23 Cdo 3071/2015
Datum rozhodnutí: 03.12.2015
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3071/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Valašský dřevoprůmysl, výrobní družstvo Fryšták , se sídlem ve Fryštáku, Stolařská 40, PSČ 763 16, IČO 00030511, zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 708, PSČ 760 01, proti žalovanému Ing. K. K. , místem podnikání ve Fryštáku, Příčná 210, PSČ 763 16, IČO 18815596, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51, PSČ 763 21, o zaplacení částky 208 034 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 176/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2015, č. j. 47 Co 18/2013-540, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jiřího Horáka, advokáta se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 708, PSČ 760 01.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. října 2012, č. j. 8 C 176/2000-464, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 14,42 % ročně z částky 998 Kč od 11. 10. 1996 do 8. 2. 2010 (výrok pod bodem I), ve zbytku, tj. ohledně částky 158 034 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,42 % ročně z částky 62 000 Kč od 11. 10. 1996 do 8. 2. 2010, z částky 37 074 Kč od 9. 2. 2010 do zaplacení, z částky 9 240 Kč od 11. 10. 1996 do 8. 2. 2010, z částky 14 836 Kč od 1. 10. 1996 do 8. 2. 2010 a z částky 120 960 Kč od 18. 10. 1996 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok pod bodem II), stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení 213 174 Kč (výrok pod bodem III) a České republice na náklady řízení státu 8 075 Kč (výrok pod bodem IV).
K odvolání žalobce proti výrokům pod body II až IV Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. ledna 2015, č. j. 47 Co 18/2013 540, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 120 960 Kč se 14,42 % úrokem z prodlení ročně od 18. 10. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I), stanovil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 193 406 Kč (výrok pod bodem II), uložil žalobci i žalovanému povinnost nahradit České republice náklady řízení (výroky pod body III a IV) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 49 709 Kč (výrok pod bodem IV).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje podle § 237 o. s. ř. jednak v tom, že při řešení otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při hodnocení důkazů v odvolacím řízení, když je hodnotil jinak než soud prvního stupně, aniž by je zopakoval, jednak v tom, že otázka, zda lze moderovat zákonný úrok z prodlení, nebyla dovolacím soudem dosud řešena.
Dovolatel namítá nesprávnost názoru odvolacího soudu, že popřel-li žalobce (věřitel) pravdivost kvitance, kterou sám vystavil, musí žalovaný prokázat, že kvitance je pravdivá. Tímto se odvolací soud měl podle dovolatele odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dále dovolatel odvolací soud kritizuje za to, že nevyhověl jeho návrhu na moderaci úroku z prodlení dle § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, čímž se odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 . Důvodem pro moderaci úroku z prodlení byla podle žalovaného skutečnost, že žalobce podal žalobu těsně před uplynutím promlčecí doby a také celková délka řízení, jež nemůže být bonusem pro úspěšného účastníka řízení. Soud měl navíc přihlédnout i k tomu, že věc nebyla skutkově jednoznačná, když soud prvního stupně žalobu zamítl.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nedostatečné zdůvodnění závěru, že některé příjmové doklady nejsou pravdivými listinami, čímž učinil rozhodnutí nepřezkoumatelným. Odvolací soud sice zopakoval dokazování listinami, ale nesprávně je hodnotil a dospěl k jinému skutkovému závěru bez bližšího odůvodnění, navíc neprovedl důkaz pokladní knihou žalobce. Dovolatel tvrdí, že listinný důkaz má vždy vyšší vypovídací hodnotu než svědecká výpověď. Nesouhlasí ani se závěrem soudu o konstantnosti tvrzení žalobce. Odvolacímu soudu dále vytýká i to, že nezdůvodnil, na základě jakých skutečností považuje svědkyni B. za věrohodnou.
Z důvodů výše uvedených dovolatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, k jakým skutkovým zjištěním po doplnění dokazování dospěl a z jakých úvah při hodnocení důkazů vycházel. Dovolatel si v části, v níž namítá nesprávnost posouzení moderace zákonných úroků z prodlení, protiřečí, když nejprve uvádí, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena a poté tvrdí, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od právního názoru kolegia NS , aniž by jej blíže označil. Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolací soud úvodem poznamenává, že v řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. ledna 2014 (viz čl. II bod l. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se při posuzování pravdivosti kvitance odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to od rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98 a od usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4088/2009. V těchto rozhodnutích se dovolací soud zabýval spory, jež vzešly z popření pravdivosti soukromé listiny (v prvním případě kvitance a v druhém případě dopisu žalobkyně, kterým bylo žalované mimo jiné oznámeno, že na žalobkyni byla převedena směnka i směnkou zajištěná pohledávka), a v nichž přijal a odůvodnil závěr, že samotné popření pravdivosti soukromé listiny nemá za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti soukromé listiny tomu účastníkovi, který z existence této listiny vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
Rozhodnutí odvolacího soudu však na posouzení toho, komu svědčí povinnost tvrzení, resp. povinnost důkazní (tedy na aplikaci § 101 odst. 1 o. s. ř.), založeno není. Odvolací soud na základě rozsáhlého dokazování, v němž strany sporu prokazovaly svá proti sobě stojící skutková tvrzení (zda žalovaný zaplatil či nezaplatil nedoplatek ceny díla), uzavřel, že žalovaný žalobci nedoplatek ceny díla nezaplatil. Odvolací soud učinil závěr, že příjmové doklady č. A * 007384 ze dne 5. srpna 1996 a č. A * 007382 ze dne 29. července 1996 nejsou pravdivými listinami. Tento závěr řádně odůvodnil a podpořil výpovědí svědkyně B. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že závazek uhradit nedoplatek ceny díla v uplatněné výši zanikl. Tak jako žalobce prokazoval své žalobní tvrzení, že žalovaný nedoplatek ceny díla nezaplatil, bylo na žalovaném, aby prokázal své obranné tvrzení, že nedoplatek ceny díla zaplatil. Dovolací námitka tak ve skutečnosti směřuje proti skutkovému zjištění (že žalovaný nezaplatil žalobci nedoplatek ceny za dílo), na němž je právní posouzení věci založeno. Jediným způsobilým dovolacím důvodem podle současné právní úpravy je však pouze nesprávnost právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dále dovolatel brojí proti tomu, že odvolací soud nemoderoval zákonný úrok z prodlení, čímž se podle dovolatele odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 .
Tuto otázku řešil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013, na který přiléhavě odkázal i odvolací soud. V tomto rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že právo na úroky z prodlení lze poměřovat ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku pouze v tom smyslu, zda jeho výkon je či není v rozporu s dobrými mravy; výši (sazbu) zákonného úroku z prodlení nemůže soud snížit s poukazem na rozpor s dobrými mravy.
Judikatura dovolacího soudu se ustálila na závěru, že při posuzování toho, zda je výkon práva na úrok z prodlení v rozporu s dobrými mravy, je třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010). Výkon práva na úroky z prodlení může být odepřen pouze ve zcela výjimečných případech. Spatřuje-li dovolatel odůvodněnost tohoto postupu pouze v tom, že žalobce podal žalobu těsně před uplynutím promlčecí doby, v celkové délce řízení a složitosti věci, nemůže těmito námitkami založit přípustnost dovolání. Žalobci nelze přičítat k tíži, že žalobu nepodal vzápětí poté, co žalovaný nezaplatil nedoplatek kupní ceny. Stejně tak nelze zvýhodňovat žalovaného jen s ohledem na celkovou délku řízení nebo proto, že věc nebyla jednoznačná , jak se domnívá žalovaný. Na rozpor s dobrými mravy nelze usuzovat z celkové výše sankce, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním. V opačném případě by byl zcela bezdůvodně zvýhodňován dlužník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003).
Dovolatelem namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nedostatečného odůvodnění závěru o nepravdivosti listin není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takovou vadu řízení by mohlo představovat i neprovedení důkazu navrženého účastníkem. Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Odvolacímu soudu je odvolatelem vytýkána i nesprávnost hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
Rozhodnutí o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu