23 Cdo 3054/2016
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 10 odst. 3 předpisu č. 274/2001Sb.



23 Cdo 3054/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně Pražské vodovody a kanalizace, a. s. , se sídlem v Praze 10, Ke Kablu 971/1, identifikační číslo osoby 25656635, zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem, se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalované ATAR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Nademlejnská 600/1, identifikační číslo osoby 27141993, zastoupené Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, o zaplacení částky 82.856 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 437/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 91 Co 399/2015-116, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. června 2015, č. j. 8 C 437/2012-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni za likvidaci znečištění odpadních vod částku 82.856 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná předně tvrdí, že žalobkyně neprokázala svoji aktivní věcnou legitimaci, že v řízení nebylo prokázáno zvláštní smluvní ujednání ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů . Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a jak na jejich základě zjistil skutkový stav věci, a sama hodnotí, zda žalobkyně unesla či nikoli své důkazní břemeno. Těmito námitkami však dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv otázkách právních. Nesouhlasem se skutkovými závěry a výtkami proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, uplatňuje jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím skutkového dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není. Uvedené platí i pro námitky, že sama nemovitost neužívá, že tedy znečištění nemohla způsobit, že toto musel způsobit někdo jiný , což má být důvodem vyloučení odpovědnosti podle § 374 obch. zák. Dovolatelka tak konstruuje vlastní skutkové závěry.
Odvolací soud navíc při posouzení, zdali došlo k předmětnému zmocnění, správně vykládal právní úkony stran a nevybočil z judikaturních předpokladů nastavených Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 31. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1352/2013. V odkazovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy v nájemní smlouvě mezi vlastníkem vodovodů a kanalizací a provozovatelem chybělo výslovné ujednání o oprávnění provozovatele vymáhat ztráty ve smyslu § 10 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, kdy Nejvyšší soud uvedl, že pronajal-li si žalobce smlouvou od města veškerý movitý a nemovitý majetek určený k provozování vodovodního a kanalizačního systému města se závazkem dodávek vody a odvádění odpadních vod včetně zajišťování smluvních vztahů s odběrateli, fakturaci vodného a stočného spolu s dalšími činnostmi souvisejícími, je podle Nejvyššího soudu nepochybné, že úmyslem smluvních stran bylo převést komplexně veškerý provoz vodovodního a kanalizačního řadu na nájemce, včetně uzavírání smluv na dodávku vody a odvod odpadních vod a vymáhání všech nároků vůči odběratelům, aniž by bylo podstatné, zda právo na úhradu úplaty za odběr vody a odvod odpadních vod vychází ze smluvního základu či (podle tehdejší úpravy) jde o tzv. bezesmluvní odběr. Byla-li smlouva o nájmu movitých a nemovitých věcí určených k provozování vodovodního a kanalizačního systému města uzavřena tak, že žalobce kompletně převzal veškerý provoz vodovodní a kanalizační sítě, nelze než uzavřít, že provozovatel měl nárok i na úhradu úplaty za tzv. bezesmluvní odběry .
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud zcela pominul při svých úvahách její argumentaci, že ke kanalizační přípojce jsou připojeni ještě další dva vlastníci sousedních pozemků , pak opět nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv pouhá (ať již domnělá či skutečná) vada řízení. Ani tato námitka tak dovolání přípustným nečiní.
Dále žalovaná brojí proti závěru odvolacího soudu, který neshledal, že by nárok žalobkyně uplatněný žalobou byl v rozporu s dobrými mravy. Sluší se připomenout, že § 3 odst. 1 obč. zák., jenž zmiňovaný korektiv zakotvuje, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Úsudek soudu, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se pak musí vždy odvíjet od konkrétních skutečností rozhodných pro souzený případ. Jeho zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití § 3 odst. 1 obč. zák. má být v každé jednotlivé věci podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž uváděný rozpor plyne (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013). Posuzování souladu výkonu subjektivních práv s dobrými mravy přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná). V nyní projednávané věci ovšem odvolací soud při posuzování souladu žalobou uplatněného práva s dobrými mravy (při poměření zjištěného skutkového stavu věci korektivem dobrých mravů) z citovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu nikterak nevybočil. Všechny uvedené zásady totiž respektoval a jeho závěr, že v projednávané věci ze strany žalobkyně nemůže jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je správný.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu