23 Cdo 312/2010
Datum rozhodnutí: 17.06.2011
Dotčené předpisy: § 449 odst. 1 obč. zák.



23 Cdo 312/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce L. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Bulínským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 13, proti žalované České pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 45272956, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 5/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2009, č. j. 21 Co 241/2008-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Bulínského, advokáta se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 13.
Odůvodnění:

Žalobce po žalované požadoval náhradu škody spočívající jednak v úšlém výdělku po dobu hospitalizace jeho manželky, zraněné při dopravní nehodě dne 1.1.2003, zaviněné řidičem pojištěným u žalované, když jeho výdělky klesly v důsledku nastoupení na rodičovskou dovolenou a změny zaměstnání, a jednak náhradu škody za osobní péči o bezmocnou manželku, upoutané na invalidní vozík, po jejím propuštění do domácího ošetřování.
Obvodní soud pro Prahu 1, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 11. února 2008, č.j. 12 C 5/2007-69, výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení 161 332,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p.a. od 28.1.2005 do zaplacení a částky 2 076 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši dle § 9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. od 16. dne následujícího po dni doručení pravomocného rozsudku žalované; výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci 26 228 Kč, 80 400 Kč, 92 040 Kč a 181 680 Kč s úrokem z prodlení z částky 181 680 Kč ve výši 7% p.a. zvýšeným v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, o výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den příslušeného kalendářního pololetí, a to od 7.12.2007 do zaplacení, a částku 205 759,20 Kč; výrokem III. zamítl nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7% p.a. zvýšený v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, o výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den příslušeného kalendářního pololetí, z částky 181 680 Kč od 1.1.2006 do 6.12.2007; výroky IV. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně ve výroku I. rozsudku zamítl nárok na náhradu škody v podobě ušlého výdělku, neboť vznik této žalobcem tvrzené škody nebyl podle jeho právního názoru v příčinné souvislosti s úrazem manželky žalobce, nastoupil-li žalobce po úrazu manželky rodičovskou dovolenou aby pečoval o jejich dvouletého syna za situace, kdy jeho manželka se synem nebyla na rodičovské dovolené, byla zaměstnána, neboť péči o syna měla před úrazem zabezpečenu jinak. Příčinnou souvislost poklesu žalobcova příjmu s dopravní nehodou, která se odehrála 1.1.2003, neshledal soud ani v souvislostí s péčí o dalšího syna, narozeného dne 15.11.2004.
Za důvodný však považoval soud nárok žalobce na zaplacení částky 586 107,20 Kč, zahrnující částky 26 228 Kč, 80 400 Kč, 92 040 Kč, 181 680 Kč a 205 759,20 Kč, představující náhradu (resp. doplatek) za osobní péči, kterou žalobce poskytoval v období od 26.8.2003 do 31.12.2007 denně své zdravotně postižené manželce. Dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky odpovědnosti provozovatele osobního vozu účastného na dopravní nehodě dne 1.1.2003 podle § 427 odst. 1 a 2 obč. zák., podle něhož provozovatel motorového vozidla odpovídá za způsobenou škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu, v daném případě, způsobenou na zdraví poškozené manželky žalobce. Soud aplikoval § 449 odst. 1 obč. zák., podle něhož při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením, přičemž se hradí ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. tomu, kdo je vynaložil. Za tyto náklady spojené s léčením bylo třeba podle soudu prvního stupně považovat náklady na poúrazovou péči, tj. náhradu za výkon těchto prací, které žalobce pro svoji manželku bezplatně vykonával. Konstatoval, že rozsah prací převyšuje míru vycházející z § 19 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění účinném od 1.8.1998, podle něhož o uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Soud přitom odkázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 3 Cz 49/71, který řešil otázku náhrady škody, vzniklé osobním výkonem poúrazové péče pro jiného. Vzhledem k tomu, že zjišťování obecné hodnoty takových prací by bylo obtížné, aplikoval soud § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a výši náhrady stanovil vlastní úvahou. Jako podpůrný prostředek použil pro takovou úvahu právní úpravu, která na posuzovaný případ nedopadala, ale upravovala podobnou materii určení výše úhrady za úkony pečovatelské služby, a to ve vyhlášce č. 182/1991 Sb. a posléze ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., upravující výši úhrady za pečovatelské služby od 1.1.2007. Soud zdůraznil, že zmíněné předpisy neaplikoval, jen je použil podpůrně pro svoji úvahu o stanovení výše náhrady. Zároveň dospěl k závěru, že není namístě od určení výše hodnoty prováděných úkonů osobní péče odečítat částku 8000 Kč, kterou manželka žalobce pobírala od 1.1.2007 jako příspěvek na péči z veřejných prostředků podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soud ČR sp. zn. 25 Cdo 2127/2006.
Soud přiznal žalobci i úrok z prodlení z částky 181 680 Kč, představující náklady na péči manželky žalobce, podle § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nař. vl. 142/1994 Sb., účinném v rozhodné době, a to od 7.12.2007, když vyčíslení nároku žalobce bylo žalované doručeno při jednání soudu dne 5.12.2007. Ve zbytku požadovaný úrok z prodlení za období od 1.1.2006 do 6.12.2007 ve výroku III. rozsudku zamítl.
V průběhu odvolacího řízení Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 14.4.2009, připustil rozšíření žalobního návrhu o náhradu výkonu osobní péče žalobce, a to:
a) za období od 26.8.2003 do 31.12.2003 o částku 48 344 Kč
b) za období od 1.1.2004 do 31.12.2004 o částku 127 200 Kč
c) za období od 1.1.2005 do 31.12.2005 o částku 127 200 Kč
d) za období od 1.1.2006 do 31.12.2006 o částku 106 320 Kč
e) za období od 1.1.2007 do 31.12.2007 o částku 92 240,80 Kč
f) za období od 1.1.2008 do 7.11.2008 o částku 248 800 Kč
g) za období od 8.11.2008 do 31.12.2008 o částku 43 884 Kč
h) za období od 1.1.2009 do 14.4.2009 o částku 86 112 Kč.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. 21 Co 241/2008-123, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I., II., IV., V. a VII.; výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci další částku 664 127,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7% p.a. zvýšený v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, o výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den příslušeného kalendářního pololetí od 15.4.2009 do zaplacení, a ohledně částky 215 673,20 Kč s týmž úrokem žalobu zamítl; výrokem III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, s jedinou výjimkou, že soud prvního stupně podle jeho právního názoru nesprávně nezapočetl částku 8000 Kč měsíčně, která byla od 1.1.2007 jako příspěvek na péči poskytována manželce žalobce, jakožto osobě závislé na pomoci jiné fyzické osoby ke krytí nákladů potřebné pomoci. Odvolací soud tuto skutečnost zohlednil při rozhodování o rozšířené žalobě. Náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením přesahující míru péče ve smyslu § 19 zákona o rodině za období od 1.1.2007 do 14.4.2009 ponížil vždy o částku 96 000 Kč ročně, resp. 8000 Kč měsíčně a za 14 dnů dubna 2009 o poměrnou částku 3 732,40 Kč. Z požadovaných částek náhrady škody proto přiznal dalších 664 127,60 Kč a ohledně částky 215 673,20 Kč žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., vycházejícího z nesprávného nebo neúplného hodnocení důkazů.
Zpochybňuje hodnocení důkazů týkajících se období do 15.11.2004, tedy do dne, než se žalobci narodil další syn, neboť soud nedostatečně podle jejího názoru přihlédl k tomu, že se nemohl žalobce v uváděném rozsahu starat o manželku, jestliže, jak sám uvedl, v této době, kdy vykonával příležitostně práce řidiče, pečovala o jeho manželku i jeho matka, žijící s nimi společně v domě. Soudy podle žalované do snímku péče o manželku nesprávně zahrnuly i práce, resp. čas za činnosti, které byl žalobce podle zákona o rodině povinen v domácnosti běžně vykonávat. Z těchto důvodů navrhla žalovaná přiznání náhrady ve výši 1,5 násobku minimální mzdy. Domnívá se, že oba soudy při rozhodování o výši náhrady nákladů na vynaloženou péči o manželku žalobce postupovaly nesprávně. Je přesvědčena, že mohlo být používáno analogie při určování osobní péče o těžce zdravotně postiženou osobu blízkou tak, že pečovatelskou službu mohou jako dobrovolní pracovníci pečovatelské služby vykonávat i občané, jejichž pomoc a ošetřování se za pečovatelskou službu nepokládá. Dovolatelka rovněž namítá, že soudy se nevypořádaly ani se skutečností, že zdravotní stav manželky žalobce ze zhoršil v důsledku těhotenství a porodu v roce 2004, kdy z důkazů vyplývá, že v období po návratu z nemocnice po dopravní nehodě a před porodem dalšího dítěte se byla manželka žalobce schopna o sebe postarat ve větší míře než jak tomu bylo po porodu, tudíž zhoršení zdravotního stavu nebylo plně v souvislosti s úrazem utrpěným při dopravní nehodě.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak dovolatelka ve svém dovolání uvádí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v napadeném rozsahu měnícím rozhodnutím. Žalobce je přesvědčen, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatelka neuvedla žádnou otázku zásadního právního významu, která by nebyla soudy řešena či by nasvědčovala tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (28.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy mimo jiné i ve výroku I., v němž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 161 332,80 Kč s příslušenstvím a co do částky 2 076 Kč s příslušenstvím, a dále i ve výroku II., v němž odvolací soud zamítl žalobu ohledně částky 215 673,20 Kč příslušenstvím. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v určité části a v další rozšířené části žaloby uplatněný nárok částečně zamítl, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu v tomto směru žádná újma, jestliže odvolací soud v uvedeném rozsahu ve výroku I. a II., týkajícím se částek 161 332,80 Kč s příslušenstvím, 2 076 Kč s příslušenstvím a 215 673,20 Kč příslušenstvím zamítl žalobní požadavek žalobce. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované zjevně subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud je proto jako takové v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Napadá-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalované směřující proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není tedy podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, proto Nejvyšší soud dovolání žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části rovněž odmítl - § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval tou částí dovolání, směřující proti části potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen nárok žalobce na zaplacení částek 26 228 Kč, 80 400 Kč, 92 040 Kč a 181 680 Kč s příslušenstvím a částky 205 759,20 Kč, a rovněž tou částí dovolání, směřující proti vyhovujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu co do další částky 664 127,60 Kč s příslušenstvím.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání v uvedeném přezkoumávaném rozsahu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se dovolatelka nesprávně domnívá. Připuštěním rozšíření žaloby se změna nedotkla předmětu uplatněného nároku na náhradu nákladů za osobní péči. Výše požadované částky totiž není rozhodující, podstatné je, zda oba soudy rozhodly o uplatněném nároku na náhradu škody stejně, tedy že žalobcovu uplatněnému nároku, soud prvního stupně vyhověl či jej zamítl a odvolací soud jeho vyhovující či zamítavý výrok potvrdil, či zda soudy rozhodly o uplatněném nároku rozdílně, tedy tak že, odvolací soud o uplatněném, resp. rozšířeném nároku, rozhodl jinak, tedy odlišně od soudu prvního stupně. Jen v takovém případě by se jednalo o výrok měnící a o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. O takový případ se však v dané věci nejedná. V tomto směru je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999, pod číslem 52, podle něhož přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde podle uvedeného rozhodnutí tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení § 219 či § 220 o. s. ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má v napadeném posuzovaném rozsahu ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v části, týkající se částek 26 228 Kč, 80 400 Kč, 92 040 Kč a 181 680 Kč s příslušenstvím, částky 205 759,20 Kč a částky 664 127,60 Kč s příslušenstvím, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka nároku žalobce na zaplacení náhrady za osobní péči o jeho manželku, jako účelných nákladů spojených s jejím léčením, byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v souladu s hmotným právem (§ 427 odst. 2, § 449 odst. 1 obč. zák.) a dosavadní judikaturou [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, seš. 7/2007, pod označením R 68/2007, podle něhož je zcela přiměřené, jestliže oba soudy k ocenění hodnoty péče o příbuzného využily (ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř.) úpravu odměny dobrovolným pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.] V uvedeném rozhodnutí je dále uvedeno, že nárok na náhradu nákladů léčení, třebaže vzniká ve smyslu ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák. přímo těm osobám, které poskytují poškozenému potřebnou péči, je součástí celkového nároku poškozeného na náhradu škody na zdraví vůči škůdci. Rozsah povinnosti škůdce nahradit poškozenému škodu na zdraví, za kterou odpovídá, je vymezen zákonným rozsahem nároků poškozeného, popřípadě těch nároků, které vznikají třetím osobám přímo. Jestliže za škodu jako je tomu i v dané věci odpovídá škůdce v plném rozsahu, pak jeho povinnost k náhradě škody (a tomu odpovídající povinnost pojišťovny z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu) může být snížena jedině z důvodů zvláštního zřetele hodných, na základě úvahy soudu podle § 450 obč. zák.
Brojí-li dovolatelka proti nesprávnému nebo neúplnému hodnocení provedených důkazů, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Zároveň je nutno připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v přezkoumávaném rozsahu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalované není ani v této části přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. i v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. června 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu