23 Cdo 3058/2016
Datum rozhodnutí: 05.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3058/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce RNDr. J. B., se sídlem v Praze-Střešovicích, Na Dračkách 843/24, IČO 49250116, zastoupeného JUDr. Janem Štainbruchem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, proti žalované UPC Česká republika, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Závišova 502/5, IČO 00562262, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, o zaplacení částky 2 429 136 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 150/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2016, č. j. 90 Co 283/2015-149, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 22 167 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované JUDr. Vladimíra Zoufalého, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)


Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. června 2015, č. j. 30 C 150/2014-103, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. února 2016, č. j. 90 Co 283/2015-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť je dle jeho názoru třeba, aby otázka zásadního právního významu pro rozhodnutí byla dovolacím soudem vyřešena jinak. Touto právní otázkou je dle dovolatele to, zda domněnky mají přednost před psanou smlouvou, jejíž výklad nevzbuzuje pochybnosti. Dovolatel dále ve své argumentaci polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelem formulovaná otázka není právní otázkou a již vůbec ne otázkou, kterou by měl dovolací soud výslovně řešit, a rozporovala argumentaci dovolatele.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelem formulovaná otázka není pro řešenou věc relevantní a napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
Dovolací soud předně považuje za nutné připomenout, že v současnosti účinná právní úprava dovolání již nepoužívá pojem otázky zásadního právního významu, nýbrž přípustnost dovolání upravuje způsobem uvedeným v § 237 o. s. ř., tedy tak, že napadené rozhodnutí musí spočívat na řešení právní otázky splňující jedno z kritérií § 237 o. s. ř. Zmíněná terminologická nepřesnost podaného dovolání však nic nemění na tom, že dovolatel neformuloval právní otázku, která by byla pro řešenou věc podstatná.
Z obsahu dovolání nevyplývá, jakým způsobem by dovolatelem předestřená otázka měla být pro napadené rozhodnutí podstatná. Dovolatel otázku týkající se toho, zda domněnky mají přednost před psanou smlouvou, formuloval obecně ve vztahu k námitce, že odvolací soud nesprávně posoudil okamžik skončení závazkového vztahu mezi stranami sporu. Není však zřejmé, jakým způsobem je tato otázka podstatná pro řešenou věc, ani to, zda měl dovolatel na mysli přednost právních domněnek před smlouvou či přednost domněnek ve smyslu neprávním, neboť argumentaci ve vztahu k této otázce nikterak nerozvedl. Na základě toho dovolací soud shledal předestřenou otázku za irelevantní pro řešenou věc. Dovolatel tak nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva naplňující kritéria uvedená v § 237 o. s. ř.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř..
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2016

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu