23 Cdo 3102/2016
Datum rozhodnutí: 05.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3102/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Správa národního parku Šumava, se sídlem ve Vimperku, 1. máje 260/19, IČO 00583171, zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, proti žalovanému R. F., podnikateli se sídlem v Heřmanovicích, Heřmanovice 520, IČO 41378831, zastoupenému Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně, Nový Malín 426, o zaplacení částky 132 815,35 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 276/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 7 Cmo 49/2015-195, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)



Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. listopadu 2013, č.j. 37 Cm 276/2009-123, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 132 815,35 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č.j. 7 Cmo 49/2015-195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, které však není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatel v dovolání uvedl, že je přípustné dle § 237 o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, avšak nikde dále v dovolání nevymezil právní otázku, na které by napadené rozhodnutí spočívalo a která dle jeho mínění splňuje kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Veškeré námitky dovolatele se týkají skutkových zjištění soudů obou stupňů a hodnocení důkazů. Dovolatel poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak nevyložil, v jakém smyslu se od nich měl odvolací soud odchýlit.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Ke skutkovým námitkám dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že mu nenáleží přezkoumávat napadené rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku a rovněž z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Dovolací soud je proto vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
Namítané nesprávné hodnocení důkazů představuje činnost soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu, kterým je ovšem (jak vyplývá z výše uvedeného) dovolací soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem tak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Co se týče dovolatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, není z dovolání patrné, jakým způsobem se od nich měl odvolací soud odchýlit. Nadto dovolací soud podotýká, že citovaná rozhodnutí nedopadají na řešenou věc, neboť se týkají podstatných náležitostí smlouvy o dílo, kdežto odvolací soud posuzoval nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu