastníky poučil podle § 119a o. s. ř., přičemž žádný z účastníků již netvrdil žádné nové skutečnosti ani nenavrhl doplnění dokazování. Odvolací soud tedy uzavřel, že jestliže měla žalobkyně za to, že nebyl správně zjištěn skutkový stav, měla soudu prvního stupně navrhnout po tomto poučení důkazy k prokázání skutkového stavu, což však neučinila. Odvolací soud zopakoval, že odvolací řízení je postaveno na systému neúplné apelace, která v zásadě neumožňuje účastníkům uplatnit novoty v odvolacím řízení, které neuplatnili před soudem prvního stupně, ačkoli tak mohli učinit. Soud tedy uzavřel, že vzhledem k tomu, že soud prvního stupně účastníky řádně poučil podle § 119a o. s. ř., a k tomu, že žalobkyně své námitky vznesla až v odvolání, nemůže k nim v odvolacím řízení přihlížet.
Rozsudek odvolacího soudu napadla včasně podaným dovoláním žalobkyně i žalovaný. Žalobkyně přípustnost svého dovolání dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto procesní otázkou je podle dovolatelky to, zda účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. musí formálně zopakovat tvrzené skutečnosti a důkazní návrhy, i když tak učinil v předchozí fázi řízení, tedy před poučením podle § 119a o. s. ř. Dovolatelka je toho názoru, že § 119a o. s. ř. nelze vykládat tímto způsobem a že odvolací soud pochybil, jestliže námitku žalobkyně ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu shledal v odvolacím řízení nepřípustnou z toho důvodu, že důkazní návrhy měla uplatnit před soudem prvního stupně a neučinila tak. Dovolatelka poukázala na to, že skutečnosti a důkazy k prokázání svých tvrzení navrhla ve svých podáních konkrétně ve vyjádření ze dne 27. srpna 2014, dále v rozšíření žaloby ze dne 22. prosince 2014 a v rozšíření žaloby ze dne 9. listopadu 2015. Soud prvního stupně navrhované důkazy ovšem neprovedl a s návrhy žalobkyně se nijak nevypořádal, čímž podle dovolatelky zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka poukázala na to, že postup odvolacího soudu, který její návrhy označil za nepřípustné novoty v odvolacím řízení, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008. Podle tohoto rozsudku odvolatel neuplatňuje v odvolacím řízení nové skutečnosti podle § 205a o. s. ř., jestliže tyto skutečnosti byly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně či v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo, přičemž okolnost, že účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. nezopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná.
Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud se nezabýval její námitkou směřující proti závěru soudu prvního stupně o rozpornosti smluvní pokuty s dobrými mravy. Tímto postupem tak podle jejího názoru odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou, neboť se nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaný nevyjádřil.
Žalovaný ve svém dovolání uvedl, že je přípustné, neboť právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Právní otázka, která má být vyřešena pak podle dovolatele spočívá v tom, zda byla spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným vyvážená a zda nedocházelo ke zneužívání postavení žalobkyně, dále zda byla smlouva uzavřena platně, zda smluvní pokuty a provize byly sjednány v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a v souladu s dobrými mravy a zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Ve zbývající argumentaci se dovolatel již k přípustnosti dovolání nevyjádřil a zaměřil se na polemiku se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že podle jejího názoru dovolání žalovaného nesplňuje zákonné náležitosti stanovené pro dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. a odůvodnění dovolání neodpovídá právním otázkám, které žalovaný vymezil v úvodu svého dovolání. Žalobkyně dále podotkla, že většina námitek žalovaného míří proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně a proti hodnocení provedených důkazů, přičemž takové námitky jsou podle jejího mínění v dovolacím řízení nepřípustné. Žalobkyně tedy navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) se zabýval tím, zda jsou dovolání přípustná.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou předestřené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil a nesprávně posoudil otázku, zda skutečnosti a důkazní návrhy, které žalobkyně uvedla v odvolání, jsou v odvolacím řízení nepřípustnými novotami ve smyslu § 205a o. s. ř. Odvolací soud při posouzení této otázky nevzal v úvahu, že žalobkyně předmětné skutečnosti a důkazní návrhy uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení tedy na tyto důkazní návrhy nemohlo být pohlíženo jako na nepřípustná nová tvrzení.
Ze spisu vyplývá, že žalobkyně v odvolání namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně a neprovedení důkazů, které navrhovala, konkrétně důkaz výslechem jednatele žalobkyně a účetními doklady žalovaného a společnosti Cintl, s. r. o. Důkazní návrhy žalobkyně učinila v rámci řízení před soudem prvního stupně (ve vyjádření ze dne 25. srpna 2014, č. l. 41 a násl., dále v rozšíření žaloby ze dne 15. prosince 2014, v doplnění skutkových tvrzení žalobkyně a označní důkazů ze dne 25.září 2045, č.l. 114 a násl., a v rozšíření žaloby ze dne 9. listopadu 2015, č.l. 142 a násl. ), a to předtím, než byli účastníci poučeni podle § 119a o. s. ř. Jestliže odvolací soud námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu považoval za nepřípustnou a odkázal na to, že žalobkyně měla uplatnit skutečnosti a důkazní návrhy po poučení soudu prvního stupně podle § 119a o. s. ř., odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, dospěl k závěru, že pro posouzení, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou nové , je rozhodné, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti. Okolnost, že účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná.
Vzhledem k výše uvedenému tak závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně uplatnila v odvolacím řízení nepřípustné nové skutečnosti, není správný, neboť žalobkyně tyto skutečnosti uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu je nerozhodné, zda je formálně zopakovala i po poučení soudu podle § 119a o. s. ř. či nikoli. Odvolací soud se tedy měl zabývat přezkumem rozsudku soudu prvního stupně i v rozsahu těchto námitek žalobkyně, neboť se v daném případě nejednalo o nepřípustná nová tvrzení ve smyslu § 205a o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání namítala také to, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval námitkou žalobkyně směřující proti závěru soudu prvního stupně o rozpornosti smluvní pokuty s dobrými mravy, námitka byla uplatněna v odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. ledna 2016, č.l. 195 a další.. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, přihlížel podle § 242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, je odvolací soud povinen se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení, a jestliže se s některou z námitek v odůvodnění rozsudku přesvědčivým způsobem nevypořádal, přičemž řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, neboť se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání, konkrétně pak s námitkou žalobkyně směřující proti závěru soudu prvního stupně o tom, že smluvní pokuta požadovaná žalobkyní za rok 2012 je v rozporu s dobrými mravy.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Co se týče dovolání žalovaného, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není přípustné, neboť postrádá náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., protože dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatel sice uvedl několik právních otázek, na jejichž vyřešení dle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, avšak u žádné z těch otázek již neuvedl, zda a jaké kritérium přípustnosti podle § 237 o. s. ř. tato otázka splňuje. Dovolatel k přípustnosti dovolání pouze uvedl, že otázky hmotného práva mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Takové vymezení přípustnosti dovolání ovšem není způsobilé založit jeho přípustnost, neboť dovolatel tímto v podstatě vyjádřil, že nesouhlasí s právním posouzením předestřených otázek odvolacím soudem (mají být posouzeny jinak), ale poté se již nikterak nevyjádřil k tomu, zda formulované právní otázky splňují podle jeho názoru kritéria uvedené v § 237 o. s. ř. Ve své další argumentaci v dovolání se již k přípustnosti nevyjádřil a pouze polemizoval se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
K dovolatelovu nesouhlasu s právním posouzením věci je třeba uvést, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
K námitkám dovolatele vztahujícím se ke skutkovým závěrům Nejvyšší soud podotýká, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nepřísluší mu přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku i ze samotného znění § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalobkyně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. května 2017

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu