23 Cdo 3116/2012
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 18 odst. 2 o. s. ř., § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 3116/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně General Plastics Machinery s.r.o. , se sídlem Prostějov, Průmyslová 4273/3, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 25855093, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem Brno, Radnická 11, proti žalované SETAVA, s.r.o. , se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141, PSČ 130 83, identifikační číslo osoby 27212980, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1215/1, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 227/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2012, č. j. 5 Cmo 169/2011-321, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2012, č. j. 5 Cmo 169/2011-321, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 41 Cm 227/2008-225, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 10. 10. 2008, pod sp. zn. Rsp 732/08, podle § 31 písm. a), b), e), f) a g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ) s tím, že rozhodčí nález považuje za neplatný.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 5 Cmo 169/2011-321, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 41 Cm 227/2008-225, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud zrušil rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. Rsp 732/08, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani jeden ze žalobkyní uváděných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu není dán. Odvolání posoudil zejména s ohledem na námitky žalobkyně, že ji rozhodčí soud neumožnil dostatečné prokázání jejích tvrzení, neprovedl-li jí navržené důkazy, kdežto naopak provedl důkazy navržené žalovanou, čímž podle odvolatelky byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení. Odvolací soud dále řešil námitku žalobkyně podanou prostřednictvím jejího zástupce v průběhu odvolacího řízení, a to, že žalobkyně nebyla poučena o možnosti vedení rozhodčího řízení v jiném jazyce, resp. tlumočení, ač tato povinnost vyplývá jak z jednacího řádu rozhodčího soudu, tak z občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž jednateli žalobkyně panu T. S. nebyl zajištěn tlumočník, ač jmenovaný nerozumí dobře česky. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že T. S. při prvním jednání soudu prvního stupně k dotazu soudu uvedl, že rozumí jazyku českému a nepožaduje tlumočníka. Byl-li posléze prováděn jeho výslech, jako účastníka řízení, nevznesl žádnou námitku týkající se toho, že nerozumí česky. Protože u prvního nařízeného jednání odvolacího soudu před zahájením jednání jediný jednatel žalobkyně T. S. prohlásil, že trvá na tom, že chce být u odvolacího soudu přítomen, nerozumí však dobře česky, ustanovil mu odvolací soud tlumočníka z jazyka českého do jazyka německého a obráceně, jak uvedený jednatel požadoval.
Odvolací soud zhodnotil námitku žalobkyně o nepoučení jejího jednatele T. S. o možnosti vedení rozhodčího řízení v jiném jazyce, resp. tlumočení, jako nedůvodnou, když odvolací soud s ohledem na § 18 odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že právo žalobkyně jednat jejím jednatelem v jeho mateřštině nebylo před soudem prvního stupně nijak porušeno, vyšla-li potřeba ustanovit žalobkyni tlumočníka najevo až v odvolacím řízení. Přihlédl k tomu, že při prvním jednání soudu prvního stupně jednatel žalobkyně výslovně prohlásil, že česky rozumí a navíc byla žalobkyně v celém soudním i rozhodčím řízení zastoupena advokátem, takže námitka, že jednatel žalobkyně nerozuměl všem odborným právnickým pojmům, nemohla být žalující straně na škodu.
Odvolací soud po částečném zopakování dokazování konstatoval, že soud prvního stupně uvedl v odůvodnění rozhodnutí všechna svá skutková zjištění a shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že rozhodčí nález lze přezkoumat pouze z důvodů uvedených v § 31 zákona o rozhodčím řízení, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu uvedl, že není oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení.
Odvolací soud vzal za prokázané, že není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, nebylo-li prokázáno porušení zásady rovnosti stran. Skutečnost, že rozhodčí soud neprovedl důkazy výslechem svědků navrhovaných žalobkyní není samo o sobě důvodem porušení zásady rovnosti stran.
Na základě uvedeného odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázku zásadního procesně právního významu považuje, zda neustavením tlumočníka osobě neovládající český jazyk, u níž je tato potřeba evidentní, zapříčinila nerovné postavení účastníků řízení. Dovolatelka se dovolává dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je přesvědčena, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžejní vadu řízení spatřuje v tom, že jednateli žalobkyně bylo od počátku odepřeno právo jednat v mateřštině, když jeho jazykové schopnosti jsou omezeny na komunikaci v jazyce německém a polském. Českému jazyku se začal jediný jednatel žalobkyně učit teprve během rozhodčího řízení a ještě i v době podání dovolání rozumí pouze části běžně mluveného slova. Zdůraznila, že tento nedostatek nerovného postavení účastníků nebyl odstraněn nejen během rozhodčího řízení, ale ani později v řízení před soudem prvního stupně, čímž bylo porušeno právo žalující strany zaručené Listinou základních práv a svobod v článku 37 odst. 4, podle něhož osobě neovládající jazyk, ve kterém je řízení vedeno, má být poskytnut tlumočník. Soud prvního stupně jednal podle dovolatelky v rozporu s § 18 odst. 2 o. s. ř., kdy potřeba tlumočníka byla evidentní, avšak tato možnost nebyla žalobkyni během rozhodčího řízení nabídnuta, ač tak mělo být podle občanského soudního řádu učiněno, jestliže zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje. Je rovněž přesvědčena, že potřeba tlumočení byla nesprávně vyhodnocena i během soudního řízení před soudem prvního stupně. Pokud by taková potřeba neexistovala, pak by odvolací soud neustavil jednateli žalobkyně tlumočníka. Existovala-li potřeba ustanovit tlumočníka v řízení odvolacím, logicky je podle dovolatelky namístě učinit závěr, že tato potřeba existovala i v době řízení před soudem prvního stupně a jemu předcházejícím rozhodčím řízení.
Dovolatelka opětovně, jako již v předešlých řízeních namítá, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně v Dodatku č. 1 kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky, když tento dodatek byl antidatován a byl ve skutečnosti sjednán Mgr. J. Z. v době, kdy již nebyla jednatelkou žalobkyně. Poukazuje na to, že rozhodčí soud odmítl v tomto směru provést navržené důkazy a bez řádného odůvodnění nastolil situaci, kdy nepřipustil procesní obhajobu žalobkyně, v čemž žalobkyně spatřuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, jelikož postupem rozhodčího soudu ji nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat. Ze stejného důvodu navrhla žalobkyně zrušení rozhodčího nálezu proto, že nebyly v rozhodčím řízení provedeny další jí navržené důkazy ohledně cíleného jednání určitých osob za účelem vyvedení strojů získaných ze společnosti žalobkyně a následně vyvedení finančních prostředků vymáháním plnění v rozhodčím řízení, a to za situace, kdy rozhodčí soud své rozhodnutí opřel toliko o fiktivní doklady předložené žalovanou, aniž by se dostatečně zabýval návrhy žalobkyně. Zcela tak pominul procesní obranu žalobkyně.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i soud prvního stupně zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť řešená právní otázka zrušení rozhodčího nálezu z důvodu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení nebyla řešena v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou.
Podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, ve znění do 31. 3. 2012, soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Podle § 18 odst. 2 o. s. ř. účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.

V dané věci odvolací soud v odvolacím řízení dospěl k závěru, že straně žalující, zastoupené jejím jednatelem, jehož mateřštinou není český jazyk, je třeba ustanovit tlumočníka, což také odvolací soud učinil.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že pokud existovala potřeba ustanovit tlumočníka stejné osobě za nezměněných podmínek v řízení odvolacím, pak tato potřeba existovala i v době řízení před soudem prvního stupně a jemu předcházejícím rozhodčím řízení. Odvolací soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že právo žalobkyně jednat jejím jednatelem v mateřštině nebylo před soudem prvního stupně nijak porušeno, když potřeba ustanovit žalobkyni tlumočníka vyšla najevo až v odvolacím řízení, žalobkyně k jednání v českém jazyce nic nenamítala a navíc byla v celém soudním i rozhodčím řízení zastoupena advokátem. Dovolatelka správně poukázala na judikaturu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1540/2006, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , podle něhož skutečnost, že účastník je v řízení zastoupen na základě plné moci, nezbavuje soud povinnosti ustanovit mu při jednání tlumočníka, vyjde-li taková potřeba v řízení najevo; to platí zejména v případě, že o to účastník požádá. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že pokud se zastoupený nemůže plnohodnotně podílet na jednání, protože mu nerozumí, nemůže ani využít možnosti aktivně v daném řízení vystupovat, a nemůže proto ani odpovídajícím způsobem vykonávat svá procesní práva a povinnosti. Při opačném výkladu by právo na osobní účast zastoupeného při jednání soudu ztrácelo jakýkoliv reálný procesní smysl. Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit od již přijatého závěru, že jedním ze základních principů, jimiž je občanské soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu se proto ukládá soudu povinnost, aby všem účastníkům sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv (srov. např. závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03). Tato zásada rovnosti účastníků před soudem, mající svůj základ v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a článku 96 odst. 1 Ústavy je - vedle dalších zákonných ustanovení - realizována také § 18 o. s. ř., který soudu ukládá, aby zajistil účastníkům za řízení stejné (rovnocenné) možnosti k uplatnění jejich práv a ke splnění jejich povinností (závazků), a to jak v rovině hmotněprávní, tak i procesní.
S ohledem na výše uvedené bylo namístě, aby bylo vyhověno návrhu žalobkyně za použití ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení, § 18 odst. 2 o. s. ř. a podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, jestliže žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, nebyl-li žalobkyni ustanoven od počátku řízení tlumočník a když tato potřeba ve smyslu § 18 odst. 2 o. s. ř. vyšla najevo. Je nutno uzavřít, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, pochybil, jestliže tuto skutečnost nepovažoval za naplnění důvodu pro uplatněné zrušení rozhodčího nálezu.
Nejvyšší soud s ohledem na právní názor, který v dané věci přijal, se již nezabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými námitkami vztahujícími se k dokazovaní v řešené věci, případně odůvodňujícími způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť posouzení těchto námitek by vzhledem k právnímu názoru dovolacího soudu na řešení uvedené právní otázky poskytnutí možnosti věc před rozhodci projednat, bylo nadbytečné.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. září 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předseda senátu