23 Cdo 311/98
Datum rozhodnutí: 30.08.2000
Dotčené předpisy: § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




23 Cdo 311/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně V. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. G. (jako právnímu nástupci P. G., zemř. 6. 6. 1996), zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1065/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 1997 č.j. 25 Co 296/96-104, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon") - uplatnila vůči původně žalovanému P. G. nárok na vydání domu čp. 83 se stavební parcelou č. 115 o rozloze 1025 m2 a zahradou č. 149/5 o rozloze 1790 m2 v k.ú. B.", resp. na uzavření dohody o vydání těchto nemovitostí s tím, že stát jí je odňal v souvislosti s realizací trestu propadnutí majetku jejího manžela J. A., tedy bez právního důvodu, a otec původně žalovaného, A. G., je od státu nabyl protiprávně zvýhodněně. Podáním ze dne 20. 5. 1993 žalobkyně rozšířila žalobu o požadavek na vyklizení sporných nemovitostí s argumentací, že neexistuje-li platný právní titul pro přechod vlastnického práva na stát, je kupní smlouva uzavřená mezi státem a manžely G. absolutně neplatná a nemohlo dojít ani k přechodu vlastnického práva děděním.

Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. března 1996, č.j. 6 C 1065/92-67, zamítl jak žalobu o uzavření dohody o vydání domu čp. 83 se stavební parcelou č. 115 o rozloze 1025 m2 a zahradou č. 149/5 o rozloze 1790 m2 v k.ú. B.", resp. o vydání těchto nemovitostí dovolávající se restitučního zákona, tak i žalobu o jejich vyklizení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník"), a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 1997 č.j. 25 Co 296/96-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.

Odvolací soud shodně jako předtím soud prvního stupně neshledal žalobu o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle restitučního zákona po právu, když uzavřel, že žalobkyně je sice podle restitučního zákona osobou oprávněnou k vydání nemovitostí, které na stát přešly podle § 6 odst. 2 restitučního zákona (bez právního důvodu), žalovaný však není podle tohoto zákona osobou povinnou, neboť již původně žalovaný P. G., do jehož práv a povinností v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaný vstoupil, nabyl žádané nemovitosti v roce 1986 děděním, tedy přechodem vlastnického práva; není tak možné zohlednit, že rodiče P. G. (prarodiče žalovaného) nabyli nemovitosti od státu na základě protiprávního zvýhodnění. Pokud jde o žalobu na vyklizení nemovitostí (reivindikační), dovolávající se § 126 občanského zákoníka, dospěl odvolací soud k závěru, že jde-li o případ upravený restitučním zákonem (a při nemožnosti vydání nemovitosti je oprávněné osobě restitučním zákonem přiznán nárok na finanční náhradu), brání tato skutečnost posouzení věci podle občanského zákoníku". Otázku vztahu restitučního zákona a občanského zákoníku jako zákona speciálního a obecného při posouzení dané věci,shledal odvolací soud zásadně právně významnou, takže připustil proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) a jeho prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci restitučního zákona, která podle ní pomíjí smysl a cíl tohoto zákona a ve svých důsledcích činí restituční zákon zákonem o vyvlastnění. S odkazem na výslovné znění ustanovení § 3 odst. 1 restitučního zákona v konfrontaci s jeho ustanovením § 6 odst. 2 vyslovuje dovolatelka názor, že v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, je zpětný převod vlastnického práva vyloučen a možnost nápravy spočívá právě jen ve vindikaci. Tento názor podle ní podporuje i systematické zařazení případů prosté okupace odděleně od ostatních případů, kde k přechodu vlastnického práva na stát došlo. S připomenutím některých judikátů Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak zároveň i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo nepřiznává (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, když soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Námitka vadného posouzení vztahu předpisu obecného a zvláštního související s výkladem ustanovení § 6 odst. 2 restitučního zákona je kvintesencí žalobkyní uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že v posuzovaném případě, kdy se stát v roce 1958 zmocnil sporných nemovitostí v souvislosti s realizací trestu propadnutí majetku manžela žalobkyně ve skutečnosti bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 restitučního zákona), se nelze s úspěchem domáhat jejich vydání podle občanského zákoníku, neboť restituční zákon je vůči občanskému zákoníku předpisem speciálním a má z toho důvodu při použití přednost. Předmětem dovolacího přezkumu je tedy především řešení konkurence předpisu obecného a předpisu zvláštního.

Předmětem úpravy zákona číslo 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen restituční zákon"), je mimo jiné zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v tzv. rozhodném období, tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zmírnění následků majetkových křivd spočívá mimo jiné ve vydání" věcí osobě, jíž byly odňaty, resp. oprávněné osobě, přičemž vydáním je zde nutno rozumět povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu byla v minulosti státem odňata, resp. oprávněné osobě. Jde o restituční nárok představující speciální nárok na navrácení" majetkových práv. Existence ustanovení § 6 odst. 2 restitučního zákona nasvědčuje tomu, že za majetkovou křivdu, jejíž odčinění je restitučním zákonem sledováno, se považuje nejen odnětí vlastnických práv, ale i usurpace věcí státem (např. okupace), při níž byl vlastník ve skutečnosti zcela zbaven možnosti chovat se jako vlastník a státu byla - aniž k tomu existoval právní titul - formálně (zápisem v pozemkové knize, posléze v evidenci nemovitostí) i fakticky přisuzována vlastnická práva a jako vlastník si také počínal. I v případě uvedeném v ustanovení § 6 odst. 2 restitučního zákona lze proto hovořit o navrácení" majetkových práv a skutkovou podstatu tohoto ustanovení je nutno postavit naroveň ostatních skutkových podstat v § 6 restitučního zákona zmiňovaných. Restituční nárok na obnovu" (a jak již bylo shora zmíněno obnovou zde lze rozumět i umožnění chovat se jako vlastník) vlastnických práv musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním zákonem (lex specialis). Tato skutečnost (tj. určení způsobu a podmínek pro znovunastolení a uspořádání vlastnických vztahů) předznamenává, že vůlí zákonodárce bylo narovnat" majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře, tedy odstranit pouze některé majetkové křivdy z rozhodného období a ochránit vybrané stávající majetkové vztahy (např. ochrana toho, kdo státem odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz § 8 odst. 1 restitučního zákona, ochrana fyzických osob, které získaly věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění či děděním před podáním výzvy k vydání - viz § 4 odst. 2 restitučního zákona, apod.). Restituční zákon tak nejen zmírňuje majetkové křivdy, ale zároveň zabraňuje vzniku křivd nových, tzn. nově uspořádává v minulosti zdeformované" majetkové vztahy, přičemž je určitým dobrodiním" jak těm, kterým v minulosti stát věci vyjmenovanými způsoby (§ 6 restitučního zákona) odňal, tak ale rovněž některým novým nabyvatelům těchto věcí.

Z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li restituční předpis coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 (dříve § 132) občanského zákoníku nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván restitučním zákonem, konkrétně jeho ustanovením § 6 odst. 2 ( stejným způsobem je uvedená otázka řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 1998 sp. zn. 23 Cdo 1078/98 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. I. ÚS 399/98).

Lze uzavřít, že v posuzovaném případě je postup obnovy vlastnického práva (viz výklad shora) restitučním zákonem coby zvláštním právním předpisem upraven (§ 6 odst. 2 restitučního zákona) a nemůže být obcházen dovoláním se postupu podle obecného předpisu již proto, že použitím obecného právního předpisu při ignoraci zvláštní právní úpravy by nežádoucně došlo ke vzniku konkurenčních, vedle sebe stojících vlastnických práv k týmž věcem.

Napadené právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v mezích dovolacího přezkumu ve svém výsledku správné a tomu odpovídá závěr, že rozsudek, který na tomto právním posouzení věci spočívá, je rovněž - ve smyslu § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. - správný; dovolací soud proto dovolání žalobkyně zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 o.s.ř., za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2000

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová